Viděly jsme se před dvěma lety, když vyšla Babička s vašimi ilustracemi. Co se od té doby změnilo?
Začnu smutně. Zemřel mi tatínek. Po mozkové příhodě bojoval čtyři měsíce o život. Měla jsem to o to těžší, že jsem daleko. Snažila jsem se létat z Anglie do Čech, jak jen to šlo. Držela jsem ho za ruku, zpívala jsem mu a nemohla jsem pro něj udělat nic než to, že jsem se snažila být s ním co nejvíc.
Nemůžu se nezeptat, jak se taková bolestná zkušenost projevila ve vaší tvorbě? Byla práce na Máji jiná než na Babičce nebo Kytici?
U Máje to bylo úplně jinak. Erben, Němcová i Mácha byli romantici, ale každý po svém. Na Babičce bych mohla dělat ještě dalších pět let. Božena Němcová byla vlídná a láskyplná. Když si vezmete do ruky Babičku, museli byste být cynici, abyste nevnímali, jak vás obejme. V případě nabídky ilustrovat Kytici jsem se zdráhala, je tam silný element hororu, ale Erbenovy balady jsem měla ráda už jako malá holka. Svým způsobem mě fascinovaly.
O Máji si hodně lidí myslí, že jde o oslavu lásky, představují si hrdličku a milence na Petříně. Já jsem si ten příběh už taky moc nepamatovala, ale když jsme si ho četla znovu, došlo mi, že Máj je hlavně o loučení se životem. Takže najednou jako by nastala paralela s odcházením mého tatínka. Vlastně jsem v té době neměla sílu věnovat se volné tvorbě, ale potřebovala jsem se něčím intenzivně zabývat. Takže zakázka ilustrovat Máj jako by zapadla do kontextu mé smutné životní situace.
