Chybí možnost někomu se svěřit
Podle dětské psycholožky by si každé dítě z dětského domova zasloužilo mít možnost docházet na dlouhodobé terapie. Praxe však taková zdaleka není. Když už je vedením nějaké dítě na terapii doporučeno, cítí se vyčleněno, označeno. „Jsem špatný/á, problematický/á, zase se jim nelíbím a posílají mě k psycholožce,“ říkají.
„Nějaký čas jsem dělala psycholožku v děcáku. Chodily za mnou sociální pracovnice, vychovatelky... a že on tohle a včera a zase někomu vynadal a utekl a já jako dobrý psycholog takové hodnotící soudy vůbec nechci. Jestli mám dítěti pomoct, musí se u mě cítit v bezpečí, musím získat jeho důvěru,“ říká Janišová a dodává, že psychoterapie by se měly odehrávat mimo ústavní zařízení.
Každé dítě ústavní péče poznamená jinak, opět záleží na odolnosti konkrétního jedince. Jedni se s takovým prostředím srovnají, druzí to nedokážou. Žádná objektivní kritéria, která by určila adaptabilitu dítěte, neexistují.
„Dostane se do prostředí, kde neexistují žádné citové vazby, vychovatelé se k němu chovají podle pedagogického vzorce, který reaguje na jeho chování, není o bezvýhradném přijetí, lásce a respektu k individualitě. Navíc ani k blízkosti a důvěře tam není prostor,“ objasňuje psycholožka.
Pokud tedy dítě nemá hodně dobrého kamaráda, nebo nějakou blízkou rodinu, kam může občas zajet, nemá ani komu říct, že se cítí špatně. Pak je opět namístě dlouhodobá psychoterapie, aby děti měly s kým důvěrně mluvit.
„Jedna dívka, která prošla dětským domovem, mi řekla, že tam není komu říct důvěrnější věci a že se rozmluvila až před psychoterapeutem. Teprve pak přišla touha něco dokázat,“ uvádí příklad Ivana Janišová a dodává, že štěstí má to dítě, u kterého někdo z dospělých podchytí jeho talent a podrží ho u něj. To může dítěti do budoucna velmi pomoci pro sebevědomí a pozdější seberealizaci.
