Monika je strašně upovídaná. Mluví od chvilky, kdy se vzbudí, až do chvíle, kdy si lehne do postele, občas to akorát prokládá zpíváním. Když nemluví na mě nebo na manžela, mluví na své plyšáky nebo jenom tak sama pro sebe. Nejčastěji se ale snaží mluvit na nás a já se musím přiznat, že už jsem z toho vysílená.
Rodinná poradnaTrápí vás potíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké sociální situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci? Dotazy posílejte na ona@idnes.cz s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat. |
Zajímá mě samozřejmě, co dělala ve školce, ale Monika každému dopodrobna vykládá i to, jak vypadal její oběd, děj pohádky před spaním, co kdo komu řekl na hřišti, pro koho přišla maminka první, proud slov prostě nikdy nepřestává. To mi potvrzují i učitelky ve školce, které dokonce několikrát vtipkovaly, jestli nemá nějaký vypínač na vypnutí zvuku.
Párkrát jsem se ji snažila zarazit, jemně jí naznačit, že je fajn mít taky chvilku ticho a nemluvit. Koukala na mě nechápavě a pak mi začala zase brebentit. Nechci, aby si připadala odstrčená, ale jak můžeme její neustálé povídání aspoň občas zastavit?
Marie
Odpověď odborníka:
Dobrý den, Marie, v souvislosti s Vaším dotazem si vybavuji ustálenou větu: „Třeští mi z tebe hlava.“ Nevím, jestli dcerce máte říci právě tohle, ale rozhodně si umím představit, že Vám hlava už ze všeho toho povídání někdy třeští. A nejspíš nejen Vám.
Mgr. Lukáš Legner, psycholog
Představme si situaci, že se u dcery nejedná o psychickou poruchu, ale nejpravděpodobněji je to částečně její povaha, částečně pak naučený projev. Jak píšete, nechcete, aby si připadala odstrčená, a tak brebentění snášíte v dobré víře a s láskou k dítěti, což je dnes velmi vyzdvihovaná hodnota – a právem.
Co už se snadno přehlédne, je dynamická souvislost, že strach z A nejen vede k vyhnutí se A, ale také k získání B. Obvykle se stává, že když rodič opakovaně zažíval ve svém vlastním dětství něco velmi nepříjemného, třeba nepříjemný pocit odstrčení, snaží se těchto pocitů pochopitelně své vlastní děti uchránit. Pokud jsou vlastní nezpracované pocity rodiče příliš silné, často svou ochranu dítěte v tomto směru přežene a ono se nenaučí na podobné situace v životě adaptovat. Ale bude mít úžasný pocit ze svých rodičů. Někdy za to také může nekritické přijímání psychologických rad typu: „Především mějte dítě rádi.“ Každý si pod takovou radou může představit leccos.
Faktem je, že v pozdějším věku bude lidem dokonce protivné, když dítě bude mluvit a mluvit a mluvit… A tak se třeba i od Vaší dcery raději odvrátí. A ona se s tím nebude umět vypořádat, protože bude mít skrze zážitek s Vámi dojem, že „neposlouchat vše“ = „nezajímáš mě vůbec“. A to bude malér. Paradoxně se v důsledku bude cítit tak jako tak odstrčená a jejím životním tématem bude neustálý pocit, že je odmítána. Tuto myšlenku bude testovat a dále si ji potvrzovat.
Vaše dítě se potřebuje naučit, že něco Vás zajímá a něčeho už je na Vás příliš. Protože tak to je. Zprostředkujete tak dítěti lépe realitu života, se kterou se bude v celém životě potkávat. Buďte sami sebou, to je nejlepší rada. Nepodléhejte strachu. Někdy je lépe být ne zcela dokonalým rodičem. Pro dítě je to do života dokonalejší cesta.
Nepodléhejte omylu, že když Vás nezajímá přesné složení talíře ve školce, nezajímá Vás dítě. A ani nenechejte dítě podléhat tomuto omylu. Vaším rodičovským úkolem není být „bavičem dítěte“. To není to, podle čeho dítě poznává, že ho máte rádi, nebojte se.
Ještě poznámka – z mé strany je nemožné stanovit, co přesně poslouchat máte a co už ne. Ono jednou si třeba i ten „talíř“ poslechnete, ale možná ne vždy. Důvěřujte zkrátka svým emocím.
Existují i psychické poruchy, které se projevují neustálým povídáním bez reflexe zájmu posluchače. Ale z Vašeho dotazu nevidím vodítka, která by mě vedla k uvažování nad nimi.
Pokud byste chtěli vyhledat odbornou pomoc, doporučil bych pak spíše individuální terapii pro Vás, rodiče, za účelem zpracování negativních prožitků z vlastního dětství. Tím neříkám, že to udělat máte, je to na Vás. Kdyby však potíže přetrvávaly, můžete samozřejmě nechat dítě vyšetřit klinickým psychologem.
Ať se Vám daří!
Mgr. Lukáš Legner, psycholog centra Modré dveře
