Začněme trochou teorie. Psychologie rozlišuje sedm základních emocí: strach, smutek, radost, hněv, znechucení, překvapení a důvěru. Dosavadní výzkumy potvrzují, že se objevují napříč kulturami a lze je snadno vyčíst z výrazu tváře. Tak schválně – sedněte si před zrcadlo a zkuste si celou mimickou plejádu přehrát. A jestli vás to rozesměje? V pořádku, je to přece emoce.
„Emoce jsou esencí života, propojují tělo a mysl. Zatímco přemýšlíme hlavou, emoce prožíváme v těle,“ míní Jozef Lucký, přední český odborník na tradiční čínskou medicínu a vedoucí lékař TCM Clinic. Tak já se tedy přiznám: jsem hysterka. Kdo z nás někdy není? Občas manželovi udělám pořádnou scénu. To však o našem vztahu nic nevypovídá. Jen se zkrátka potřebuju vyřvat, vyplakat, dostat ze sebe všechno, co právě cítím.
Uklízíte, organizujete a scrollujete příliš? Čím vším potlačujeme emoce a co s tím |
Protože jsem taková. Každý jsme takový. Jen se o tom mluví spíš na holčičím dýchánku než při setkání s nevrlým sousedem před domem. Velice často zjišťujeme, že lidé spolu většinou autenticky nemluví. Ventilovat emoce je přece „nevhodné a nepřijatelné“.
Umíme brilantně myslet, obratně pracovat s tělem i vytvářet duševní obrazy, ale naše emoční dovednosti jsou poněkud nevyvinuté. Je to škoda. Jen zřídka se na ně díváme jako na léčivou sílu. „Jsem empatická,“ tvrdí o sobě Karla McLaren, autorka knihy Řeč emocí. „Vy jste taky empatičtí – všichni jsme.“
