Příběh Jany Snila jsem o romantice
Můj manžel je v mnoha ohledech dokonalý muž, ale má i stránky, o kterých je lepší raději nemluvit. Jednou z nich je ten jeho šílený pragmatismus. Asi bych skousla ledacos, ale pořád jsem obyčejná ženská, která potřebuje aspoň občas zažít něco hezkého a alespoň trochu romantického.
Nečekám pugéty růží ani velká gesta, jen nějakou pěknou chvíli ve dvou, ve které bude trocha citu a lásky. A protože miluju všechno italské, vysnila jsem si cestu do Itálie. Představovala jsem si, jak se s manželem projedeme gondolou, projdeme si Veronu a večer si dáme sklenku vína někde u moře, ideálně při západu slunce.
Byl to krásný sen, jenže s mým mužem po boku se zdál naprosto nereálný, jen z říše zbožných přání. U moře jsem byla za celý život jen dvakrát, ještě za totality, protože manžel nikdy nebyl na nějaké dlouhé povalování u vody. Společné dovolené se tak rok co rok odehrávaly jenom u nás na chalupě.
Měla jsem to tam ráda, ale po letech už to začínalo být stereotypní. Manžel pořád něco kutí a vylepšuje, já vařím, a když zbude chvíle času, čtu si. Asi je pochopitelné, že jsem začala toužit po změně a možná o ní až příliš často mluvila nahlas.
Muž byl vůči mému snění o Benátkách a Veroně naprosto imunní, ale naše dcery to zjevně vnímaly jinak. K šedesátinám mě od nich čekalo ohromné překvapení: zájezd pro dva do míst, která jsem tolik chtěla vidět. Skoro jsem brečela dojetím, jenže trochu mě zarazila manželova reakce.
Příběh Heleny: Přítel mě překvapil dovolenou v ráji, ale já se bojím létání |
„A s kým tam pojedeš?“ zeptal se. „Co je to za otázku? No, přece s tebou, s kým jiným?“ podivila jsem se. Zhluboka si povzdechl a zatvářil se, jako by to měl za trest. Nechápala jsem to, ale nechtěla jsem si kazit radost. Těšila jsem se, že konečně uvidím místa, která znám jen z knížek a filmů, a věřila, že se to zlomí, že manžel se při pohledu na ně taky rozněžní a užijeme si to.
Na dovolenou jsem se připravovala celé týdny. Nakoupila jsem si nové šaty, nastudovala itinerář a k autobusu bych nejraději dorazila o den dřív, jen aby mi náhodou neujel. Manžel to neřešil vůbec. Zabalit jsem ho musela já, on se jenom zeptal, jestli mám s sebou doklady a peníze.
Věřila jsem, že se kvůli mně trochu obětuje, protože věděl, jak moc mi na té cestě záleží. Jenže to by se na zájezd nesmělo přihlásit tolik podobně otrávených mužů. Pánové si padli do oka prakticky okamžitě. Všichni měli pocit, že jsou na dovolené za trest, a tak začali svůj úděl průběžně zapíjet.
Hlavním tématem jejich debat bylo pivo – jestli je dost studené, drahé nebo dobré. Ve Veroně jsem si ani pořádně nestihla prohlédnout balkon Romea a Julie, protože se musel hledat supermarket na nákup dalších zásob alkoholu.
A v Benátkách jsem se po kanálech projížděla pouze s dámským osazenstvem zájezdu, protože chlapi seděli toho času v hospodě a ochutnávali „nejdražší pivo svého života“, jak nám později nadšeně oznámili.
Od návratu už uplynulo pár týdnů, ale já se na manžela pořád nemůžu ani podívat. Zkazil mi moji vysněnou dovolenou a dokázal mi, že v sobě nemá špetku citu. Vím, většina žen na našem zájezdu na tom byla podobně, ale to je jen chabá útěcha, ony takhle jezdívaly každý rok a možná si už zvykly, nebo si to dokázaly užívat i jinak.
Já bohužel ne. Stále to chápu jako křivdu a manželovi asi jen tak neodpustím. Beru to totiž jako jasnou sabotáž našeho vztahu!
Jana
Co má podle vás Jana dělat? Hlasujte na další straně.
