Kdybychom vyšli z dat některých neziskových organizací věnujících se problematice domácího násilí, zdá se být jasné, že tohle nebezpečné chování narůstá. Například neziskovky z Koalice NeNa hlásí zvýšenou poptávku obětí po pomoci v průměru o 40 procent. A ze srovnání dat členské organizace ROSA – centrum pro ženy za období od 1. 3. do 20. 10. v letech 2019 a 2020 vyplývá, že počet telefonátů a mailů spojených s domácím násilím vzrostl téměř o 60 procent.
„Pandemie koronaviru má dopad nejen na ekonomické fungování rodin a párů, ale zvyšuje také psychické napětí. To může vést k častějším projevům agresivity a násilí,“ říká PhDr. Branislava Marvánová Vargová z ROSY. Sama pandemie násilí nevyvolává, nicméně se během ní zvýraznilo, co ani předtím úplně dobře nefungovalo ze strany státu (Policie ČR, soudy, OSPODy – orgány sociálně-právní ochrany dětí...). Na tyto mezery v systému pomoci upozornila i studie Fakulty humanitních studií UK a Sociologického ústavu o dopadu pandemie Covid-19 na násilí na ženách. Mimo jiné uvádí, že „pandemie a na ni navázané vyhlášení nouzového stavu usnadnily vznik a průběh násilných situací a zároveň zafungovaly jako brzda pro jejich řešení prostřednictvím institucí, jež mají v těchto případech zasahovat.“
Typické rysy
Protože 90 až 95 procent obětí jsou ženy a nejčastěji se řeší partnerské násilí, budeme se v našem článku věnovat právě jim. Rozpoznat, co je jen hlasitější výměna názorů, často označovaná jako italská domácnost, nebo domácí násilí, se dá podle typických rysů. Jeden z nich je obsažen ve slově „partnerský“ – děje se mezi lidmi, kteří mají mezi sebou vztah trvající nějakou dobu, a ten probíhá za zavřenými dveřmi. Dále jde o eskalaci. Partner se nechová zle hned na začátku vztahu, mnohdy platí opak. Násilí se vyvíjí, stupňuje, doba mezi incidenty se zkracuje. Zkraje může jít o psychické násilí (to je přítomno vždy), hlídání až izolaci dotyčné a postupně se přidávají další formy. Nejprve jen nějaké to strčení, pak pár facek, kopání a jiné. Kromě psychického a fyzického týrání se bavíme i o sexuálním a ekonomickém.
Třetím znakem je nerovnoprávné rozdělení rolí ve smyslu jeden je násilník a druhý oběť (nezaměňujte se situací, kdy se oběť brání napadení). A zásadní roli hraje kontrola oběti a moc, které si násilník udrží, když vyvolá v ženě strach. Jak? Agresí. Právě v tom je rozdíl mezi „italskou domácností“ a domácím násilím. V prvním případě jsou dva rovnocenní partneři. Můžou mít na věci různé názory, ale nebojují o nadvládu jednoho nad druhým. Kdežto u domácího násilí jde o vyvolání strachu. A o moc.
O úsměvu to není
Týrané ženy mnohdy přemýšlí, co se v jejich vztahu stalo, že se dříve milující muž chová jinak. Obvykle však platí, že násilný partner nepřebírá odpovědnost za svoje chování, pak si žena vyslechne například: Kdybys mlčela, tak jsem tě nezavřel na záchodě (nevzal ti doklady, když jsi šla na úřad, nedal ti pár facek...). Bude-li to vytrvale opakovat, časem v oběti vyvolá tento pocit: Aha, je to moje chyba, kdybych mlčela (více se usmívala, nešla jednou za měsíc na kafe s kamarádkou atd.), nestalo by se to. Oběť začne vnímat partnerovo násilné chování jako trest za to, že udělala něco špatně. Proto je tak důležité vysvětlovat obětem, že chyba není na jejich straně. Nikdo nemá právo chovat se k druhým lidem agresivně. Jistě, může vám na tom druhém něco vadit, ale jste zodpovědní za to, jak reagujete. Jestli z místa odejdete, začnete nadávat, nebo tomu druhému jednu vrazíte.
Kromě důvodů typu „couráš po večerech s kamarádkou“ nastupují čistě bezdůvodné ataky. Pak už stačí, když začne brečet malé dítě v rodině. Nebo do pokoje vletí komár. Přestane téct teplá voda...
Jak se přivírají dveře
Jednou z charakteristik násilných vztahů je potřeba velké kontroly. S kým se dotyčná baví, komu volá, kam chodí, co hledá na počítači, má v mobilu… S tím se dost často pojí izolace, zkraje může vypadat docela neškodně. „S Evou se nekamaraď, pomlouvá tě, když nejsi doma.“ Nebo: „K vašim bychom neměli jezdit, však víš, jak mě trápí, že si s tvou matkou nerozumím.“
Univerzální rada pro všechny týrané ženy neexistuje. Pomoc ano!
PhDr. Branislava Marvánová Vargová, vedoucí Informačního a poradenského centra neziskové organizace ROSA a předsedkyně Výboru pro prevenci domácího násilí
Pomalu, postupně násilník dosáhne toho, že oběti výrazně omezí kontakty s okolím. Čili žena má ještě méně šancí získat zpětnou reakci na to, co je ještě normální, a co už je za hranou. I v tom se dají najít důvody, proč některá snáší utrpení dlouhá léta. Odbornice dále uvádí příměr v podobě syndromu vařené žáby. Když hodíte žábu do hrnce s vařící vodou, nenechá si to líbit a vyskočí. Ale když ji vložíte do studené a vodu budete pomalu zahřívat, neuvědomí si hrozící nebezpečí, z hrnce nevyleze a uvaří se. Převedeno na domácí násilí: Kdyby muž brutálně zbil partnerku po týdnu vztahu, žena odejde asi bez váhání. Ale když on svoje chování pomalu stupňuje, je težší tomu postavit hranici. Navíc za nimi po čase už je nějaká historie vztahu, majetek, děti – a to se mosty pálí daleko hůř.
Falešné představy
Co uděláte, když potkáte plačící ženu, třeba i v potrhaném oblečení s tím, že ji muž doma týrá? Patrně jí uvěříte, takhle vypadá typická oběť. Ale pozor, něco jako typická oběť neexistuje. Může jí být prodavačka – stejně jako vysokoškolsky vzdělaná lékařka či manažerka. Žena z vesnice, nebo z města. Mladší i starší. Hubená i zaoblená. Dalším mýtem je představa, že když se doma děje něco špatného, žena má odejít. Ale ani tento postup není vše spásný. Nelze jí dávat vinu – když neodešla, může si za to sama. Za násilí nese odpovědnost ten, kdo se ho dopouští. Navíc ženy se bojí následků, kdyby odešly. Některé to přesto zkusí, a možná se vrátí. A třeba zase odejdou, a znovu se vrátí.
„K dynamice násilného vztahu patří i to, že muž například slibuje, že už se to nebude opakovat, svého chování lituje. Nebo vyhrožuje (vezmu ti děti, někde si na tebe počkám, ublížím tvé rodině…). Návraty domů pak můžou lidé z okolí vnímat jako její selhání. Nevidí, že se žena vrátila, aby si zajistila bezpečí. Z krátkodobého hlediska jde o efektivní strategii,“ vysvětluje odbornice. Z dlouhodobého ne. Ovšem ustláno na růžích nemá ani žena, která sebere odvahu a začne svou situaci řešit. U policie, u OSPODu, u soudu. Opět nemusí naplňovat představu o typické oběti, ta se přece nápravy nedomáhá.
Falešné představy panují i o násilných mužích. Agresivita některých je sice dobře rozpoznatelná, ale velké procento násilníků má dvojí tvář. Jednu pro okolí a druhou doma. Kdybyste je potkali, neřekli byste to do nich. Často jsou dobří manipulátoři a vědí, jak zapůsobit na druhé.
Aplikace
|
Má to vůbec konec?
Průzkumy v ČR jasně vypovídají: Partnerské domácí násilí je velký problém. Zažila ho minimálně jedna z pěti žen. Ročně se kvůli strachu z násilí bojí jít domů 321 000 žen. Osm procent obětí ho nahlásí na policii. A stát jeho ekonomické dopady stojí asi 1,4 miliardy ročně (náklady na ošetření ve zdravotnických zařízeních, neschopenky, práce policie, soudů a jiné). Přesto u nás stále panuje poměrně velká tolerance k různým formám násilí. Pokusit se změnit tento názor můžeme všichni, třeba i vy.
Za bezpečený domov
Upozorňovat na problematiku domácího násilí má smysl. Například IKEA koncem loňského roku finančně podpořila koalici NeNa, jejíž organizace ROSA, ProFem a Acorus se dlouhodobě věnují pomoci obětem. Právě na tyto neziskovky, ale také na další, jako například Bílý kruh bezpečí nebo na Intervenční centra (ta jsou v každém kraji), se můžou týrané ženy obracet o pomoc.
Z pohledu odborníka
OdpovídáPhDr. Branislava Marvánová Vargová, vedoucí Informačního a poradenského centra neziskové organizace ROSA a předsedkyně Výboru pro prevenci domácího násilí |
Mnoho lidí si myslí, že oběť může svobodně odejít – a tím násilí končí. To však není pravda, ono pokračuje v různých formách i po odchodu. Proč je pro ženu tak těžké od násilného partnera odejít?
Roli hraje více faktorů. Strach z eskalace násilí a pocit bezmoci – to jsou asi klíčové emoce. Navíc je období rozchodu nejvíce rizikové z hlediska vážného fyzického násilí, někdy až s následkem smrti. A ženy to moc dobře vědí. Roli sehrává také obava, že přijdou o děti, čímž muži často vyhrožují. Podstatné jsou i socioekonomické důvody, oběť nemá kam odejít, je finančně závislá na partnerovi, chybí jí podpora okolí. A což teprve bagatelizace celé situace ze strany známých, rodiny, institucí a obecně tolerance některých forem násilí naší společností.
Je odchod vždycky nejlepším řešením?
Nejdůležitější je, aby byla oběť a děti v bezpečí. Odchod by měl být pečlivě naplánován. Pokud se však oběť nachází v akutním ohrožení, měla by být přivolána policie, která může násilnou osobu vykázat ze společného obydlí. Desetidenní vykázání je preventivní nástroj, který má zastavit probíhající domácí násilí a umožnit oběti podniknout určité kroky, například získat čas na sbalení věcí a bezpečný odchod, podat návrh k soudu a podobně. Obecně doporučuji vyhledat odbornou pomoc u některé neziskové organizace, která se domácímu násilí věnuje, společně zmapovat konkrétní situaci a naplánovat bezpečné řešení. Pokud se týraná žena rozhodne odejít, neziskovka pomůže se zajištěním bezpečného místa ve specializovaném azylovém domě. Důležité je také říci, že my a další pomáhající organizace své služby poskytujeme bezplatně, ženy se na nás mohou obracet anonymně a jsme vázáni mlčenlivostí. Když to nejde osobně, pak třeba přes chat, mail...
Jak dlouho může žena zůstat v bezpečí azylového domu? A je pobyt zdarma?
Obecně se azylové domy řídí zákonem o sociálních službách. Doba pobytu, který se platí, je maximálně jeden rok. Ale cena není tak vysoká jako běžné nájmy, případně lze na pobočce krajského úřadu práce požádat o příspěvek v hmotné nouzi. Ráda bych ještě dodala, že specializované azylové domy nejsou jen bezpečná střecha nad hlavou, ale je důležité, aby v nich ženy našly také podporu při zpracování traumatu a pomoc v dalších praktických krocích.
Kolik je u nás specializovaných azylových domů?
Těch, kde umí pracovat s oběťmi domácího násilí, najdete jen několik. Celkem v nich je zhruba 90 míst pro ženy a jejich děti.
A kolik by jich podle vás mělo být?
Vycházím z doporučení Rady Evropy, která hovoří o jednom rodinném místu na 10 000 obyvatel, pro Českou republiku by to tedy mělo být 1000 míst.
Vloni vznikla koalice NeNa, můžete ji představit?
Naše organizace ROSA spolupracovala s organizacemi ProFem a Acorus už dříve a v loňském roce jsme se rozhodli spojit síly a založit Koalici specializovaných center pro ženy zažívající násilí. Spojuje nás jednoznačné NE násilí na ženách (odsud také zkratka NeNa).
Iniciujete třeba vznik zákona pro oběti? Nebo jinou změnu v legislativě?
Český právní řád upravuje v současné době domácí násilí v §199 trestního zákoníku jako týrání osoby žijící ve společném obydlí. Všechny tři organizace Koalice NeNa jsou členy Výboru pro prevenci domácího násilí a násilí na ženách, což je poradní orgán vlády. V rámci činnosti výboru se podílíme například na přípravě akčních plánů prevence domácího a genderově podmíněného násilí...
Zkuste být konkrétní.
Akční plán na léta 2019 až 2022 je rozdělen do tří hlavních částí – prevence, ochrana a podpora obětí a dále zajištění přístupu ke spravedlnosti pro všechny oběti. Jednotlivé části obsahují řadu opatření a úkolů pro konkrétní ministerstva a další instituce. Mezi ně například patří systematické vzdělávání klíčových profesí, osvěta na školách, zajištění dostupnosti služeb pro oběti i děti ohrožené násilím v rodině, ale i práce s pachateli, aktualizace různých metodických doporučení a podobně. V posledním roce jsme se však také intenzivně věnovali například dopadu pandemie covidu-19 na oběti domácího násilí.
Jak my „třetí“, nezúčastnění, můžeme týraným ženám pomoci, aniž bychom nadělali více škody než užitku?
Doporučuji stáhnout si bezplatnou aplikaci Bright Sky, původně z Anglie, upravenou na naše podmínky a v češtině. Rychle a srozumitelně poradí jak obětem, tak vám, kdo nechcete jen přihlížet nebo zavírat oči. Ve stručnosti – naslouchejte, nesuďte, zeptejte se, co by dané ženě pomohlo, a nabídněte konkrétní pomoc.
