Je něco, čeho se v nové funkci bojíte?
Obavy má člověk z něčeho, co nezná, a jelikož jsem byla několik let ředitelkou jednoho ústavu Akademie věd a čtyři roky v akademické radě, tak už to není úplný krok do neznáma. Nové bude jednání s politickou reprezentací; strach nemám, ale mírné obavy si připouštím.
Když byl váš syn malý, onemocněl cukrovkou. Musela jste tehdy hodně přibrzdit?
Ano. V době, kdy má vědec být nejvýkonnější, mezi 30. a 40. rokem, přišla tahle nemoc. Navíc bylo krátce po revoluci. Euforie! Otevřel se přede mnou svět, venku čekaly konference a stáže. A přišla tahle tvrdá rána za uši. Ale tvrdší rána to byla samozřejmě pro syna. S cukrovkou člověk žije do smrti.
Jak se nemoc promítla do další kariéry?
Řešila jsem samozřejmě v tu chvíli především syna. To byla priorita. Aby byl co nejlíp kompenzovaný, aby se normálně vyvíjel, rostl. Abych něco nezanedbala a nevrátilo se to pak v komplikacích o mnoho let později, což se u cukrovky stává. To jsem měla v hlavě v prvních chvílích. Když jsem to rozdýchala a začala zase myslet na práci, tak jsem se upnula na to, abych s oborem neztratila kontakt, protože po dvou mateřských jsem věděla, co to je, když člověk jen na rok vypne. Blbě se do rozjetého vlaku naskakuje.
Vyšli vám v práci vstříc?
Měla jsem štěstí, že mí kolegové a hlavně ředitel ústavu mě hodně podpořili, dodali mi sebevědomí a hlavně jakousi jistotu, že mě neodříznou. Ředitel mi povolil velkou část pracovní doby pracovat z domova.
Jako šéfka Akademie věd budete nějak podporovat vědce rodiče?
Myslím, že nejlepší podpora žen - vědkyň, které mají malé děti, je přidat jim finanční prostředky na to, aby si mohly usnadnit rutinní chod domácnosti, zaplatit chůvu nebo soukromou školku nebo peníze dát babičce, která třeba půjde předčasně do důchodu, aby vypomohla. Když najdeme peníze v rozpočtu, byla bych pro to, zřídit třeba fond na podporu maminek a tatínků malých dětí ve vědě a poskytnout adresnou pomoc.
Eva Zažímalová
|
Matky, které děti dávají už kolem jednoho roku do jeslí nebo soukromé školky, říkají, že vnímají často od svého okolí opovržení „co jsou to za matky!“. Cítila jste něco takového i vy?
Tehdy velmi silně. Myslím, že se to už dost změnilo, ale určitě pořád tento pohled zčásti přetrvává. Rodiče mě podporovali, maminka mého muže takové pochopení neměla, ale nakonec to byla ona, kdo nám pomáhal nejvíc. Ale cítila jsem ten osten nespokojenosti: „Běháš po světě, děláš nějakou vědu, ale máš se starat o děti.“ Když na to přijde řeč s kolegy a kolegyněmi třeba z Holandska, z Británie, tak vidím, jak jsme pořád ustrnulí. Je co dohánět. Nejhorší jsou výroky jako: „Když nechceš být se svým dítětem, tak jsi děti neměla mít!“
Podpásovka nejtěžšího kalibru.
A - většinou - pánové, kteří používají tyhle argumenty, si chrání jen svoje pohodlí. Je to tvrdě řečeno, ale je to tak. Dobře, u nejmenších, kojených dětí mámu nikdo nezastoupí, pomazlení od mámy bývá na prvním místě, ale to neznamená, že to musí trvat léta.
