Láska v jednadvacátém století může mít mnoho podob. Vy jste ve filmu Šťastně až na věky sledovala několik typů vztahů – monogamní, otevřený, polyamorní, milenecký – a také ženu na seznamce. Co bylo vaším cílem? Hledala jste ideální model soužití?
Žádná forma soužití není špatná, pokud vyhovuje lidem, kteří se jí účastní. Dokonalý vztah je podle mě mýtus a čím víc se ho lidé snaží dosáhnout, tím větší frustraci to může přinést. Vztahy jsou o obrovské míře kompromisu. A když do nich vstupujeme ve starším věku, o to větší kompromisy musíme dělat. Filmem jsem se určitě nesnažila hledat ideál, ale pouze popsat určité změny na poli partnerských vztahů.
Lidé se v dnešní době čím dál hůře orientují, bojí se a strach je hrozně silná emoce. Pokud ale něco poznají, třeba i částečně pochopí, strach z neznáma se může zmírnit. Já se jen snažím změny ve společnosti popsat a přiblížit prostřednictvím příběhů několika lidí. Věřím, že když je diváci blíže poznají, uvědomí si klady a zápory a přestanou jen automaticky odsuzovat.
Na milenku se nikdo nedívá s pochopením, vždycky ji lidé vnímají jako mrchu. A ona chtěla ukázat, že je také jenom člověk se svými emocemi a zkušenostmi.
