Jaké schopnosti musí mít filmový producent? Je to víc manažerská, nebo tvůrčí činnost?
Nevím, jestli tady lze hovořit o talentu. Spíš jde o komplex určitých schopností. Musíte umět komunikovat s lidmi, dát dohromady autorský tým, což znamená šikovně skloubit leckdy výrazná ega, aby si to dohromady sedlo. Také nesete obrovskou zodpovědnost, zvlášť pokud jde o velké mezinárodní štáby. Je to strašně náročná, ale zároveň moc zajímavá práce.
Kdy jste si uvědomila, že právě ta vás na filmu přitahuje?
Poměrně brzy, ale já se k filmu dostala oklikou. Hlásila jsem se sice na produkci na FAMU, ale nevzali mě, takže jsem nejdřív vystudovala pedagogickou fakultu.
Nikdy jste neměla v plánu učit?
Spíš ne, i když jsem studovala hudební výchovu, abych k umění měla blízko. Film mě vždycky fascinoval. Během studia jsem se o prázdninách náhodou dostala na jednu brigádu – jako asistentka produkce na natáčení pohádky Žabí princ, kterou režíroval Juraj Herz. Točilo se na hradech a zámcích, měli jsme tam báječnou partu a na mě, tehdy dvacetiletou holku, byli všichni strašně hodní. Úžasná zkušenost! To prostředí vás buď pohltí, nebo odejdete.
Od té chvíle jste šla cílevědomě za svým snem?
Ano. Parta z Žabího prince mi nabídla práci ve společnosti Etamp Film a já už s nimi zůstala. Mezitím jsem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studovala ještě filmovou vědu. V devadesátých letech se v Česku objevily možnosti pracovat na zahraničních zakázkách, a tak jsem už jako produkční zajišťovala servis cizím filmařům. Moje začátky ale nebyly snadné, musela jsem dohnat angličtinu, k tomu se starat o malou dceru…
S českou tvorbou jste tou dobou neměla co do činění?
Jen sporadicky, ale moc ráda vzpomínám třeba na spolupráci s režisérem Karlem Kachyňou na pětidílné sérii Prima sezóna. To byla skvělá zkušenost, která mi hodně dala. Nejvíc mě ovlivnil pan režisér Kachyňa.
Jak na něj vzpomínáte?
Přestože byl spíš kliďas, museli jsme být pořád ve střehu. Byl vždy dokonale připraven a svým stylem práce mi trochu připomínal Agnieszku Hollandovou, se kterou jsem o řadu let později pracovala na Šarlatánovi. Jsou filmy, které ve vás i po letech zůstanou. Prima sezóna se točila ve Staré Boleslavi, Benátkách nad Jizerou a ještě na několika místech nedaleko Prahy. Jako mladičké dívky v tom filmu začínaly svoji kariéru Táňa Vilhelmová Dyková a Aňa Geislerová. Na natáčení se přiletěl z Toronta podívat i autor knižní předlohy Josef Škvorecký s manželkou.
Šárka Cimbalová (51)producentka
|
Neměl tendenci do toho režisérovi mluvit?
Vůbec ne. Pan profesor Kachyňa ho provedl po place a on byl strašně dojatý, protože si připomenul svoje mládí. Večer nás pak s paní Zdenou vzal na večeři a vyprávěl veselé historky.
Vybavíte si nějakou?
Třeba líčil, jak neslavně skončil jeden jeho pokus žít zdravěji. Koupil si domů rotoped, aby posílil kondici, ale už po týdnu ho sportování přešlo a kolo přemístil do ložnice, kde na ně věšel oblečení. Pak když šel jednou v noci kolem, o ten stroj zakopl a zlomil si ruku.
Utkvěla vám v paměti i některá z hollywoodských hvězd, s nimiž jste dříve spolupracovala?
S Brucem Willisem jsme v roce 2002 dělali film Hartova válka, což bylo hodně náročné. Točilo se v Milovicích včetně desítky nocí, měli jsme stovku komparzistů. Willis měl ale kolem sebe neprostupnou bariéru svých lidí, takže jsem se přímo k němu nedostala. Zato jsem získala zkušenosti s velkým mezinárodním štábem. Každá národnost vždycky vnese do práce něco svého, což je obohacující. O tři roky později jsme dělali Olivera Twista s Romanem Polanskim. To byl velmi charizmatický muž, který měl na place neuvěřitelnou autoritu.
Co vás od produkční práce na zahraničních zakázkách přivedlo k založení vlastní společnosti?
Sešlo se víc důvodů najednou. Kolem roku 2008 v Hollywoodu stávkovali herci a scenáristé, nastal útlum a cizích zakázek v Česku ubylo. Navíc dcera začala chodit na osmileté gymnázium a já na ni chtěla mít víc času, takže jsem si našla klidnější práci v reklamě. Jednoho dne mě pozvala na kafe Bára Nesvadbová a položila na stůl svoji knížku Pohádkář s tím, abych to natočila.
To je docela odvážný posun od produkční práce. Neváhala jste?
Producentská činnost sice vychází z práce produkční, ale stejně jsem nevěděla, do čeho jdu. Na druhé straně se mi hodily zkušenosti se zahraničními zakázkami a koprodukcí. Dalo mi to jiný pohled na natáčení. S kolegyní jsme pak založily Marlene Film Production.
Hned váš druhý film, Anděl Páně 2, přivedl do kin rekordní počet diváků. A po něm následoval zlatý hřeb, Šarlatán, ověnčený pěti Českými lvy. Jaký to byl pocit?
Samozřejmě nádherný. Na Českých lvech měl Šarlatán silnou konkurenci v Krajině ve stínu Bohdana Slámy, což bylo fajn. Covidové období nám bohužel přineslo spoustu komplikací. Měli jsme pozvání na čtyřicet filmových festivalů po celém světě, a nikam nemohli odjet. Tím spíš mě potěšilo, že v krátkém rozvolnění loni v srpnu u nás přišlo na film na 250 tisíc diváků. Dobře se prodal i do zahraničí. Pro mě však byla úplně největším zážitkem spolupráce s Agnieszkou Hollandovou.
Producentka Šárka Cimbalová
Prý jste dlouho nevěřila, že se ji pro ten film podaří získat.
Když nám Marek Epstein nabídl scénář, přemýšleli jsme, který český režisér by se ho mohl ujmout. Pak mě napadla Agnieszka, ale přišla mi naprosto nedostižná. S ní totiž chtějí točit všichni na planetě. Ale kameraman Martin Štrba s ní dělal Hořící keř a Jánošíka, takže jsem ho poprosila o kontakt a napsala jí. Za pár týdnů přišla povzbudivá odpověď, že ji téma zaujalo. Domluvily jsme se na relaci po skypu. Když k ní došlo, byla jsem strašně nervózní, připadala jsem si jako u maturity. Naštěstí to klaplo a postavili jsme skvělý štáb. Tak nějak věřím, že co se má stát, stane se.
O obsazení otce a syna Trojanových do rolí léčitele se už hodně psalo, ale jak byl objeven skvělý Juraj Loj, který hrál Mikoláškova asistenta?
Od slovenských koproducentů vzešel požadavek, aby hrál ve filmu i Slovák, a tak se v Bratislavě dělal casting. Účastnilo se ho šest mladých mužů, ale sotva vstoupil Juraj, bylo hned jasno. Všichni jsme z něj byli paf a s Ivanem Trojanem si výborně sedli. Nevím, jak ostatní, ale já měla při jedné jejich emotivní scéně doslova husí kůži.
Šarlatán se dokonce dostal do užšího výběru patnácti filmů na Oscara, ale do pětice finalistů v kategorii neanglických filmů už ho Americká filmová akademie nevybrala. Dělali jste si naděje?
Ohromným úspěchem byla jenom ta první patnáctka. Hodně tomu napomohl americký distributor filmu, který si najal reklamní agenturu přímo v Los Angeles. Víc jsme ani nedoufali, protože do oscarové kampaně státy investují obrovské peníze. Jinak film nemá šanci. Film je dnes skoro víc byznysem než uměním.
Není škoda, že tak třeba kvalitní věci zapadnou jenom proto, že tvůrci nemají peníze na reklamu?
Není to nějaká beznaděj, je to samozřejmě komplexní práce. Pořád věřím, že když se projektu dá maximum, je možné výjimečné věci financovat z různých zdrojů. A to nejen v rámci České republiky, ale i Evropy a světa.
Filmaři naříkají, kolik rozjetých projektů covid zastavil, už jste se znovu rozjeli naplno?
Ano, s velkou chutí. Naše společnost momentálně připravuje s Jirkou Strachem k realizaci další scénář Marka Epsteina s pracovním názvem Tatar. Koproducentem bude Česká televize a o peníze teď žádáme Státní fond kinematografie.
O čem bude?
Jde o laskavý emotivně lidský příběh z roku 1968, víc k tomu zatím říct nemohu.
Producentka Šárka Cimbalová
Nebojíte se, že se vlivem pandemie ve fondu ztenčí objem peněz?
Doufám, že ne. Jeho ředitelka Helena Bezděk Fraňková se hodně snaží, aby se to nestalo, a daří se jí získávat dotace. Pokud v našem případě všechno dobře půjde, mohl by se Tatar napřesrok začít točit. Od stejného scenáristy mám v ruce také židovský příběh podle skutečné události, o které Markovi vyprávěl dědeček. Tento film pod názvem Kouzelník připravujeme v podobné evropské koprodukci jako Šarlatána, tedy s Iry, Poláky a Slováky.
Pokud vím, vaše dcera si zvolila obor na hony vzdálený tomu vašemu. Nemrzí vás to trošku?
Agatha je větší introvert než já, a když se mnou jako malá bývala na place, asi jí to prostředí nevyhovovalo, nebo se ho přesytila. Zkrátka se rozhodla jít jinou cestou a já to respektuji. Vybrala si molekulární biologii a vystudovala v Londýně. Už tam začala také pracovat a při tom si ještě rozšiřuje vzdělání. Jejímu oboru sice nerozumím, ale máme k sobě hodně blízko. Když kvůli lockdownu uvízla v Anglii, bylo nám oběma moc smutno.
O jejím tatínkovi nemluvíte.
Žili jsme od počátku odděleně.
Vidím, že uvítáte, když osobní otázky pomineme.
Prosím. Jsem ráda, že mám skvělé zázemí i v širší rodině. Se sestrou, švagrem i rodiči držíme pohromadě, všichni mě podporují a fandí mi. Jsem jim za to hluboce vděčná.
Vaše práce představuje často velký záběr na psychiku, jak relaxujete?
Hledím se hýbat, hraju golf, ale nejvíc se věnuji józe. Dokáže mě zklidnit, což při své profesi často potřebuji. Stres a starosti kolem filmu mi totiž někdy ukrajují i noci. Při téhle práci musíte mít tah na branku, pořád kontrolovat, aby se něco nepokazilo, někdo se nezranil… Film si žádá oběti, je to řehole, i když krásná. Za nic bych ji nevyměnila.
