Předškoláci
Možná jste někde četli, že děti mladší pěti let nechápou smrt jako nezvratnou. Ale neplatí to pro všechny a rozhodně to neznamená, že necítí smutek či jiné emoce. Už dvouleté mrně je schopné rozlišit náladu ve svém okolí, dokáže vycítit napětí, pozná, že se kolem něj děje něco nestandardního, neobvyklého, něco mimo běžné denní radosti a starosti.
Ve snaze uchránit děti před bolestí jim dospělí často nesdělí pravdu, nebo se snaží realitu upravit či překroutit. Ale s tím se musí velmi opatrně, následkem může být velký zmatek a nedůvěra, které můžou nechat na křehké dětské duši nesmazatelné stopy. I v kontextu smutných událostí platí pravidlo, že s dětmi se má jednat na rovinu. I krutá pravda je lepší než lež.
Hlavně si nepřidělávejte starosti s tím, že jste to nezvládli na sto procent a že jste své ratolesti zbytečně ublížili. I sdílení smutku je důležitým okamžikem pro budování vzájemné důvěry. Buďte upřímní a nesnažte se zbytečně mlžit.
Sdělení uveďte do souvislostí například: „Děda umřel, protože byl už hodně starý.“ A počkejte na reakci. Buďte připravení, že mladší děti se mohou ptát, jestli zemřeme také a kdy. Stává se, že se hlavně starší lidé, například babičky a dědečkové, urazí, protože si to berou příliš osobně. Podobné otázky jsou přirozené. Neměli byste je přecházet, ale naopak na nich postavit konverzaci.
Nebojte se ratolesti zeptat, jak si smrt představuje ve svých myšlenkách. Nepoužívejte slova jako usnul, odešel, už se nevrátí a podobně. Riskujete, že si děti vytvoří asociaci i s běžným odchodem do práce nebo s usínáním. Přibližte dětem i svoje emoce. Vysvětlete jim, že je v pořádku, když jsou smutné, protože dědeček zemřel.
Ujistěte je, že nikdo nemá na smrt vliv a že to není ničí vina. Není totiž výjimkou, že citlivější děti napadne, že úmrtí blízkého nějak způsobily, třeba tím, že moc zlobily.
