1. Zůstaly nám z pravěkých dob nějaké vzorce chování, které už dnes nepotřebujeme?
Třeba od doby, kdy jsme žili v malých tlupách, nás zajímají lidé, které známe jménem. Dnes je nás na Zemi už více než 7,7 miliardy a pro náš život je naprosto nepodstatné, co udělal třeba Leonardo DiCaprio, ale stejně nás to dál zajímá.
„A na tom jede celý bulvár. Strašně se zajímáme o lidi, do kterých nám vůbec nic není, ale protože je známe jménem, tak chceme vědět, kdo s kým,“ vysvětluje Jan Zrzavý, profesor evoluční biologie, tedy vědy, která se snaží najít odpověď na to, proč organismy vypadají a chovají se právě tak, jak se chovají a vypadají.
2. Co třeba uchopovací reflex u malých dětí? Když dá dospělý člověk novorozenci svoje prsty, dítě je automaticky sevře a zhruba do čtyř měsíců věku za ně dokonce dokáže pár vteřin viset ve vzduchu...
„Vypadá to na pozůstatek toho, kdy se malý orangutan držel matky za srst,“ říká Zrzavý. Tuhle teorii podporuje i fakt, že reflex je ještě silnější, když dítěti předložíte něco chlupatého… Další „věcí“, kterou jsme zdědili po prapředcích a kterou už nepotřebujeme, jsou třeba svaly na hýbání ušima. Ty přitom měly v našem „rodokmenu“ funkci naposledy před padesáti miliony let u poloopic, aby mohly otáčet boltce směrem ke zvuku nebo tím odhánět komáry.
Ze stejné doby pochází možná i takzvaný Darwinův hrbolek, tedy špička na ušním boltci u některých lidí – říká se, že je to pozůstatek špičatých uší. Dodnes máme i kostrč, tedy nefunkční pozůstatek ocasu. Dlouhý pohyblivý ocas přitom u našich opičích prapředků zmizel před dvaceti až třiceti miliony let. Lidoopi už ho neměli.
3. Proč se kdysi u samic homo sapiens vyvinula menopauza, kdy mezi pětačtyřicátým a pětapadesátým rokem dochází k zastavení menstruačního cyklu a ztrátě plodnosti? Kromě člověka se menopauza vyskytuje už jen u samic dvou druhů kytovců…
Nejpravděpodobnějším důvodem je potlačení soutěživosti mezi matkami a „snachami“ v pravěké tlupě a přesun starších žen do role pečovatelek o vnoučata. Když totiž tehdy otěhotněla zároveň „tchyně“ i „snacha“, vyvolávalo to konflikty o potravu. Zatímco matka se s vlastní dcerou o jídlo rozdělila, „tchyně“ se „snachou“ ne. Podle studie finské Univerzity Turku byla v tom případě šance na přežití u dítěte „tchyně“ nižší o polovinu a u dítěte „snachy“ dokonce o tři pětiny.
Zmíněná rivalita souvisela i s tím, že pro muže jsou sexuálně přitažlivější mladší partnerky. Což je v přírodě naprostá rarita. Ani u našich nejbližších příbuzných, šimpanzů, nehraje totiž u samců při sexuálním výběru věk samic žádnou roli. „Když jsou šimpanzice v plodné fázi, tak mají ohromně zduřelé genitálie. A pro šimpanze je plodná samice atraktivní bez ohledu na věk, maximálně trošku preferují ty, které jsou v tlupě sociálně výše postavené. Což jsou však většinou ty starší,“ říká Zrzavý.
4. A proč je to tedy u lidí jinak?
Podle studie Liverpoolské univerzity to mohl způsobit sklon našich mužských prapředků přivádět vyvolenou partnerku ke své tlupě (mezi ostatními savci se zpravidla samci stěhují za samičkami). A mladší žena byla z hlediska přizpůsobivosti i imunity pro cizí prostředí „výhodnější“. Což mimochodem vysvětluje i to, proč jsou pro muže (aniž by si sami uvědomovali původní důvod) tak atraktivní blondýny – protože blonďatost je znakem mládí, s dospíváním pak vlasy lidem tmavnou.
5. Je nějaký důvod, proč mají muži prsní bradavky?
Protože každý plod v těle matky je zpočátku ženský. Pokud se má narodit chlapec, v osmém týdnu po početí plod obdrží mužské hormony, které vytvoří genitálie a zjednodušeně řečeno ‚přeprogramují‘ ženský mozek na mužský. „Vše, co na svém těle máme, je tudíž poskládané ze stejných tkání bez ohledu na pohlaví,“ popisuje Zrzavý.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  |
6. U žen mají bradavky jasnou funkci, ale proč mají prsa, když je jiná zvířata nemají?
Na planetě žije více než šest a půl tisíce známých druhů savců a jejich samice skutečně mají zvětšená ňadra jen při ovulaci, kdy se tělo chystá na příchod mláděte, a během kojení. Jakmile organismus samice přestane mléko produkovat, ňadra mizí. Rod homo sapiens je jediný, kde mají ženy zvětšená prsa od puberty až do smrti. A také mají ňadra mnohem větší, než by bylo kvůli kojení třeba. Podle vědců je za tím sex.
Když totiž naši prapředci slezli ze stromů na travnaté planiny, přestali chodit po čtyřech a vzpřímili se, přestaly být u žen viditelné vnější znaky zduření děložní sliznice (znak připravenosti k množení). K tomu se navíc přidalo to, že naši prapředci místo základní zvířecí sexuální polohy zezadu začali z neznámých důvodů preferovat polohu „misionářskou“, tedy tváří v tvář (stejně jako gorily či šimpanzi bonobo). Ženské boky a zadek se tedy částečně dostaly ze zorného úhlu samců a roli hlavního sexuálního „dráždidla“ tak převzala ženská ňadra. Ta se tomu i přizpůsobila. Zvětšila se a zakulatila (de facto získala tvar ženského pozadí). Zmohutněly i bradavky a dvorce, ty navíc ztmavly (zarudly) – jako by tím imitovaly zevní ženské genitály.
7. Proč nám vadí skřípání křídy nebo nehtů po tabuli? A proč nám při tom běhá mráz po zádech nebo máme husí kůži?
Tohle skřípání je nejvíc podobné varovnému výkřiku některých opic, když vidí vzdušného predátora. Husí kůže je spojena se strachem, vzrušením nebo agresí, ale taky se zimou. Když je člověk chlupatý jako medvěd, tak se mu v chladu vztyčí chlupy a tím se mu zvětší izolační vrstva, kterou ta srst dělá. A když medvěd hrozí jinému medvědovi, tak je zase dobré se tvářit, že je větší, a nejjednodušší způsob, jak to udělat, je naježit srst. U medvěda to funkci stále má, u nás už ne.
8. Zbyly nám po předcích i nějaké další strachy, které jsou už zbytečné?
Bojíme se velkých věcí víc než malých. A to se týká medvědů i aut. A i my v Evropě se extrémně bojíme hadů nebo pavouků, ačkoli had ani pavouk nám v našich podmínkách nic hrozného neudělají a ty potenciálně mírně jedovaté skoro nemáte šanci potkat.
„Obecně se bojíme věcí, nad kterými nemáme kontrolu. Když se lidí zeptáte, jaká jsou největší rizika, většinou vyjmenují naprosté kraviny jako terorismus, letecké havárie a jaderná energetika. Přitom třeba dopravní nehody zabijí dvakrát víc lidí než úplně všichni vrazi, teroristi, nepřátelští vojáci a bombardéry dohromady,“ říká Zrzavý.
9. Kdysi to bylo „kdo s koho“. Lidé se zabíjeli v boji o potravu, o loviště a hlavně o ženy. Ostatně právě proto kdysi vzniklo uspořádání „jeden muž – jedna žena“. Tedy nikoliv kvůli majetku, jak se často traduje, ale coby mechanismus, jak zabránit neustálým šarvátkám v tlupě o ženy. I dnes je žárlivost jedním z hlavních důvodů vražd. Může se tedy stát vrahem opravdu každý?
Každý dokáže zabít, říká psycholog, který pracoval s vojáky |
„O tom není nejmenších pochyb. To je hezky vidět na tom, že se mezi známými chováme jinak než mezi neznámými,“ tvrdí Zrzavý.
Stačí se podívat na turisty, kteří řvou v Praze na Staromáku, i když jsou to ve své domovině třeba někde v Norimberku slušní lidé. Výrazně jiné chování je také vidět u mužů na válečné frontě, respektive co dělají za frontou ve vztahu k civilnímu obyvatelstvu. Dělají tam věci, které by doma nedělali, čistě proto, že tam za frontou nejsou součástí žádných sociálních vztahů, zatímco doma se pořád někdo dívá. Muž, který znásilňuje a rabuje, není ve společnosti oblíben. Výhoda z rabování je poměrně zjevná a tam, kde za rabování nepřichází žádný trest, kde na člověka nekouká nikdo, na kom by mu záleželo, tam se ukazuje, že značná část lidí je k takovému chování ochotná.
„Za války prostě nevraždí jen vyšinutí psychopati, ale i docela obyčejní lidé, když mají příležitost a ochutnají moc.“
10. Člověk jako živočišný druh nebyl vybavený k tomu, aby přežil v divočině sám. Neměl srst, drápy, nebyl ani nějak zvlášť silný nebo rychlý. A tak jsme se naučili žít ve skupinách a spolupracovat. Proto jsou pro nás tak důležité sociální vztahy, hierarchie, proto se necháme vést autoritou. A proto podvědomě vyžadujeme řád a i totalitu přijmeme raději než chaos. Je tohle důvod, proč nám tak vadí porušování pravidel?
Každý třetí Čech má v mozku vetřelce, tvrdí evoluční biolog Flegr |
Ano. Protože porušování pravidel onu spolupráci, životně důležitou pro přežití, ohrožovalo. „Proto nás dodnes v bulváru zajímá to, kdo komu zahnul a koho chytili zfetovaného. Kdo prostě porušil pravidla,“ říká Zrzavý.
Mimochodem – když lidí na Zemi přibylo, společenství se rozrůstala a bylo stále těžší střežit pravidla, vymysleli si lidé bohy. Tedy ty nad námi, kteří všechno vidí. „A na základě našich činů odměňují nebo trestají. Protože když se na nás někdo dívá, tak se chováme jinak,“ říká biolog Jaroslav Petr.
„Pomáhaly k tomu i symboly oka. Ve starém Egyptě Horovo oko. Oko je i na buddhistických stavbách. A na totemech indiánů. Ve chvíli, kdy totiž vidíme oči, nutí nás to chovat se slušněji. Už jenom symbolické znázornění oka v nás vyvolává pocit, že se někdo dívá.“
Porušení pravidel nás natolik nervuje, že ho někdy trestáme i za cenu vlastní újmy. „Dá se to modelovat na situaci, kdy jsou dva karetní hráči a jeden bankéř, který řekne, že dá deset dolarů pouze jednomu z hráčů s tím, že se má dle vlastního uvážení o peníze rozdělit. Ovšem s podmínkou, že ten druhý to musí akceptovat, jinak nebude mít nic ani jeden. A bylo vysledováno, že když si hráč nechá šest a druhému dá čtyři dolary, je to v pořádku a může se hrát, ale jakmile si nechá sedm a druhému dá pouze tři, bude se druhý cítit ošizen a řekne mu, ať si to strčí někam, a hodí mu peníze pod nohy. Svým způsobem je to nelogické a iracionální řešení, protože i tři dolary jsou lepší než nic. Ale ve chvíli, kdy je nám jasné, že o ty peníze přijde i ten druhý, tak víme, že jsme se sice poškodili, ale zároveň že ten druhý byl potrestán,“ říká Petr.
11. Máme v genech i touhu pomáhat?
Ano. Paradoxně se ale jedná o sobecké geny. Utrpení druhých nám totiž nedělá dobře. A tyhle nepříjemné pocity odstraníme nejjednodušeji tak, že se pokusíme co nejrychleji vyřešit problémy tvora, který v nás neklid vyvolává. Proto obdarováváme bezdomovce nebo přispíváme na charitu, třebaže z toho žádnou okamžitou výhodu sami nemáme. I tohle jednání má evoluční důvody. Utrpení druhých totiž narušovalo soužití v opičí tlupě. V mozku máme proto tzv. „zrcadlící neurony“, díky nimž se dokážeme do pocitů druhých vcítit. Ne nadarmo se říká, že pláč stejně jako smích a radost či utrpení jsou nakažlivé.
