Jako digitální domorodce označujeme lidi, kteří mají přístup k technologiím a používají je již od dětství. Starší generace pak bývají označovány za digitální imigranty, lidi původně zvyklé na jiné prostředí. To vyvolává pocit, že domorodci musí být ve svém světě naprosto zběhlí, prsty jim po dotykových obrazovkách jen kmitají a rodiče ani nestíhají sledovat, co to všechno dělají. Přirozeně navigují telefony a tablety, které nikdy nedrželi v ruce a rodiče žasnou. Jenže to ještě z dítěte IT experta nedělá, většina podobných zařízení je totiž naprogramovaných ke snadnému a intuitivnímu ovládání.
„To je velmi podobné jako říct, že doma máte vrcholového běžce, protože si každý den po škole pobíhá venku. Je velký rozdíl venku pobíhat s kamarády nebo se metodicky něco učit, rozvíjet se a osvojovat si nové dovednosti,“ vysvětluje Silvie Zeman, zakladatelka technologického klubu pro děti makeITtoday.
Digitální dovednosti
Dítě potřebuje získat digitální dovednosti, se kterými mu musí někdo pomoct. „Digitálními dovednostmi se myslí soubor kompetencí nezbytných k efektivnímu a bezpečnému využívání digitálních technologií. O těchto dovednostech se dnes už mluví jako o nové formě gramotnosti. Stejně jako se děti učí psát a číst a ze všech asi nebudou spisovatelé, tak by měly být vybaveny digitálními dovednostmi, které jednou využijí téměř ve všech oborech, pro jaké se rozhodnou. Naše zkušenosti jsou zatím hlavně s dětmi 8 až 12 let a u nich se nám bohužel potvrzuje, že děti kromě spuštění a nahrání videa na YouTube nebo hraní her už nic jiného neovládají. Neumějí zacházet s počítačem, myší, soubory a už vůbec ne vysvětlit, jak technologie fungují a třeba si umět naprogramovat vlastní hru,“ popisuje Silvie Zeman.
Jak je to možné? Současné děti jsou totiž ze všeho nejvíc zvyklé na ovládání chytrých telefonů a tabletů, ale práce s počítačovými soubory nebo třeba instalace programu jsou jim cizí. Ty už totiž nejsou až tak intuitivní a děti často začnou narážet, protože nejsou na jiné uživatelské rozhraní zvyklé. Jejich znalosti digitálních technologií jsou totiž hlavně pasivní.
„Pasivní uživatelé používají nástroje - hry, aplikace a programy, které vytvořil někdo jiný. Velmi často jsou technologiemi ovládáni. Naopak aktivní uživatel je schopný porozumět, na jakých principech tyhle nástroje a technologie fungují a formovat je, spoluvytvářet je a být schopný vyhodnotit rizika,“ osvětluje Silvie Zeman, která v prostředí IT firem pracuje již několik let.
Nejde jen o programátory
Na vzdělávání dětí v oblasti digitálních technologií myslí i školství, ale tam je to vzhledem k finanční náročnosti technologií a jejich rychlému vývoji přinejmenším složité. Mnohé školy odbývají výuku informatiky tím, že nechají děti hrát hry a surfovat po internetu, na jiných se najde čas pouze na výuku konkrétních programů a jejich funkcí, ale dětem se již blíže neobjasňují principy fungování. To je přitom podle odborníků zoufale málo.
„Výuka programování je povinná od 1. třídy ZŠ ve většině vyspělých zemí, zatímco u nás jsme značně pozadu. Naše časová dotace je jedna hodina týdně na každém stupni, ale tam zdaleka není řeč o programování, učí se Word, Excel v lepších případech. Strategie Digitálního vzdělávání 2020 má několik let zpoždění a je zatím v nedohlednu. Představte si, že byste nikdy nestála na lyžích a poprvé byste vyjížděla na lanovce na sjezdovku a ptala se, co máte zlepšit. Začínáme s dětmi úplně od začátku,“ dodává Silvie Zeman.
A dále vysvětluje, že digitální dovednosti a programování se nehodí jenom pro milovníky matematiky a počítačů a budoucí IT specialisty. Děti učí myslet racionálně, rozkládat na jednotlivé logické kroky, vytvářet správné návody a popisy a rozumět jim. To jsou přitom zkušenosti, které se budou hodit v podstatě každému. Základy programování se děti učí ve vizuálním programovacím jazyku Scratch, který je pestrý, barevný a na první pohled si v něm spíše hrají. Scratch je nejrozšířenější a nejoblíbenější programovací jazyk pro děti, ale často v něm začínají i dospělí. Scratch má výhodu v tom, že je pro děti zajímavý a vzbuzuje jejich přirozenou zvídavost a kreativitu.
Kurzy programování a digitálních dovedností navíc rozvíjejí i soft skills (měkké dovednosti, jako je komunikace, spolupráce) a schopnost obhajovat si své názory.
„Je velký nedostatek nejen programátorů, ale jakýchkoliv profesí s technickým vzděláním. To je všeobecně známý fakt. Náš cíl ale není vychovat nové programátory, náš cíl je naučit děti tvořit-programovat, aby mohly plně využít potenciál dnešní doby a samy si jednou vybrat, v jakém oboru a prostředí budou chtít pracovat a znalosti uplatnit. Vemte si, jak se za posledních deset let změnily všechny obory, nejen ty technické. Děti, kterým je dneska kolem deseti let, budou zastávat spoustu pozic, které dnes ještě ani vůbec neexistují,“ dodává odbornice.
Je informatika pro kluky nebo pro holky?
V minulosti jsme se na některých českých školách mohli setkat s praxí, že zatímco chlapci odcházeli na informatiku, dívky byly poslány na rodinnou výchovu. Mýtus o mužích jako těch nejpovolanějších pro práci s technologiemi už je naštěstí spíše na ústupu.
„Samozřejmě máme ve třídách holky i kluky a baví je to úplně stejně. Bohužel se často setkáváme se stereotypy, že programování je záležitostí kluků, takže si cestu musí holky samy prosadit a přemluvit rodiče nebo to vidí u starších sourozenců a nadchne je to,“ uzavírá Silvie Zeman.
