Ženy to dnes nemají vůbec lehké. Prostě si to přiznejte. Stačí si spočítat, kolik různých věcí od vás vyžaduje vaše okolí. A vy, abyste obstály, vydáte se ochotně ze všech svých sil, necháte ze sebe vyždímat poslední zbytky energie a klidně pojedete nějaký čas „na výpary“, dokud vás něco nezastaví. Třeba úraz, nemoc nebo pocit vyhoření. Ale co! Hlavně, že všichni kolem vás budou spokojení.
Pokud se teď chcete vytasit s argumentem, že spokojenost vašich blízkých vám ke štěstí bohatě stačí a nic dalšího vlastně nepotřebujete, pak se ani neobtěžujte. To je lež jako věž. A vy to moc dobře víte.
Zatímco základ mužské praxe je disciplína, struktura a řád, ženu v sobě podporujeme díky uvolnění a potěšení.
I když si to třeba nechcete přiznat, protože pak byste si musely přiznat i to, že nemáte čas na sebe a své koníčky, že děláte věci, které se vám z duše příčí, že už si s partnerem nerozumíte tak jako dřív a že většina vašich snů vyšuměla kamsi do ztracena.
Jistě, svůj díl viny na tom nese i stres, který se stal téměř nedílnou součástí našich životů, ale také fakt, že jsme se přestaly chovat jako ženy, přestože se líčíme, nosíme kostýmky a boty na jehlách.
„Jeden z mých učitelů říkal, že zatímco základ mužské praxe je disciplína, struktura a řád, ženu v sobě podporujeme díky uvolnění a potěšení. A to je přesně ta kvalita, která nám v dnešní době do velké míry chybí. Naučily jsme se fungovat, podávat výkony, nehledět na své vlastní pocity ani potřebu odpočinku. Mnohé z nás tvrdí, že se nedokážou uvolnit, když nemají hotovo vše potřebné – věci do práce, povinnosti kolem dětí, uklizenou domácnost a podobně. Každý si tam dosadí to své, ale už několik generací žen si předává zkušenost, že se nemůžou zastavit,“ říká lektorka intimity a partnerských vztahů Denisa Říha Palečková.
Hlavně žádné emoce!
Faktem je, že do této situace nás občas dotlačí život. Třeba tehdy, když zůstaneme po rozvodu samy s dětmi.
„Najednou bylo všechno na mně. Práce, domácnost a dva kluci, osm a deset let. Musela jsem si poradit s prasklou hadicí u pračky, porouchanou převodovkou, ale i šikanou ve třídě u staršího syna, když nastoupil do nové školy. A to ani nemluvím o penězích, ty jsem řešila prakticky neustále. Každou noc jsem brečela do polštáře. Byla jsem na konci sil. Zároveň jsem ale věděla, že kvůli dětem to zvládnout prostě musím. Tak jsem se obrnila a vypnula emoce,“ líčí svou zkušenost Soňa ze Slaného.
„To se mi ale v budoucnu vymstilo. Neuměla jsem se přepnout zpátky a kvůli tomu jsem ztratila muže, o kterého jsem moc stála. V jednom kuse jsem mu dávala najevo, jak jsem nezávislá a jak ho vlastně vůbec nepotřebuju. Vzpomínám si, že jednoho dne už to nevydržel, poklekl přede mnou venku na chodníku, a prosil mě, abych mu aspoň jednou dovolila vzít mi tašku nebo aspoň otevřít dveře. Zní to asi komicky, ale když se na mě díval, měl v očích slzy. Krátce nato jsme se rozešli. Dnes už jsem podruhé vdaná a pořád mám problém říkat si o věci, které potřebuju, radši si to vždycky zařídím sama. Pak jsem ale zase naštvaná na manžela, který je v tom vlastně nevinně. Já potom vyvolám zbytečnou hádku, abych to napětí v sobě uvolnila, a tak je to pořád dokola.“
Krátce řečeno, jako ženy přijímáme v životě tolik rolí, že občas zapomeneme na tu hlavní. Dokážeme být báječné matky, partnerky, dcery, kamarádky i kolegyně, leckdy však přitom žijeme životy druhých, nikoli své vlastní.
Naše hodná holčička
„Tímto způsobem nevědomky začínáme žít už v raném dětství, což přirozeně souvisí s naším vztahem k rodičům. Pokud například dítě vidí, že se jeden z rodičů neumí při konfrontaci s druhým postavit sám za sebe a je nešťastný, intuitivně vycítí jeho slabost a v rámci svých možností přebírá zodpovědnost na sebe. Chce rodiče chránit a snaží se mu ze všech sil zavděčit, aby ho potěšilo. Tím se však odpojuje od sebe, svých pocitů a potřeb a žije jakoby život druhého,“ vysvětluje koučka Andrea Červená z Life Academy.
Je třeba začít se ptát: Cítím se dobře já? A z toho udělat prioritu.
„Stačí ale i mnohem méně výrazné momenty, kdy dítě touží udělat rodiče šťastnými a získat si jejich lásku. Možná i vy jste před návštěvou zahráli na klavír nebo zazpívali, třebaže se vám zrovna nechtělo a bylo vám to hodně nepříjemné. Toto nastavení si pak podvědomě neseme do dalšího života, kde se může projevovat v různých oblastech. Ve finále se pak třeba neumíme vymezit v práci vůči svému šéfovi a dál pracujeme za tři, přestože jsme stále frustrovanější a vyčerpanější.“
K podobným situacím může docházet také v partnerském vztahu, kdy neumíte, nebo máte strach vyjádřit své pocity. To, že občas vyrazíte s partnerem na túru nebo do posilovny, i když vás mnohem víc láká jóga či divadlo, je běžné. Pokud ale dlouhodobě přizpůsobujete svůj program výhradně protějšku a vaše vlastní zájmy a touhy jdou stranou, něco je špatně. Důležitým krokem k tomu, abychom se v životě cítily a chovaly jako ženy, je schopnost uvolnit se a změnit úhel pohledu.
Tipy na relaxační technikyTělo a duše jsou spojité nádoby. Pro vnitřní uvolnění je zcela nezbytné uvolnit se také po fyzické stránce. Což bývá někdy kámen úrazu, protože nám to nedovolují naše emoční vzorce. Všechny potlačené emoce se totiž do našeho těla zapisují jako napětí. S jejich uvolněním může pomoct dobrý fyzioterapeut, který rozumí propojení těla a mysli, ale i některé jógové techniky.
|
„Místo toho, jestli jsem to udělala dobře, je třeba začít se ptát: Cítím se dobře já? A z toho udělat prioritu. Uvědomit si, jak mi je při všem, co dělám, a co bych potřebovala, abych se cítila příjemně. A do svého života začlenit to, co mi přináší radost a uvolnění. Pro někoho to může být tanec, procházky v přírodě, masáž, čas strávený s kamarádkou nebo třeba jen šlofík po nedělním obědě,“ radí Denisa Říha Palečková.
Kniha potřeb a přání
Jedna věc je ale uvědomit si své potřeby a druhá dokázat si o ně říct. To je něco, co spousta dospělých žen neumí – buď se bojí odmítnutí, nebo si myslí, že si to z nějakého důvodu nezaslouží. Je to i váš problém? Existuje jedna úžasná technika, která vám s tím pomůže. Nazývá se Kniha potřeb a přání a její autorkou je life koučka a lektorka systemických konstelací Daniela Anna Andělová.
Ta vypráví: „Díky této technice se můžete naučit volně a svobodně vyjadřovat svá přání a potřeby, které jsou pro vás těžko vyslovitelné. Mnoho žen se ve chvíli, kdy nahlas řeknou, co by si přály, cítí naštvaně, že to neudělaly už mnohem dřív, a jejich verbální projev a formulace pak nebývají zrovna šťastné. Tónem hlasu můžou hned v úvodu svého partnera popíchnout, a celá věc je předem odsouzena k neúspěchu. Kniha potřeb a přání odebírá ve vztahu napětí a umožňuje svobodně se vyjadřovat, aniž by se člověk vystavoval riziku odmítnutí.“
Celá metoda je velmi prostá a v praxi funguje následovně: Pořídíte si nějaký blok nebo sešit a dohodnete se s partnerem, že do něj budete zapisovat to, co si přejete nebo potřebujete. Zkrátka to, co je pro vás obtížné vyslovit. Pokud vás partner miluje a záleží mu na vás, potom jistě bude souhlasit, protože to pro něj bude způsob, jak se dozvědět, co se ve vás děje (a upřímně, poznat, co se v ženách odehrává, bývá pro muže často nadlidský úkol, který jim většinou nijak neulehčujeme).
Ještě lepší bude, pokud sem své postřehy bude zapisovat také váš protějšek. Domluvte se ale, že sdílené informace nebudete dál zbytečně pitvat a rozebírat a že je také můžete kdykoliv znovu přeformulovat. Pak už jenom položte sešit na smluvené místo, dejte tomu nějaký čas a začnou se dít věci…
Kytka i prkénko na wc
„Tuto techniku jsem nedávno navrhla jedné své klientce a zafungovala přímo ukázkově. Jednoho sobotní rána si manžel všiml, že je jeho žena nervózní. Podíval se do Knihy potřeb a přání, kde objevil něco, co tam ještě večer nebylo: Přála bych si někdy odjet s holkama na víkend. Přišel za ní do ložnice a zeptal se jí: Lásko, proč jsi mi to nikdy neřekla? A ona na to: Vždyť máme dvě malé děti, ty chodíš do práce a potřebuješ si o víkendu odpočinout. On se ale jenom usmál a zeptal se, kdy kamarádky někam pojedou,“ vypráví Daniela Anna Andělová.
„Odpověděla, že odjely už včera na relaxační víkend do Českého Krumlova. Muž na chvilku odešel, pak se vrátil s klíčky od auta a řekl své ženě: Tak se obleč a jeď za nimi. A ona to udělala. A poslala mu fotky ze společného oběda, ze sauny, z vířivky, z výletu na Hlubokou. Domů přijela spokojená a odpočinutá, zatímco její muž si užil skvělý víkend s dětmi,“ popisuje Andělová, jak tato jednoduchá technika umožnila partnerům vzájemně se otevřít a začít naslouchat jeden druhému.
Tímto způsobem si můžete říct o cokoliv, včetně maličkostí, jako je pěkná květina, káva, kterou vám partner uvaří, nebo klidně i to, že chcete, aby po sobě pokládal prkénko na záchodě.
„Do sešitu je však dobré napsat i důvod, proč si něco přeju: Chci, abys mi občas koupil květiny, protože se mi líbí, když jsou pak ve váze. Ráda bych, abys mě vzal na večeři, protože chci občas prožít romantický večer. A podobně. Je důležité, aby partner věděl, co mi to přinese,“ dodává Daniela Anna Andělová.
Pocity jako vodítko
Další praktickou pomůckou může být takzvané Pocitové číslo. „To je číslo, které se pohybuje na stupnici od nuly až do desítky, kdy při hodnotách osm až deset cítíme naplnění a radost, zatímco od sedmičky níže se stále více objevuje smutek, vztek, bolest, frustrace či úzkost. Pocitové číslo můžete během dne vnímat a přidělovat všemu, co děláte, ale také ho můžete vztáhnout na lidi ve své blízkosti,“ přibližuje Andrea Červená další metodu, jak naslouchat svému srdci.
„Naučte se vnímat, jak se cítíte vedle druhého – partnera, kamarádky, dítěte, šéfa. Pokud zjistíte, že je Pocitové číslo příliš nízké, přemýšlejte, proč tomu tak je. Zároveň si představte, co vám ve vztahu k druhému chybí, abyste dosáhli kýžené desítky. Zamyslete se i nad tím, zda vedle druhého dokážete dát sami sebe na první místo, případně proč vám to nejde.“
Neméně důležitý je i motiv. Ptejte se samy sebe, proč jste se rozhodly jít s kamarádkou nebo kolegyní na víno. Těšíte se na společně strávený čas a na to, jak si s ní popovídáte? Fajn. Pokud ale jdete jen proto, že ji nedokážete odmítnout, pak je jasné, že máte co řešit.
Snažte se také vysledovat konkrétní situace, kdy vám srdce říká „ne“, a vy přesto řeknete „ano“. Ptejte se sami sebe, co vás k tomu vede a proč. Bojíte se, že když druhého odmítnete, přestane vás mít rád, bude smutný, nebo se vám dokonce pomstí? Pozor! V tu chvíli totiž přebíráte odpovědnost za druhého.
„Možná je to proto, že neznáte svou vlastní hodnotu. Když ji však nevidíte vy samy, nevidí ji ani ostatní. Co s tím? Pro začátek si zkuste sepsat, co jste v životě zvládly, na co jste pyšné a za co cítíte vděčnost, například za zkušenost, která vás posunula. Už to může být prvním krokem při budování důvěry v sebe sama,“ dodává Andrea Červená.
