Ano, na rozdíl od našich předchůdkyň máme stejná práva a povinnosti jako muži (tedy skoro). Mluvím však hlavně o psychických nárocích, které na ženu doba klade. Protože víte, co každá z nás teď musí? Musí být vždy a za každých okolností perfektní! Dokonalá. Stále mladá. Krásná, štíhlá, bez vrásek. Inteligentní. A musí mít vždycky dobrou náladu. Běda vám, když to máte jinak.
Eliminovat vrásky, šediny, cukry
Jistě, každá doba má nějaký módní diktát a úzus ženské krásy. Renesančním plnoštíhlým kráskám už dávno odzvonilo, neletí už ani chlapecké postavy téměř bez fyziognomických znaků ženského pohlaví. Zato mám pocit, že žijeme v diktatuře perfekcionismu, kdy ke krásnému zevnějšku patří jako nezbytně přidané hodnoty bystrý intelekt, znalost alespoň tří světových jazyků, schopnost hrát na hudební nástroj nebo třeba tančit salsu. Žena 21. století ráda a skvěle vaří, zaměstnání ji naplňuje, stejně jako péče o rodinu. Ovládá ruční práce, orientuje se v literatuře a vždycky vyluští křížovku. Žena 21. století musí být stále pozitivně naladěná, aby se případně nedotkla citů svého manžela, neb odborníci radí, že chce-li si muže udržet, musí se na něj usmívat, ideálně s přiměřenou dávkou obdivu, a to za každé situace. To znamená i tehdy, kdy by mu nejraději šlápla na krk a rozdupala televizní ovladač.
Kdy jste přestala toužit být dokonalá?
A především o sebe musíme dbát! Hlídat si váhu a příjem sacharidů. Eliminovat vrásky. Zbavit se celulitidy. Zakrývat šediny. Mít jemnou a pružnou pokožku po celém těle. Lakovat si nehty. Disponovat pevnými prsy a sexy zadečkem. Každý, každičký den jsme zahlcovány informacemi a radami, jak těchto atributů docílit, a fotkami ukázkově krásných žen, hereček a modelek. A tak jsme od mládí vychovávány a tvarovány k tomu, abychom byly dokonalé, protože jinak budeme zařazeny do kategorie těch, které o sebe nepečují, čímž riskují, že budou v lepším případě podezírány z nějaké ošklivé přenosné choroby, v tom horším (anebo je to naopak?) přijdou o partnera.
Co na tom, že má pivní pupek, šediny a vrásky kolem očí. Jak kdysi vtipně poznamenala režisérka Věra Chytilová, u chlapů jsou tyto symptomy stárnutí sexy. U žen nikoliv. Zajímavé.
Káčátko se neproměnilo
Existují dámy, které mají dostatek sebevědomí, aby se vykašlaly na to, co jim ostatní vnucují, a nosí svých pár kilo navíc nebo šediny s nonšalancí a elegancí. Nicméně to není můj případ a (nejen) ze svého okolí vím, že nás, zoufalek, které se snažíme být úžasné téměř za každou cenu, je mnoho. Procento bulimiček i anorektiček narůstá, plastické kliniky nemají nouzi o klientky. Ženy do sebe nechávají píchat a řezat, utrácejí nemalé peníze za vnitřní i vnější péči. Dřou v posilovnách nebo se potí doma na karimatce nenávistně napodobujíce křepce poskakující cvičitelku z videa na YouTube. Hladoví. Chodí do práce, dělají s dětmi úkoly, studují, uklízí, zkouší vařit podle nových receptů, učí se cizí jazyky. Snaží se všechno stihnout.
I já chtěla být krásná a perfektní. Od svých dvanácti let, kdy jsem přečetla první dívčí román a můj bratr mě upozornil, že se měním v ženu velmi taktní hláškou „čéče, ségra, co ti to trčí pod tričkem“, jsem o sobě začala přemýšlet a vnímat se jako žena. Listovala jsem časopisy a srovnávala se s modelkami. Bylo to stejné jako poměřovat ošklivé káčátko s labutí. Jenže já se s věkem neproměnila, jak nám to nalhali v pohádkách. Já tím káčátkem zůstala!
Čím dál víc jsem propadala panice, že mi z těla nečouhají klíční kosti, kyčle a žebra jako dívkám na obrázcích. Cvičila jsem a hladověla a dokonce kouřila, abych své normální pubertálně vyvinuté tělo proměnila v anatomický model. Nepodařilo se mi to a dospěla jsem v ženu s výraznými ženskými křivkami.
Paci paci a drn drn
Pak jsem se vdala a po porodu dvou dětí jsem závistivě sledovala soutěže krásy v televizi, kde se slečny promenovaly v titěrných plavečkách, štíhlé, ale s dmoucími ňadry. Ze zoufalství jsem chroupala chipsy a s nimi polykala slzičky závisti. Moje ňadra se po kojení srazila jako kalhoty po vyprání a na vzdorování zemské gravitaci zapomněla stejně jako já na předsevzetí „od pondělka nepiju víno“.
Soutěže krásy mi vzaly zbytek sebevědomí. Missky nejenže měly míry 92–60–92, ale také IQ 162. Uměly anglicky, francouzsky, německy a některé mluvily i hindu. Zbožňovaly vaření, těšily se, až budou pečovat o rodinu, potažmo o celou planetu. Zatančily, zazpívaly a sršely vtipem. Pak dostaly šerpu, korunku, nový automobil a šek na finanční částku, kterou jsem ani neuměla přečíst, a zmizely z obrazovky, zanechavše ve mně pocit, že jsem pořád to ošklivé káčátko, navíc úplně blbé.
Anglicky jsem uměla říct akorát How are you a stavění komínů z kostek a paci paci mi moje IQ opravdu nezvýšilo. Ba naopak. Když jsem v životní fázi mateřské dovolené zahlédla bagr, napadlo mě akorát „hele, drrrn drrrn“ a nemohla si vzpomenout, jak se tomu stroji doopravdy říká. Mohla jsem se utěšovat tím, že jsem matka. A kdo je víc. Jenže jsem chtěla být přitažlivá matka.
A tak jsem chodila na kondiční cvičení, kdykoliv se manžel uvolil hlídat děti. Protože to bylo s bídou jednou za čtrnáct dní, moc to nefungovalo. Držela jsem diety, s nimiž jsem zhubla jen výjimečně, ale téměř pokaždé mi přivodily mizernou náladu. Hladová a vystresovaná jsem večer u žehlení šprtala anglická slovíčka, a už už jsem se cítila in. Jenže pak jsem přepnula na soutěž o nejkrásnější maminku. V panice jsem sledovala maminky s jejich roztomilými ratolestmi, kterak zpívají, tančí a vyprávějí, jak bravurně zvládají péči o rodinu a domácnost, vaří tříchodové obědy a pečou tříposchoďové dorty a docházejí do kurzů malování levou hemisférou.
Jak to sakra stíhají?Já sotva uklidím a uvařím. A tak i jako matka malých dětí jsem zase byla mimo soutěž, dokonalým ženám jsem se ani o píď nepřiblížila a trpěla jsem pocitem méněcennosti.
Nestresovat se!
Léta plynula a najednou mi bylo čtyřicet. Dostala jsem spoustu gratulací s vtipnou hláškou „Proč si žena po čtyřicítce nemůže hrát na schovávanou? Protože by ji nikdo nehledal!“ Poprvé mi to přišlo legrační, po patnácté už nikoliv. Se čtvrtým křížkem mi přibylo pár kil, která mě odmítala opustit, a to navzdory tomu, že jsem si každý týden slibovala, že budu zase cvičit.
V časopisech na mě vyskakovaly titulky „Žena může být krásná i po čtyřicítce“, které toto tvrzení dokazovaly fotografií vysportované dámy (dle mého názoru sotva třicátnice). Odborníci zdůrazňovali zdravou výživu a tělesnou aktivitu, doporučovali hormonální jógu, která upravuje pomalu revoltující hormonální systém.
Žena se má vyhýbat stresu a dopřát si dostatečný spánek. Moc jsem nevěděla, jak toho docílit. Po osmihodinové šichtě jsem dotáhla domů nákup, udělala večeři, hodila prádlo do pračky, zalila květiny a najednou bylo osm večer a na hormonální jógu mi nějak nezbyl čas ani síla. Snažila jsem se, ale když pubertální dcera odešla na diskotéku s dredatým individuem a přetáhla večerku, byla jsem nervózní a nedodržela přikázání „nestresovat se a dostatečně spát,“ protože když ve dvě ráno dorazila, byla jsem tak vynervovaná, že jsem usnula až ve čtyři.
Mám být pozitivně naladěná. Jenže poté, co jsem půl roku přemlouvala manžela, aby spravil odpad, což odbýval slovy „nestresuj zase“, a pak jsme jednoho dne vyplavili sousedy, jsem ze sebe pozitivno vydolovat nedokázala. Hm, tak jsem to v tomhle desetiletí zase prošvihla. I po čtyřicítce jsem zůstala ve svém káčátkovském těle, které jsem neměla ráda, a k How are you jsem přidala akorát I am fine. Ale znělo to dost falešně.
Infrasauna a celer
A jejda! To to letí. Je mi padesát! „I po padesátce můžete být krásná! Jak to dělá Jennifer Aniston?“ vyskočil na mě titulek z internetu. Hurá! Co dokáže Jennifer, dokážu taky! Nevzdám to. Děti už jsou z domu, mám víc času pro sebe, teď to konečně klapne. Začtu se do článku: Jennifer si každé ráno dává infrasaunu, která podpoří látkovou výměnu, pomáhá odstranit celulitidu a nastartuje organismus. Aha, tak to je trošku problém. Infrasaunu nemám, a i kdybych za ni utratila životní úspory, dost pochybuji, že bych vstávala ve čtyři ráno, abych podpořila látkovou výměnu, než si v šest stoupnu za pult v práci.
Ale čtu dál. Po sauně si Jennifer dopřeje sklenku čerstvé celerové šťávy. No fujtajbl! Pak se odevzdá péči profesionálního maséra. Tak to ani nebudu komentovat. Péči maséra bych se odevzdala moc ráda, ale pochybuji, že by k nám v pět ráno nějaký přišel. Jennifer pravidelně cvičí a dbá na správnou výživu sestávající hlavně z lososa, avokáda, zeleniny a ovoce. Tak nevím, zda Jennifer řeší, kolik stojí losos a avokádo, ale já teda rozhodně ano. Navíc jsem minule zkoušela celý den jíst okurku a mrkev a večer jsem spořádala tři chleby s paštikou, protože jsem doslova omdlévala hlady.
Tudy cesta nevede. Poté, co jsem zavrhla zkrášlovací metody hollywoodské hvězdy, jsem se zabývala myšlenkou nechat se vytunit na nějaké plastické klinice, jako to dělá hodně VIP. Dokonce jsem se objednala na konzultaci. Velmi elegantní pan doktor si mě prohlédl, a když mi sdělil částku, za kterou bych se stala krásnou, přičemž tato nezahrnovala lobotomii mozku, po níž bych zbožňovala vaření nedělních obědů, jsem si musela připustit, že ani po padesátce nebudu dokonalá.
Nikdy není pozdě přestat blbnout
Přesto jsem to nechtěla úplně vzdát a snažila se dostát požadavkům současnosti alespoň o víkendech. Takže jsem ráno i večer cvičila a pila ovocnou šťávu (na celerovou jsem neměla odvahu), uklízela a opakovala si anglická slovíčka. Pořád jsem trvala na naklizeném bytě, nedělních bábovkách a těle bez vady. Pak jsem jednou surfovala po internetu a vyskakovaly na mě obvyklé titulky: Jak být dokonalá, Jak být neodolatelná v posteli (To mě vyděsilo – proboha, i v posteli musím být dokonalá?), Jak krásně vonět, Jak být sexy za 21 dní (to bych v mém věku chtěla vidět) a najednou mě do očí bouchl nadpis „Nejsem hezká je diagnóza“.
Začetla jsem se. Autorka líčila, jak si v době dospívání začala uvědomovat, že není krásná jako některé spolužačky, jak ji zraňovaly poznámky o velkém pozadí, jak se mučila dietami… Její příběh byl dost podobný mému. Na rozdíl ode mě jí ale došlo, že chyba není jen ve společenském diktátu a mediální masáži, ale i v její hlavě. Její slogan „Nejste krásná jako ostatní ženy, jste krásná jako vy!“ se mi zaryl do hlavy.
Přemýšlela jsem o těch slovech a začalo mi docházet, že je to velká pravda. Možná nevypadám jako modelka. Neumím hrát na klavír. Ale já jsem prostě já. Proč se mám pachtit a štvát za obrazem dokonalosti, kterým nikdy nebudu?Jsem originál. Vy jste originál. Každá žena je originál! A co je víc než být jedinečná? Neskutečně se mi ulevilo, když mi tohle všechno v hlavě docvaklo. A tak jsem další sobotu vypila kávu v posteli, přikusovala croissant a četla si u toho skvělou knihu. Pak jsem si oblékla tepláky a šla na procházku se psem. K obědu jsem rodině uvařila těstoviny. Večer jsem si dala sklenku vína a pustila si film.
Tohle jsem pak dělala každý víkend a víte co? Bylo mi dobře. Měla jsem fajn náladu a výborně spala. Manžel kroužil kolem a trousil otázky: „Jsi teď taková v pohodě. Co se stalo?“ Došlo mi, že jsem našla recept. Nikoli jak být dokonalá. Pouze na to, jak v pohodě žít sama se sebou. Teď už cvičím ne proto, abych zhubla, ale protože mi to dělá dobře. Hýbu se totiž, když mám náladu. A také jím, na co mám chuť. Nemám nervy z toho, že neumím dokonale anglicky, co na tom, vždycky se nějak domluvím s tím, co jsem se dosud naučila. Nikdo neumí všechno a nikdo není dokonalý. Vsadím se, že ani Jennifer!
Zatímco já se honila, abych vypadala jako Jennifer, můj muž se tuhle bájnou bytost vydal hledat jinam. I on totiž vykazuje jisté znaky stárnutí, leč mužský recept na zvednutí sebevědomí není ani hladovka ani sebevzdělávání. Je mnohem jednodušší a rychlejší: jednoho dne se rozhodnou dokonalou (nebo aspoň mladší) Jennifer najít a ulovit. Manželovi se to podařilo. A víte co? Nehroutím se z toho. Vzhledem k tomu, že jsem se dokázala vyrovnat sama se sebou, vím, že se vyrovnám už se vším. A jestli se můj bývalý vyrovná se zjištěním, že bájná Jennifer neexistuje? To už je jiný příběh.
