Přála jste si někdy něčí smrt?
Jestli mi něco takového jako dítěti někdy ve vypjatých situacích problesklo hlavou, nejspíš jsem to vytěsnila a na žádný takový silnější moment si nevzpomínám.
Jako dítě jste byla svědkem, jak děda v opilosti bije babičku, táta byl také alkoholik. Týral vás, maminku i o čtyři roky mladšího bratra psychicky, došlo i na fyzické útoky. Nikdy vás nenapadlo, že bez těch dvou agresorů by bylo líp?
Přála jsem si, aby z našeho života táta zmizel. Kolikrát, když odešel do hospody, mě napadlo, že by bylo fajn, kdyby už se nevrátil. Párkrát, když jsem se odhodlala bránit před ním mámu, jsem dostala taky „čouda“, ale přesto si nepamatuju na moment, kdy bych si ve vzteku přála, aby zemřel. Byla jsem tehdy spíš neprůbojná, obracela zlo proti sobě a říkala si, že by bylo fajn, kdybych umřela já.
Škrcení páskem, honění se sekyrou po zahradě, počítání krvavých fleků na stěnách… To vše se opravdu stalo.
