Jen se pozdravíme, už Zlatě Adamovské zvoní telefon. Omluví se, že ještě vyřídí jeden hovor.
"Ne, to nemůžu, točím, pak mám divadlo, zkusíme to zítra," říká a termín pro další schůzku hledá v nabitém diáři sice ochotně, ale těžko.
Letos neměla ani dovolenou. Zato až se podzim zeptá, co dělala v létě, bude mít co odpovědět. Právě dotočila dvě pohádky pro Českou televizi (Šípkovou Růženku a Poslední kouzlo), s Bolkem Polívkou hraje v komedii Svatba na bitevním poli a hlavně od června natáčí pro televizi Nova třetí řadu úspěšného seriálu Ordinace v růžové zahradě. Hraje tu rozvedenou dětskou doktorku a na bílý plášť i roli si prý rychle zvykla.
Někomu vadí krev, jinému pach dezinfekce... Jak jste na tom vy?
Zatnu zuby a lékařům se plně oddám. Zato dcera Bára nesnáší odběry krve. Dřív jsem ji musela držet a hejčkat, dodneška když ji něco takového čeká, bojí se tři dny dopředu. Uvažovala o studiu medicíny, ale tohle byl největší zádrhel. Mně ale nikdy nic extra nevadilo, dokonce jsem sledovala vlastní operaci menisku.
Dívala jste se, jak se vám doktor šťourá v koleni?
Mohla jsem si vybrat buď celkovou anestezii a nevidět nic, nebo epidurál. Toho jsem se bála, už jsem měla jednu nepříjemnou zkušenost, ale zase jsem byla zvědavá. Můj ortoped mě přemluvil a já jsem pak byla moc ráda, že jsem toho využila. Bylo to hrozně zajímavý.
Koukat lékařům pod ruce do vlastní rány, to už je skoro tak strašné, jako by se člověk operoval sám...
Nikdy nevíte, kam vás osud zavane. (smích) Ale tohle mne hrozně přitahuje. Když jde v televizi Diagnóza, tak se moc ráda dívám. Sledovat operace a ty jednotlivé postupy, to je něco, co člověk jinde neuvidí. Je to taková třináctá komnata. K lékařské profesi mám obrovskou úctu.
Máte dvě děti, s dětskými lékaři máte jistě bohaté zkušenosti...
Barunka měla skoliózu, takže chodila dva roky v korzetu a hrozila jí operace páteře. Péťa měl asi pět zranění, třikrát je sešívaný na hlavě, měl velký úraz na kole. V dětských ordinacích jsme byli často. Loni dokonce Bára ležela v nemocnici se zánětem srdečního svalu. Když jsou děti, tak se nemoci a úrazy dají předpokládat.
Ani s dětmi se ale neběží k doktorovi s prvním píchnutím. Na jaké léčebné postupy si troufnete sama?
Nejdál jsem zašla k Priessnitzovým obkladům, ještě vařím bylinkové čaje. Pak už volám lékaře a jsem pro klasickou medicínu.
Teď, jako doktorka Páleníková, jste to vy, koho volají k nemocným. Jaké to je, přestoupit na tu druhou stranu?
Připadá mi, že medicína má hodně společného s herectvím. Do lékařské profese taky nesmíte tahat svoje problémy a stejně tak nezajímá diváky večer v divadle, že vám odpoledne umřel táta. Překonávat se, vypouštět si přes práci nějakého džina z lahve a naopak, když je trápení, přebít je tím soustředěním, to mne na herectví baví. Astejně tak na sále musíte fungovat jako profík, nemůžete si dovolit myslet na sebe a udělat chybu.
To nemůžete v žádné profesi, která vyžaduje koncentraci...
Zvláštní propojení tu ale je, to jsem si jistá. Lékaři mají rádi divadlo a herce, často si jsou blízcí. Máme mezi doktory řadu kamarádů. Možná je to tím, že se obě profese snaží změnit svět trochu k lepšímu, a ne snad proto, že jsou herci i doktoři v těch státních institucích - divadlech i nemocnicích - tak špatně placeni.
Herec má tu výhodu, že si občas může přilepšit třeba seriálem. A jak koukám, tady se vaše "zdravotnická kariéra" pěkně vyvíjí. Nejdřív sestřička v Nemocnici na kraji města, co tenkrát pronesla větu: "Holky, Štrosmajer umřel", pak partnerka doktora ze Sanitky, nyní doktorka. To je slušný postup....
Hrála jsem doktorky už dřív, například zubařku v televizním filmu Ani svatí, ani andělé. Tehdy jsem dokonce byla na stáži v zubařské ordinaci: učila jsem se pracovat s nástroji, s vrtačkou, dělala jsem otisky. Zkusila jsem si, co ta práce obnáší, ale zůstanu raději u té své. V Nemocnici na kraji města to byla malá rolička, ale zato byla vidět. Tehdy si nás bral režisér Dudek na malé úlohy, abychom se otrkali, a já udělala první zkušenost i se zdravotnickým kostýmem: lidé vás v něm začnou opravdu brát úplně jinak, je v tom ten respekt, úcta. I teď v Ordinaci mi kostým pomáhá rychle vklouznout do pocitu, jak mne okolí bude vnímat.
Vaše paní doktorka Páleníková je osoba rázná, pevně ukotvená v životě. A jsme zase u Nemocnice na kraji města, trochu mi připomíná postavu Dany Medřické...
Paní Medřická byla jen jedna, ale pokud někoho taková spojitost napadne, tak mne to jen potěší. Zahrát někoho rázného není těžké, hlavně ale chci, aby byla Páleníková lidská. Není to semetrika, i když je metrnice. Naštěstí mi scénář poskytuje prostor dát jí víc poloh. Někdy se herec usilovně snaží dostat do role něco, co není napsané, a jde to těžko, protože co tam není od začátku, zpravidla pak už nefunguje. Ale Páleníková je napsaná pěkně - je to citlivá ženská, přestože občas jedná razantně. Ateď je to na mně, jak se mi to povede vybalancovat.
Co vás na té roli nejvíc baví?
Už jen to, že dostanete novou paní, která nově myslí, a čím víc je svá, tím je to lepší. Proniknout do myšlení té postavy, to je ten největší adrenalin. Nemůžu si nic ulehčit tím, že bych já, jako Zlata Adamovská, jednala jinak. Čím víc je role odlišná, tím spíš musím umět dostat se dovnitř a to je to největší vzrušení.
Při natáčení Ordinace se vracíte do hostivařských ateliérů, kde jste kdysi s režisérem Vávrou natočila Putování Jana Amose. Co se změnilo?
Jinak to tu voní, areál je zrenovovaný. Trochu jsem měla strach, že tu najdu drtiče seriálů, kteří to budou brát levou zadní. Ale našla jsem tu lidi, kteří mají filmařinu opravdu rádi.
Přesto se pracuje trochu jinak: střídají se režiséři, scénář píše víc lidí. Mají takové změny vliv i na herce?
Ne. Konečný výstup má jednotnou tvář, nic nepozná herec ani divák. Nad celkovým scénářem bdí Lucie Konečná a hlavním režisérem je Ján Sebechlebský. To, že někdo jiný točí exteriéry, není podstatné. S tím opravdu problém nemám.
A s čím ho máte?
Například že se tu chce za málo peněz hodně muziky. Na věci, které by se daly mnohem víc dotáhnout, není dostatek peněz, a tedy ani čas. To mi vadí, protože by pak výsledek mohl být dokonalejší, obrazově atraktivnější. Postavy si tu většinou povídají o tom, co se stalo, lepší by bylo, kdyby to prožívaly před kamerou.
I to je jedním z důvodů, proč herci na seriály občas pohlížejí s desepektem. Jak reagovalo na to, že jste novou hvězdou Ordinace, vaše okolí?
Žádnou špatnou reakci jsem nezaznamenala. Naopak. Když jsem přemýšlela, jestli tu práci mám vzít, zvítězil fakt, že jde o zajímavou roli v úspěšném projektu. A po čtrnácti letech se znovu objevit v seriálu není špatné skóre. Hlavně je to práce, a to je vždycky lepší než sedět doma a přemýšlet, který pokoj vymaluju.
V tom případě se ale u vás už dávno nemalovalo a ještě dlouho asi nebude...
To máte pravdu. Doma jsem vyhlásila výjimečný stav. Naštěstí mi rodiče vždycky pomáhali, máma mne určitě nenechá ve štychu, bohužel táta před dvěma lety umřel. A byly už i hektičtější doby, to když jsem ráno vstávala do dabingu, pak letěla na zkoušky do divadla, odpoledne natáčela a večer hrála. Děti byly malé a do toho jsme adaptovali byt.
Váš manžel Radek John pracuje na Nově. Byl rád, že posílíte jeho televizi? Nebo vás naopak do seriálu lákal váš kolega Jiří Langmajer, který tady hraje doktora Hrušku?
Nikdo mne nemusel přemlouvat, a kdyby to nebyla zajímavá role, tak bych ji nebrala.
Seriál je o nemocnici, doktorech, ale hlavně o vztazích. Vy jste v posledních letech měla před kamerou sérii rolí ve vztahu starší žena a mladší muž. A několikrát ve dvojici právě s Jiřím Langmajerem. Chystá se něco podobného i na doktorku Páleníkovou?
Tak, jak jsou zatím napsané jednotlivé díly, na mladšího muže se Páleníková nechystá. (usmívá se mnohoznačně) Ale stejně jako v životě nevíme, kam nás osud zavane, ani v tomto seriálu nemůžete vědět jistě, kde se ocitnete. A jako doktorka Páleníková bych se tomu nebránila.
Mám z vás pocit, že už tušíte, jen nechcete prozradit...
No, mám to tak trochu ve smlouvě.
A divák si musí počkat, jak se situace, třeba s doktorem Hruškou, vyvine...
To je stejně legrace, že takové věci lidi zajímají. Ale máte pravdu, když takové problémy řeší premiéři a prezidenti v reálu, tak proč bych je neměla prožívat já jako seriálová postava. Ale moje pracovna v Ordinaci není oválná.
| Zlata Adamovská (47) Natočila desítky filmů, první velkou příležitostí byl snímek Jaromila Jireše Mladý muž a bílá velryba, natočený podle románu Vladimíra Párala. Před dvěma lety se k jeho tvorbě vrátila v adaptaci další knihy, Milenci a vrazi. Je členkou vinohradského divadla. Do povědomí televizních diváků se zapsala seriály Sanitka a Hříchy pro pátera Knoxe. Hraje často v televizních inscenacích (Ideální manžel, Hadí pohledy, Hodina tance a lásky...). Právě dokončila pohádku Šípková Růženka se Zdeňkem Zelenkou. S Ondřejem Kepkou natočila další pohádku, Poslední kouzlo - uvidíme je na Vánoce. S Dušanem Kleinem natáčí komedii Svatba na bitevním poli z moravského venkova, spolu s Bolkem Polívkou, Janem Budařem a Jiřím Langmajerem. V Divadle na Vinohradech ji opět uvidíme v muzikálu Do naha! a ve hře Výměna o dvou manželských párech. "A zase tu mám mladšího partnera," pochvaluje si. |
