Lidé se mě často ptají, kdo je to ten fotograf s asijským jménem, myslí si totiž, že jsi muž. Taky se ti to už stalo, když jsi šla někoho fotit?
Občas se to stává. Ale nevadí mi to. Většinou bývají mile překvapeni. Je to asi lepší než opačně – kdyby čekali ženu a přišel muž. Ve vietnamštině je Thao jasné dívčí jméno, ale vím, že vy to tady nepoznáte.
Většinou ani nevíme, které z těch tří jmen je křestní. A mnoho vietnamských mužů se v Česku jmenuje Nguyen. Mimochodem, to je něco jako náš Novák?
Ano a je u nás určitě víc Nguyenů než u vás Nováků. Odhaduji tak osmdesát procent.
A co je ono Phuong?
To je přídavné jméno. Ve Vietnamu mají lidé tři jména: příjmení, křestní jméno a přídavné jméno. Přídavné jméno dává význam křestnímu jménu, aby to bylo hezké. V překladu Nguyen neznamená nic. Phuong Thao je Vůně trávy.
Ano, už si vzpomínám. Prezident Václav Klaus se tuhle před rozhovorem ptal, zda jej bude opět fotit "Vůně trávy".
To je pravda. To bylo milé.
Máš mezi těmi, které portrétuješ, své fanoušky a obdivovatele? Kteří jsou rádi, když je přijdeš fotit zase ty?
To nevím. Zatím největší kompliment jsem dostala od ženy - paní Blochové. Poslala mi děkovnou SMS.
Popravdě, myslela jsem při své otázce spíš na toho Václava Klause než na Janu Blochovou.
Aha. Ale to opravdu nevím, nebo se to ani nedozvím. Těší mě, že si mě Václav Klaus pamatuje a říká správně moje jméno. I ve vietnamštině. Jednou pro mě udělal velké gesto: když jsem na něj čekala před Sněmovnou v den, kdy byl zvolen prezidentem, jeho bodyguardi měli tendenci mě odstrkovat. Václav Klaus je seřval, že nic takového si nesmějí k novinářům dovolit.
Kdo z osobností se fotí opravdu nerad?
Topolánek. Taky Jan Kraus. Ten řekne: "Tady jsem a foťte." Nedávno jsme ho s produkční žádaly, že bychom potřebovaly jen čistý obličej: jeden lehce přísný a druhý vysmátý. Ale on, že ne: "Já se smát nebudu." Zasmál se až ve chvíli, kdy oznámil: "Tak a konec, Honza jde domů." To už bylo na snímek pozdě.
Taky jsem slyšela, jak tě kočírovala herečka Zita Kabátová.
Ano, ale ta na to má ve svých devadesáti letech nárok. Dovolila mi jednu fotku. Stačila jsem párkrát zmáčknout a už jsem dostala vynadáno: "Řekla jsem jednou a to neznamená dvakrát!"
Jaký je Miloš Zeman, jehož fotka je také v zítřejším Magazínu?
Těžký oříšek. Přemýšleli jsme, jak na něj, a naivně si mysleli, že když pojedu já a produkční, dvě ženy, něco vymyslíme. Kolegové nás varovali, že se zasekne, ženská neženská, a že je potřeba poslat hlavně někoho pohotového, kdo ho vyfotí rychle. Nakonec jsem jela. Poznal mě, vzpomněl si, že jsem ho už někdy fotila, ale dal najevo, že se nehne z křesla. "Co takhle na procházce v lese, na houbách?" zkoušela jsem to. Marně. Tam ať si ho prý vyfotíme, až ho tam někdy potkáme, on že má zrovna dnes náladu sedět v křesle a pít pivo. Tak to je Miloš Zeman.
Chápu. Jak ses vlastně k fotografování dostala?
Na fakultě sociálních věd v Praze. Do té doby jsem nikdy nefotila, až kamarádka mě přemluvila, abych se s ní zapsala do kurzu. Půjčili mi starou zenitku, čas a clonu jsem zpočátku nastavovala jen tak odhadem. Pak mě to začalo bavit. Taky jsem si uvědomila, že jako cizinka nebudu mít ve fotografii takovou bariéru, jakou bych měla jako novinářka v jazyce. Jinak můj tatínek je taky novinář, pracoval v rozhlase, teď je editorem vietnamského internetového serveru.
Byl se tu za tebou podívat?
On a mé dvě sestry ano, maminka nemá čas. Zvědavá by sice byla, ale je tak strašně zaměstnaná, že by asi přijela, jen kdybych něco životně důležitého potřebovala. Teď založila novou organizaci: shání sponzory, aby mohla půjčit peníze chudým ženám a učit je s nimi hospodařit. Na projektu spolupracovala s nositelem Nobelovy ceny za mír Muhammadem Yunusem, který princip těchto úvěrů vymyslel.
Kolik času taková práce zabere?
Kdykoli jsem doma a otevřu ráno oči, tak maminka už pracuje. Myslím, že pracuje pořád kromě těch pěti hodin, co spí. Nonstop s někým telefonuje, sedí u počítače a mezitím nakupuje, vaří, uklízí a stará se o tři vnoučata. Ženy u nás totiž mají nárok jenom na čtyři měsíce mateřské, pak musí povinně do práce. Takže skoro každá rodina spoléhá na pomoc babiček.
Kolik je mamince let?
Šedesát šest. Ona i tatínek jsou v důchodu, ale nemůžou být doma, protože to by stárnuli nudou. Moje maminka nepracuje kvůli penězům, ona by byla bez seberealizace nemocná.
U nás se mnozí důchodci realizují na svých zahrádkách.
To by se mamince asi taky líbilo, ale kde vzít ve Vietnamu zahrádky? Žije tam příliš mnoho lidí, na zahrádky není místo. Když ji někdo má, je to luxus. My jsme rádi, že před naším domkem v Hanoji můžeme zaparkovat motorky. Stromy máme v květináči.
Jsi doma tady, nebo tam?
Tam.
Jak často domů jezdíš?
Když jsem studovala, byla jsem doma za těch osm let dvakrát, teď se tam snažím strávit každou dovolenou. Naštěstí si můžeme mailovat a kdykoli si zapnout Skype a vidět se. Děláme to jednou týdně, sestra je hodná, že si na mě udělá hodinu čas a povídáme si. Maminka, protože je zaneprázdněná, mi zamává.
|
Už patnáct let žije Thao v Praze s přítelem, fotoreportérem MF DNES Davidem Neffem. Letos v březnu se její osud a osud rodiny Neffových ještě více propojil a do jejího života vstoupila malá Dominika. Matka Dominiky, sestra Davida a dcera známého spisovatele Ondřeje Neffa, byla zavražděna. K činu se přiznal její manžel, který je teď ve vazbě a čeká na soud. Dvouletá Dominika tak přišla o oba rodiče najednou. Novou mámu a tátu má nyní v Thao a Davidovi. "Můj život má díky ní nový rozměr," říká Thao. |
PŘÍBĚH O DROBNÉ THAO A VELKÉM KUFRU
Když přijedeš do Vietnamu, fotíš si jen tak?
Ano. Vždycky jsem chtěla dělat sociální dokument, různé reportáže, ale možná je pro mě pohodlnější fotit celebrity než se válet pod mostem s bezdomovci. Tak aspoň když jsem doma, fotím si nějaké takové fotky pro sebe. Jako obraz doby, která jednou zmizí a mně zůstane doklad. Takhle kdysi vznikla série o dětech ve Vietnamu, mám to i hodně spojené s maminkou, s níž jsem tehdy cestovala.
Nechtěla bys mít výstavu právě z takových fotek?
Na to nestačí jen jezdit si a fotit. Dnes je potřeba mít silné téma a na něm dlouhodobě pracovat. A to by chtělo hodně času. Mám teď několik nových fotek, jsou drsné, děti jako oběti války. Ale... pořád se ještě necítím dost dobrá. Stále sbírám. Až budu mít pocit, že mám dost dobrých fotek, tak snad.
Vybavíš si první dojem, když jsi přijela do Čech vůbec poprvé?
Ano. Bylo 24. srpna 1990, dostala jsem tehdy ve Vietnamu zahraniční stipendium určené nejlepším studentům ve škole. Přijeli jsme speciálem z Hanoje do Prahy, já jediná z celé skupinky měla studovat humanitní vědy. Ty ostatní odvezli velkým autem do jazykových středisek, mě posadili s mým velkým kufrem na Florenci do autobusu, koupili mi lístek a ať prý jedu do Poděbrad. Jenže tam mi paní na vrátnici sdělila, že jsou zavření kvůli rekonstrukci a že musím do Pardubic. "Kde jsou Pardubice?" ptala jsem se. O tom městě jsem v životě neslyšela. Prý musím na nádraží, na vlak. "Nemám žádné peníze," pokračovala jsem. Ta žena vyndala padesát korun, moc se jí do toho nechtělo, ale asi to byla příjemnější varianta, než abych tam zůstala. Pak mi ukázala směr k nádraží.
Vidím drobnou Thao s jejími čtyřiceti kily živé váhy a obrovským kufrem...
Jo, vlekla jsem ten kufr a v něm celý svůj majetek, pak mě zastavil nějaký starší pár a pomohl mi. Už ani nevím, jak jsem se v Pardubicích dostala na ubytovnu, pamatuji si, že mi pomohli nějací Ukrajinci a že jsem po městě jela načerno.
Prostě hozena do cizího světa. Československo ti asi muselo připadat jako nevlídná země.
To ne. Já to jen musím mít všechno takhle komplikovaný.
VIETNAMKY BÝVAJÍ HLAVA RODINY. JÁ NE
Změnila ses nějak za těch 18 let, co jsi tady? Četla jsem v jedněch českých novinách, že "Asiatky jsou ženštější, rozuměj povolnější a méně emancipované než Zápaďanky, a proto mezi muži oblíbené." Že se to tak aspoň říká. Je to pravda?
Vy jste možná emancipovanější, ale to neznamená, že Vietnamky nejsou. Ty jsou možná emancipovanější než všechny Asiatky dohromady - ne tím, že se moderně oblékají, ale jsou hlavou rodiny. Teď jen tedy nevím, zda se mnou bude souhlasit náš známý, doktor Leoš Středa, který měl tři Vietnamky...
Máš to tak ve vztahu se svým českým přítelem i ty?
To tedy nemám. Já nejsem hlava.
Jsou čeští muži v něčem jiní než vietnamští?
Teď se mi budou smát... Ano, vietnamští muži poslouchají své ženy.
Co takové namlouvání, v něm jsou Češi taky jiní?
Formálně se dvoří ženám víc, líbají ruku, ale myslím, že je to často jen navenek. Evropané jsou větší individualisté, snadno jeden od druhého odejdou, když se jim ve vztahu něco nelíbí. U nás má největší smysl v životě rodina, děti, právě kvůli nim se manželé nerozvádějí. I když si třeba nerozumějí, zůstanou.
A který model je ti bližší?
No vzhledem k tomu, že jsem pořád se stejným partnerem, tak asi ten náš.
Je přesto něco, v čem jsi dnes jiná, než kdybys žila ve Vietnamu?
Tak asi by se žena měla u nás do třiceti vdát a mít děti. Já to tak ještě nemám...
Ale jedno malé dítě teď máš, staráš se s přítelem o jeho malou neteř, která přišla o maminku.
Ano, dnes ráno o půl páté jsem Dominice vařila mlíčko, je moc milá. Můj život má díky ní nový rozměr.
To je vidět, že jsi šťastná. Teď si uvědomuji, že jsem tě nikdy neviděla pít, kouřit a až na úplné výjimky ani mluvit sprostě.
To je pravda, protože obecně se nesluší, aby ženy něco takového dělaly. Ve Vietnamu kouří jenom zlobivé ženy. Anebo rebelky. Víc se kouří na jihu, ale i tam většinou tajně, ne před rodiči. Jedna moje sestřenice kouří, je hodně emancipovaná, takže kouří i před rodiči, ale před mou maminkou ne. Říká, že jí se bojí. Já jsem třeba poprvé pila pivo teď u Miloše Zemana. Nešlo odmítnout. Ale nechutnalo mi, alkohol mi nedělá dobře.
MOŘE? TO MI NIC NEŘÍKÁ
Jeden Čech, který si vzal za ženu Vietnamku, řekl: "Úplně se mi změnil pohled na vietnamskou komunitu. Obdivuju je za neuvěřitelnou píli, jíž tady každodenně čelí korupci a neuvěřitelně xenofobnímu prostředí." Míváš podobné pocity?
Někdy mě napadne, že lidem možná není příjemné, že jsem Vietnamka. Ale kdybych se za to styděla, nepodepíšu se pod fotky celým jménem.
Jenže ty jsi fotografka. To na stánkaře se někdy lidé dívají skrz prsty.
Myslím, že Čechům nevadí ti, co něco prodávají, ale ti, kteří jsou spojení s kriminalitou. Když někdo prodává čerstvé ovoce a má otevřeno i v noci, tak to lidi přece spíš ocení, ne?
To souhlasím. U nás v ulici si Vietnamci otevřeli už třetí obchod. Otevřeno mají od rána do noci, sedí na židličce venku, občas se jim pod nohama pletou děti. Den co den včetně víkendů. Baví je vůbec takový život?
Ano. Každý den či hodinu, kdy mají zavřeno, přijdou o peníze. Málokdo si u nás bere dovolenou na delší dobu. Já si ji beru na to, abych mohla jezdit domů. To je mi milejší než se válet u moře.
Byla jsi u moře?
Byla, u nás, ale nekoupu se. Neumím plavat a nic mi to neříká. Neumím si představit, že bych si zrovna u něčeho takového odpočinula.
A jak si odpočineš?
Když můžu třeba něco upéct. Ale teď mám zákaz, doma tvrdí, že prý jsou tlustí.
Máš české občanství?
Ne, jen vietnamské.
A kdyby ses tu vdala, umíš si představit, že bys měla české příjmení? Že by ses jmenovala třeba Dvořáková?
No, to zní nějak divně. U nás si ženy nechávají svoje jméno. Asi bych to udělala stejně a české příjmení si dala jen do pasu.
|
Nguyen Phuong Thao v pěti bodech |
