Příběh Patricie Občas se chová jako cvok
Všude se píše o tom, že emotivní jsou hlavně ženy. Já tedy nežiju se ženou, ale s mužem, a ten je schopen se rozplakat i při pohádce, která zrovna běží v televizi. On je nejen emotivní, ale často až hysterický.
Nejsem nějak staromódní, takže po něm nevyžaduju, aby byl chrabrý a neohrožený, přepral draka a nikdy neuronil slzu, přece jen ale nějaké jistoty potřebuju. Minimálně tu, že se manžel při drobném zaškobrtnutí nezačne chovat jako cvok. Ale to bych asi chtěla moc.
Naposledy manžel perlil jen pár týdnů zpět na rodinné oslavě. Stačilo, aby se trochu napil alkoholu, a když se pak tak nějak omylem dozvěděl, že má jeho sestřenice trápení s manželem, který je jí nevěrný, málem vyskočil z kůže.
Příběh Leony: Můj přítel to přehání s projevy emocí, je mi to nepříjemné |
Sestřenice zírala s otevřenou pusou, nejspíš takhle mého muže ještě nezažila, protože nejdřív ji objímal a hluboce s ní soucítil, načež začal vykřikovat, že hned jde a vyřeší si to s tím bídákem po chlapsku.
Což o to, moji rodiče jsou už asi po těch letech, co žiju s manželem, zvyklí, že je to s ním někdy divočejší, ale vzdálenější příbuzní a cizí lidé nevěří vlastním očím. A já se vždycky šíleně stydím. Sestřenice nakonec z oslavy předčasně uprchla, já s manželem hodila řeč, což vedlo k tomu, že se zhroutil a začal teatrálně kvílet, že je nejnemožnější muž pod sluncem.
Jak zklidnit emoce?Když cítíte, že na vás jde nějaká menší „exploze“, pokuste se zklidnit. Pomůže třeba vědomé klidné dýchání: čtyři sekundy nádech, šest výdech. Také si zkuste naordinovat aspoň několik sekund před emotivní reakcí na impulz pauzu. Místo instinktivního výbuchu získáte možnost reagovat vědomě. U toho je vhodné provádět také „uzemnění“. Obě nohy se dotýkají země, dlaně jsou otevřené, záda rovná – vše je stabilní a emoce nemají najednou tak velký prostor propuknout |
Celé to bylo absurdní a uměle vytvořené drama, naprosto zbytečné a nesmyslné, ale on si nemohl pomoct. Zase. Takže to pokračovalo jako pokaždé. Já mu vyčinila, on se kál a sliboval, že už se to nikdy nestane, pak si poplakal, zanadával a potom bylo po všem, zase jsme najeli do starých kolejí, kdy se tváříme, že je to vlastně normální.
Podle mě to ale vůbec normální není. Nenávidím ty okamžiky, kdy na sebe můj muž strhne veškerou pozornost a všechno je najednou jenom o něm. Střídá nálady jako emoční chameleon, vybuchuje, hroutí se, sténá, je ho vždycky plná místnost. Chová se opravdu jako někdo, s kým mlátí hormony nebo zastydlá puberta. Kdybych aspoň věděla, proč tohle dělá, ale ono to opravdu žádnou příčinu nemá...
Zkrátka takový je, a když se k tomu navíc napije, všechno se ještě zintenzivní. Snažím se ho přimět, aby se sebou něco dělal, prosím ho, aby začal chodit na terapie, ale ač mi to vždycky odpřisáhne a dušuje se, že tam půjde, zatím svým slibům nedostál.
Vymlouvá se nebo spustí další show, kdy o tom, že se u nás něco děje, vědí všichni sousedé z ulice. Někteří si dokonce myslí, že mu nějak ubližuju já! Už se to ke mně doneslo – a o to víc se propadám hanbou do země. Ale jak s tímhle pracovat a vyřešit to?
Patricie
Co by měla Patricie dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
