Jedináček – prokletí, nebo záruka úspěchu?
„Když ti byly tři, myslela jsem si, že jsem těhotná. Zůstala jsem tehdy vzhůru celou noc a dělala si seznam pro a proti. Nad ránem mi bylo jasné, že prostě nemůžu mít druhé dítě,“ popisuje na úvod své knihy One and Only úspěšná americká spisovatelka Lauren Sandlerová příběh, který jí svěřila matka. Ta se (stejně jako později Lauren) rozhodla mít pouze jedno dítě.
„Záhy pak vyjmenovává všechna pro: mohla pokračovat ve své kariéře, ponechat si stávající byt, zachovat si určitou míru nezávislosti a nemít příliš starostí s penězi. Přerušuji tok slov a ptám se, jaká jsou tedy proti. S dalším dítětem bych prostě musela být naprosto odlišnou osobou. Můj život by se naprosto změnil,“ shrnula spisovatelčina matka pocity mnoha žen, které se potýkají se stejným rozhodováním.
Sandlerová ve své knize s podtitulem Svoboda mít jedináčka a radost jedním být nejen odhaluje, jaké je to být jedináčkem a zároveň si sama zvolit mít jen jedno dítě, ale také detailně rozebírá pro a proti takové volby.
Ten, kdo se rád bojí, jistě zaznamenal, že jedináčci jsou u tvůrců hororových filmů mnohem oblíbenější než ostatní děti. Mnoho z nás si určitě vzpomene na zakomplexovaného Normana z Psycha, osamělého Dannyho z Osvícení nebo zoufalé Carrie ze stejnojmenného horroru Stephena Kinga. Všichni jsou to „divňasové“, u kterých cejch jediného dítěte silně posiluje prostý fakt, že s nimi není něco v pořádku.
Dá se říci, že dnešní doba je k jedináčkům shovívavá. Rozhodně tomu tak ale nebylo vždy. Ještě na začátku dvacátého století se psychologové shodovali, že být jedináčkem je prokletí na celý život.
Výzkum terapeutů Smiley a Margaret G. Blantonových z dvacátých let dokonce popisuje, že „jedináčci jsou obrovsky handicapovaní a nelze předpokládat, že půjdou životem se stejnou měrou přizpůsobení se jako děti v rodinách s více potomky.“
Společnost vs. novopečené matky. Ničí je tlak i pocit vlastní nedostatečnosti |
Dnes se odborníci naopak přiklánějí k názoru, že být jedináčkem může přinášet dokonce určité výhody. „Jedináčci jsou lépe napojeni sami na sebe, což vytváří stabilní základ pro pocity vlastní dostatečnosti, přispívá k nezávislosti, a dokonce příležitostnému užívání si samoty,“ popisuje americký psychoterapeut Carl Pickhardt, autor knihy Budoucnost vašeho jedináčka: Jak vést vaše dítě ke šťastnému a úspěšnému životu.
V poslední době bylo provedeno několik studií, které byly zaměřeny na děti bez sourozenců. Jeden z výzkumů s názvem Project Talent například sledoval 440 000 dětí na různých amerických středních školách a poté se k nim vrátil, když jim bylo 30 let. Z výzkumu vyplynulo, že jedináčci měli v kognitivních testech napříč školami lepší výsledky než zbytek dětí.
O několik let později se navíc ukázalo, že jedináčci dosahovali v dospělosti lepších akademických výsledků, a navíc si vzali partnery s vyšším vzděláním. Po porovnání s dalšími výzkumy mají odborníci jasno. Jedináčci mají tendenci k vyššímu skóre v testech inteligence a dosahují větších úspěchů ve škole a práci.
