Kamila Moučková, tvář pražského jara
"Dal mi jedenatřicet krásných let," říká a neúspěšně zápasí se slzami. Den po úterním pohřbu Jiřího Zahajského stále podléhá smutku. "Milovala jsem ho celý život. A on miloval mě. Měli jsme se rádi jako blázni." Pravda, stál při ní i ve chvílích, kdy to vůbec nebylo lehké.
Seznámili se v roce 1962 a trochu kuriózně zní fakt, že k tomu dopomohla komunistická herecká hvězda Jiřina Švorcová: "Kamilo, k nám do divadla nastoupil takovej mladej, modrovokej a hodnej kluk rovnou z DAMU. Nemá kde bydlet, spí v divadelní šatně, nemohl by chvíli zůstat u tebe, než mu divadlo sežene byt?"
"Jasně," odvětila Moučková a nadějnému herci půjčila klíče. Nechal si je další tři desítky let a byt nedaleko pražského kostela sv. Klimenta považoval za svůj domov.
Jemu bylo třiadvacet, jí o jedenáct let víc, měla za sebou dvě manželství a doma tři děti. Poprvé si v necelých devatenácti brala hereckého kolegu z jihlavského divadla Miloše Williga, podruhé lékaře Josefa Moučku. I tohle manželství se rozpadlo a v roce 1959 zůstala s dětmi sama. Tři roky nato si Jiří Zahajský přišel pro klíče.
V tu dobu už patřila k nejznámějším tvářím obrazovky. Na jaře 1956 byla dokonce u toho, když se zakládalo televizní zpravodajství, a spolu s Richardem Honzovičem tvořili jeho vůbec první moderátorskou dvojici. Chvíle, která jí zcela převrátila život, přišla 21. srpna 1968. Byla to ona, kdo v půl šesté ráno z obrazovky šokovaným lidem řekl, že spojenecká vojska překročila československé hranice. Pár hodin nato ji ze studia vyvedli dva ruští vojáci se samopaly a její hlas pak řadu dní dominoval ilegálnímu vysílání z různých míst Prahy - včetně podzemí hloubětínské továrny Tesla. Když se věci trochu uklidnily, vrátila se na oficiální obrazovku, ale na despekt, s nímž četla zprávy, si údajně stěžoval i sovětský boss Brežněv: "Ta Moučková se v televizi zase tváří…"
Patřila k symbolům protiokupačních nálad, a tak přesně v den, kdy Gustáv Husák nastoupil do funkce generálního tajemníka, dostala vyhazov. Dalších dvacet let se živila jako uklízečka, barmanka v hereckém klubu Komorního divadla a nakonec doma lepila pytlíky.
Jako politicky nežádoucí znamenala tedy pro Zahajského hereckou kariéru značné nebezpečí, přesto s ní zůstal, a to i v době, kdy podepsala Chartu 77. Naopak on byl ten, kvůli komu se rozhodovala, jestli podpis připojit, nebo ne.
"Když u mě zazvonil Jirka Dienstbier s mým zetěm Jirkou Frodlem a přinesli Chartu, řekla jsem jim: Dejte mi čas do rána, já si to musím rozmyslet. Ne za sebe, ale kvůli Jirkovi," vzpomíná dnes. "Co čeká mě, jsem si mohla spočítat. Ale věděla jsem, jak moc má Jirka divadlo rád, a bylo docela dobře možné, že bych mohla jeho hraní ohrozit. Už tak měl omezený film a televizi. Když jsem mu text Charty večer ukázala, přečetl si ho a povídá: Na mě se neohlížej, jestli to tak cítíš, podepiš to… Choval se perfektně."
V biografické knize Říkali jí lvice k tomu dodává: "Věděla jsem, že mám vedle sebe chlapa, kterej mě podrží. Jeden příklad za všechny. Byla jsem předvolaná na výslech do Ruzyně a byla jsem tam čtrnáct hodin. Celejch těch čtrnáct hodin stál Jirka v telefonní budce poblíž, koukal na ty příšerně těžký vrata a čekal, až se otevřou a já vylezu."
Jeho loajálnost v časech normalizace pro ni byla o to cennější, že po vyhazovu z televize se jí dost bývalých známých na ulici vyhýbalo. Navíc vždycky byla ambiciózní a nikdy nepopírala, že ten "pád na hubu" ji dost vzal. "Já zpravodajskou profesi milovala a nedovedla jsem si život bez ní představit. Strašně jsem se nabrečela," přiznává.
Hlavou proti zdi
"Udělala jsem tehdy strašnou chybu," řekla vloni ve své televizní 13. komnatě. "Stáhla jsem se do kouta a začala žít život Jirky. A to není dobře, člověk se vykloubí." Chalupu v kokořínském údolí koupil Zahajský v roce 1972 tak trochu právě kvůli ní. "Už se na mě nemohl dívat," píše Moučková ve zmíněné knize. Polorozpadlou roubenku dávali dohromady vlastníma rukama, časem ji přijali jako druhý domov.
Narodila se ve znamení Berana, o kterém se tvrdí: ženy jsou to svéhlavé, samostatné, nadšené, ve všech oblastech přímé a často působí dojmem, že se rozhodly jít hlavou proti zdi. Podle svědectví jejích přátel to o ní platí doslova. Nebylo málo lidí, kteří jí po srpnu 1968 předhazovali, že riskuje, ačkoli má doma tři děti. Oponovala: "Patnáct let jsem měla v televizi velká práva, teď mám taky velké povinnosti."
Jako jedna z mála chartistů, kteří dřív byli v KSČ, později otevřeně připustila potřebu odčinit fakt, že od roku 1947 byla členkou strany, a tedy nepřímo asistovala všemu, co přišlo po únorovém převratu. "Cítila jsem takovou vinu, že bych si snad hodila mašli. Proto jsem taky do toho šla. A proto mě v devětašedesátém z televize vyhodili. Byla bych mohla vysílat dál, prošla jsem řadou výslechů, kdy mi nabízeli, že mě vrátí jako první dámu televize, ale já řekla: Ne! Poznání, k čemu ta ideologie vedla, bylo pro mě šokující a taky definitivní."
Stejně přímě se staví k historii se svým otcem. Vilém Nový, novinář a skalní gottwaldovec, patřil ke známým odpůrcům pražského jara a reformní chování své dcery sledoval s nelibostí. V květnu 1968 jejich spory vyvrcholily hádkou, při které otec dceři nafackoval a vyhodil ji ze dveří.
"Jako malá jsem s ním prožila krásné roky, byla jsem jeho otisk, tak mě ovlivňoval, že jsem nemyslela vlastní hlavou," vzpomínala později. "A najednou to začala být strašlivá schizofrenie. Tátu jsem milovala, viděla jsem v něm vzdělaného pána s knihovnou plnou Dostojevského. Ale už jsem si věci dávala dohromady a časem jsme se začali hádat. Dostávala jsem vynadáno, že jsem dubčekovec a tak dále. Přesně 16. května 1968 jsem za ním přišla s flaškou k narozeninám, vystartovali jsme na sebe a já poprvé v životě dostala přes hubu. Proplesknul mě a povídá: Vypadni a už se tu neukazuj. Odešla jsem a skoro deset let jsme se neviděli… Pak poslal omluvný dopis a nějak se to urovnalo." Přesto se vždycky snažila najít pro jeho fanatismus jakési pochopení či vysvětlení a dodnes o něm nemluví ve zlém.
Podobnou velkorysost svým způsobem osvědčila i poté, co ji Jiří Zahajský opustil. Pokud už na něj vzpomíná, není v tom zloba, a tak to vloni slyšeli i diváci její televizní 13. komnaty. "Nemohla jsem mluvit jinak," řekla po natáčení. "Bez ohledu na všechny okolnosti zůstává faktem, že devětadvacet let z těch jedenatřiceti bylo krásných - a to nelze vymazat. Jedenadvacet let mě navíc ohromně podržel. To je prostě pravda."
Nikdy se nevzali, ale jako rodina v podstatě fungovali. "Celé ty roky, kdy spolu žili, se Jiří choval bezvadně," říkají dnes lidé z jejich okolí. "Vlastní děti neměl, ale přijal Kamiliny a vycházel s nimi dobře."
Když jí v polovině 90. let vrátil klíče od bytu a oznámil, že odchází za Janou Brejchovou, zhroutila se.
"Pět let mi trvalo, než jsem se vzpamatovala," říká dnes, ale nezní to moc přesvědčivě. Celé ty roky do jeho smrti o něm mluvila jako o muži, kterého stále miluje. Nesmířila se s faktem, že jí ho odvedla žena, kterou považovala za svoji kamarádku a které sama pomáhala překonávat rozvody a rozchody. Nesmířila se s tím, že do chalupy, kterou dvacet let opravovala a zařizovala, jezdí Jana Brejchová a spí v její posteli.
Když se dozvěděla, že Zahajský zemřel, rozsvítila si u jeho fotografie svíčky a řekla mu: "Ahoj..."
Jana Brejchová, herecká legenda
Jde z nákupu obtěžkaná igelitovými taškami. Má hodinu do představení v Branickém divadle. Tak přišla největší ženská ikona českého filmu - Jana Brejchová - loni v říjnu na rozhovor pro MF DNES.
Velké oči, které jí kdysi přinesly slávu, schovávala za tmavými brýlemi. Byla unavená, ale přesto se snažila být hodně pozitivní.
"Lidi by měli být k sobě milejší a slušnější. Mám pocit, že se na sebe pořád mračí. Ale proč?" ptala se sama sebe. A pak dlouze mluvila o svých třech láskách: o divadlu, vnukovi Samuelovi a manželovi Jiřím Zahajském.
Tehdy se zdálo, že jeho vážná nemoc s nimi oběma prohrává. O jeho rakovině mluvila jako o soupeři. "Prostě to spolu překonáme. Věřím tomu! Moc si to přeju a snažím se Jirkovi co nejvíc pomoci. Teď zrovna se jeho stav zlepšuje, ale nechci to zakřiknout. Jirka je statečný. Bolí ho to, ale snaží se to nedávat najevo."
Pak ještě přišla na kus řeči po představení, ale jen na chvíli. "A vidíte, musím domů, mám tam nemocného muže," pravila. "Včera jsem přijela domů ve tři ráno, byla jsem s divadlem na zájezdu ve Valašském Meziříčí. Dnes musím uvařit, udělám mu segedín," řekla s úsměvem a pak dodala: "To je běh života. Za plotnou mi to prý sluší."
Koho by to v těch 60. letech, v nichž zažívala největší hereckou slávu, napadlo? Říkalo se jí česká Bardotka, domů jí chodilo padesát dopisů měsíčně, některé dokonce i z Maovy Číny. Na zájezdu v Latinské Americe se jí klaněly hlavy států. Jejích velkých očí a dlouhých nohou si všiml i Jan Werich. Spisovatel Josef Škvorecký zase vzpomínal, že když se s ní viděl poprvé, z rozpaků se zakoktal. Režisér Jiří Svoboda tvrdil, že když ji prvně oslovil s rolí, třásly se mu nohy - do herečky Jany Brejchové se podle něho zamilovali snad všichni muži jeho generace.
A o drahnou dobu později se neubránil ani Jiří Zahajský, byť byl tehdy zadaný - téměř třicet let žil s televizní hlasatelkou Kamilou Moučkovou. V roce 1997 se s Brejchovou oženil. Vypadali spolu šťastní. "Jsme stejná generace, viděli jsme stejné filmy, četli stejné knížky. S ním bych chtěla dožít," říkala v rozhovoru pro MF DNES.
Tenkrát spolu ještě bydleli v Nerudově ulici, letos však byli přestěhováni do činžovního domu ve Vršovicích. Kvůli horšícímu se manželovu stavu Brejchová narychlo sehnala bezbariérový byt v přízemí, jenže přestěhovat se už nestačili...
Před třemi týdny se nemoc zase vrátila a Zahajský musel být hospitalizován. Minulý čtvrtek zemřel.
Takhle se nestarala o nikoho
Přátelé i ona sama tvrdí, že její čtvrté manželství bylo z těch klidnějších a spokojenějších. Oba hráli divadlo, rádi jezdili na chalupu na Kokořínsku. Ona vařila, starala se o zahrádku, on věčně něco kutil. Společně chodili na nákupy do místního konzumu nebo na procházky do lesa.
"Tam máme vždycky božský klid," pochvalovala si Brejchová.
"Na chalupě jsem čerpal energii vždycky, i teď," říkal Zahajský v jednom z posledních rozhovorů v roce 2004. Tehdy se zdálo, že nemoc překonal.
"Jana je výborná pečovatelka. Kdyby mi nebyla nablízku, asi bych celý boj vzdal. Je to určitě žena mého života," říkal.
"Ráda jsem Jirkovi vařila, ale teď si na tom dávám ještě víc záležet. A baví mě to, prostě si ho hýčkám. Musí mi trochu ztloustnout," pravila tehdy Brejchová. "Jirkovi svědčí česká jídla, ale snažím se jídelníček neustále obměňovat. Dělám mu tu koprovou omáčku s knedlíkem, tu karbanátky, zeleninu, rýži, Jirka má rád i kuře na smetaně."Takhle se nestarala o žádného svého předchozího partnera.
A to za svůj život prožila několik osudových lásek. Hned první skončila svatbou. S tehdy začínajícím režisérem Milošem Formanem se vzali, když jí bylo sedmnáct. V té době byla slavnější než on. Rozešli se po třech letech, když se jí svěřil, že kromě ní miluje ještě baletku z Laterny magiky. "Pozdě jsem pochopil, jak moc ji pořád miluju, ale ztratil jsem ji. Byl jsem pitomec," napsal Forman ve své knize vzpomínek.
Druhým manželem Brejchové se stal východoněmecký herec Ulrich Thein, jejich vztah však nevydržel ani rok. Později se při natáčení setkala s hercem Vlastimilem Brodským, za svědka jim při svatbě šel Jan Werich. V roce 1968 se Janě Brejchové a Vlastimilu Brodskému narodila dcera Tereza. Do jejích šesti let ji vychovávala sestra Brejchové, pak žila s rodiči. Jenže po osmnácti letech se Jana Brejchová opět rozvedla. "Po vzájemné dohodě: oba jsme pochopili, že Jana mě nemůže vystát," uvedl v knize Drobečky z půjčovny duší Vlastimil Brodský.
Po rozvodu začala Brejchová žít s hercem Jaromírem Hanzlíkem, o osm let mladším než ona. Vydrželi spolu třináct let, nikdy se nevzali. Brejchové dcera Tereza k němu měla rezervovaný vztah, její matka se snažila zavděčit oběma.
Manželství se Zahajským bylo i v tomto ohledu poklidné. S dcerou Brejchové Terezou vycházel velmi dobře. "To i s dětmi bývalé partnerky Kamily Moučkové - všechny bral za svoje," řekl jeho přítel Martin Štěpánek, herec a bývalý ministr kultury.
Jana Brejchová se starala nejen o domácí kuchyni. Svého manžela se snažila i během nemoci stále podporovat v jeho divadelní kariéře, která pro něj byla tak důležitá, přestože se nejvíc proslavil filmovou rolí inspektora Trachty ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný.
V Činoherním klubu strávil víc než třicet let, ztvárnil tu třeba roli pábitele Bohumila Hrabala v Něžném barbarovi. Herec, kterému kolegové neřekli jinak než Zahajda, tu dokonce kdysi upravil jednu šatnu nad jevištěm na provizorní miniaturní ložnici. Často totiž říkával, že kdo v Činoheráku nepřespává, snad tam ani nepatří.
Navzdory těžké nemoci svou milovanou scénu neopustil.
"I když herecké úkoly, které Jirka přijímal, musely být kvůli jeho zdravotnímu stavu stále menší, bral ty malé role rád a hrál je jako Zahajda, tedy osobitě, ne obyčejně a vždycky zajímavě," vzpomíná Vladimír Procházka, šéf Činoherního klubu. "Často se musel soustředit už jen na to, aby představení odehrál, a to bylo pořád těžší. Na jevišti to ale poznali jen ti, kteří věděli. Hrál do poslední chvíle, než musel odejít do nemocnice."
Poslední představení Zahajský odehrál 8. května s velkým sebezapřením. Hrál Jupitera v Molierově Amfitryonovi - malou a takřka němou roli, přesto jeho závěrečné entrée diváky často roztleskalo. "Na konci se Jupiter zjeví ve své pravé podobě jako sklerotický stařec. A Jirka to hrál fantasticky. Zdůrazňuji hrál, nebylo to kouzlo nechtěného," dodal Procházka.
Všichni kolegové na Zahajského vzpomínají jako na férového a spolehlivého. "Byl pro mě ztělesněním spolehlivosti, klidu, smyslu pro spravedlnost. Spíš než ty nejsilnější zážitky to pro mě byla taková tichá jistota, která z něj vyzařovala. A to mi bude chybět," pravila herečka Libuše Šafránková.
Totéž na něm oceňovala i Jana Brejchová. Slavná herečka našla po boku nenápadného a uzavřeného muže klid, který předtím dlouhá léta hledala.
