Většina lidí si pod agresivitou představí útočné jednání, které se snaží ublížit druhému člověku či poškodit nějakou věc. To je však jen jeden z úzkých pohledů. „Na agresivitu je důležité se dívat především jako na energii, která nás mobilizuje k dosahování našich cílů a potřeb. Tato energie je přirozená pro všechny živé tvory a je důležitá pro naše přežití,“ vysvětluje sociální pedagog Jiří Horák.
Agresivita není jen negativum
Agresivita nemusí nutně znamenat jenom to, že se dítě bude prát s ostatními, ale souvisí třeba i s jeho soutěživostí nebo s tím, kolik si toho nechá od ostatních líbit. Rodiče se děti snaží vést k tomu, aby se samy nepouštěly do konfliktů a rvaček, na druhou stranu málokterý rodič by byl asi spokojený, pokud by se jeho dítě nechalo bít a nic s tím nedělalo.
Záchvat vzteku pročistí vzduch |
„S určitou mírou agresivity se prostě narodíme. Naším (rodičů, pedagogů, dospělých) cílem je učit děti tuto energii ovládat a v ideálním případě ji směřovat k pozitivnímu cíli,“ pokračuje Horák, koordinátor nízkoprahových zařízení YMCA Praha, kde právě probíhá preventivní program Bojovníci v nás.
Podle jeho zkušeností je možné pozorovat vyšší míru reakčnosti u chlapců než u dívek, u chlapců je také agresivní chování ve větší míře společensky tolerované. „Chlapci (muži) jsou od pradávna bojovníci a lovci, neupírejme dnešním chlapcům tuto roli. Důležité je však učit chlapce být bojovníky podle pravidel,“ dodává.
Geny totiž rozhodně nejsou to jediné, co má podíl na tom, jak dítě nebo dospívající reaguje na jemu nepříjemné situace. Učí se také od okolí, kdy pozoruje, jak lidé okolo nás dosahují svých cílů a potřeb. Pokud tedy dítě vidí ve svém okolí agresivní osobu, která agresivním přístupem získává to, po čem touží, zvyšuje se šance obdobného chování i u dítěte. Jak totiž odborníci na dětskou psychologii a učení opakují dokola: není až tak důležité, co svým dětem o chování říkáme, jako to, jak se my sami chováme.
„Vzorce chování se učíme především nápodobou svého okolí. Hlavní roli hraje rodina, škola a trávení volného času. Pokud chceme naučit děti např. děkovat, tak musíme začít především u sebe. Podívejme se na jednání mnoha dospělých na sociálních sítích, ve sdělovacích prostředcích aj. Doopravdy se poté divíme, že se zvyšuje nepřiměřená agresivita u dětí?“ vybízí Horák rodiče i pedagogy k tomu, aby si sáhli do svědomí.
Jak předcházet agresivnímu chování
Příkazy a zákazy nejsou řešením dětské agresivity, a v žádném případě tělesné tresty. I dnes se ale bohužel najdou rodiče, kteří si neuvědomují absurditu fyzických trestů za fyzické násilí. Plácají malé děti přes prstíky, větší přes zadek nebo po tváři a říkají při tom, že ostatní se nebijí. Jenže co si z toho má vzít za poselství dítě, které je v tu chvíli silnějším doslova fyzicky napadáno? Že může být jenom slabší? Anebo že je v pořádku někoho bít, pokud mám pravdu já, a ne on?
I jedna facka dítěti uškodí |
„Pro všechny věkové kategorie platí především být zde pro dítě a udělat si na něj čas. Učit se nejen pokládat otázky, ale především naslouchat. Snažme se vidět, co agresivní jednání způsobuje, co je skryto v pozadí. Agresivní chování dětí často způsobuje strach či hněv. Je nutné se naučit tyto emoce zvládat přiměřeným způsobem. Rozhodně není žádoucí negativní emoce v dětech potlačovat, aby se v nich hromadily a pak explodovaly,“ myslí si Jiří Horák.
U nejmenších dětí je důležité již od počátku na agresivní chování, jako je kousání nebo škrábání, upozornit a důrazně říct, že je nepřípustné. Místo plácnutí nebo trestu se můžete od malého dítěte vzdálit tak, aby vám nemohlo nadále fyzicky ubližovat. A připravit se na to, že je nutné zareagovat na agresivní chování vždy odmítavě. Pokud se mu budete jednou smát a podruhé ho odsuzovat, bude z toho dítě zmatené a bude vaše reakce podrobně zkoušet i nadále.
„Podnětů, které mohou zvyšovat naši agresivitu je široká škála. Pro rodiče je důležité vědět, co způsobuje agresivní jednání u nich samotných – nejčastěji to bývá strach, hněv, beznaděj. Dle mého názoru nejvíce zvyšuje agresivní jednání frustrace z nenaplňování potřeb. Jedná se o především o potřebu pozornosti. Každé dítě (člověk) potřebuje pozornost a uznání svého okolí. Pokud ji dítě nemůže dosáhnout pozitivním způsobem, pokusí se ji přitahovat tím negativním,“ upozorňuje Horák na to, že agresivita a zlobení se bohužel některým dětem zdají jako nejefektivnější způsoby, jak získat pozornost rodičů.
Pro dítě je podle psychologů nenahraditelný pocit bezpečí a jistoty. Příliš mnoho příkazů a zákazů je omezuje, ovšem příliš mnoho volnosti a nedostatek struktury času je pro ně matoucí. Rodiče by také neměli zapomínat na to, že zejména malé děti milují ritualizované chování - třeba každodenní koloběh večeře, koupel, pohádka, postýlka jim dodává jistotu, protože vědí, co bude následovat.
To platí i pro školní děti, u kterých mohou rodiče klidné chvilky před spaním využít k rozebírání situací uplynulého dne a jejich hodnocení (za předpokladu že dítě není příliš unavené). To by se však mělo vést spíše v optimistickém duchu (Co jsme dnes mohli udělat jinak? Jak bychom to mohli udělat příště lépe?) a dítě by mělo usínat uklidněné, nikoliv s výčitkami nebo dokonce s pláčem. Mnohým rodičům se osvědčilo třeba přehrávání ( a „napravování“) problematických situací s dětmi za pomoci panenek nebo plyšáků, které umožní dětem získat na celou situaci větší nadhled.
Pocity ani pláč nejsou ostudou
„Prevencí nepřiměřeného agresivního jednání je především umění vyznat se sám v sobě, rozumět svým pocitům. Umět prožít smutek, hněv, prohru bez poškozování svého okolí i sebe sama,“ vysvětluje Jiří Horák. Rodiče, vychovatelé i pedagogové by se proto neměli s dětmi stydět hovořit o svých pocitech, protože i prostý fakt, že emoce občas cloumají i dalšími lidmi, děti uklidní a ujistí, že jsou normální.
V dnešní době by již nemělo být ostudou, když chlapec (nebo dívka) pláče. Pláč je velmi intenzivní způsob vyplavení nahromaděných emocí a jak dospělým, tak dětem se po něm uleví. Naopak snaha zatnout zuby a vydržet - to vede k větší frustraci, potlačované pocity nakonec stejně dříve či později naleznou skulinku v drsné slupce a vytrysknou na povrch. Čím více jich bude, tím překvapivější a intenzivnější pak emocionální výbuch bude.
Děti by se proto měly naučit otevřeně mluvit o svých pocitech a umět je pojmenovat, s rodiči pak mohou společně hledat různé strategie, jak se s nimi vyrovnat. Pomoct může třeba intenzivní fyzická aktivita jako je běhání nebo bojové sporty, který navíc učí děti tomu, jak ovládnout nejenom své tělo, ale i emoce. Ke zklidnění dětí i dospělých podle odborníků přispívá i dostatečný pobyt venku, ideálně v zeleni.
„Některé projevy jednání by nás však jako rodiče měly znepokojit, např. pokud se naše dítě chová opakovaně krutě bez známek lítosti, používá soustavně svou fyzickou či psychickou převahu vůči okolí bez známek jasných hranic. V těchto případech bychom měli vyhledat odbornou pomoc,“ upozorňuje Horák a navrhuje rodičům navštívit v takovém případě s dítětem psychologickou poradnu.
