Můj děda, který se narodil v roce 1907 na malé vesnici, mi rád vyprávěl o svém dětství. Málokdy vynechal mravoučnou vzpomínku, jaká to byla sláva, když rodiče vyrazili pěšky do dvanáct kilometrů vzdáleného města na trh a odtud mu odpoledne přinesli... obyčejný rohlík! „Musel jsem si ho zasloužit. Tatínek vždycky obešel králíky, slepice a chlívek s prasetem, a teprve když viděl, že jsem se o zvířata dobře postaral, tak mi rohlík předal a já mu hezky poděkoval.“
Proč to říkám? Protože doba se mění. Já jako kluk dostával od dědy tatranku. Už bezpracně, jenom proto, že jsem přijel na návštěvu. Můj syn už chtěl kinder vajíčko a kdo ví, co on bude jednou dávat svým dětem. Obávám se však, že vyprávění o radosti z rohlíku před sto lety by nejspíš nerozuměly. Natož aby za kousek obyčejného pečiva způsobně děkovaly. Ale znamená to, že se dnešní děti a mládež chovají hůř, než jsme se chovali my, naši rodiče a prarodiče?
Některá dřív hodně vulgární slova se už za sprostá nepokládají. Třeba před sto lety byl výraz sranda společensky naprosto nepřijatelný.
