Zatímco dnešní čtyřicátníci hodili v dětství hned po škole aktovku do kouta a pádili za kamarády ven, současné děti celé odpoledne pracují na tom, aby vynikaly a byly nejlepší. Školní předměty jim jistíme doučováním, k povinnému cizímu jazyku raději přidáme další formou kroužku, hru na hudební nástroj považujeme za standard dobré rodiny, jejíž prestiž ještě korunuje zařazení potomka do elitního sportovního klubu s tréninkem několikrát týdně plus soutěže či utkání o víkendu.
„Stále se zvyšuje tlak na výkon, na individuální úspěšnost a dokonalost, být dobrý je málo, musím být něčím výjimečný. Jako kdyby už nestačilo být spokojený a šťastný, jako by skromnost pozbyla na své hodnotě,“ říká pražská dětská psycholožka Kristýna Porazilová.
„Pro mnohé rodiče je ohrožující slyšet, že jejich dítě je ‚jen‘ průměrné, jako by výše intelektu byla zárukou šťastného života,“ poznamenává.
Větší tendenci k přetěžování dětí zaznamenává u vysokoškolsky vzdělaných rodičů s nadprůměrným příjmem, častěji než chlapci jsou přetěžována děvčata. „Každé dítě je jiné, jedno je odolné, druhé křehké. Rodiče by si měli uvědomit, že nesou zodpovědnost za vybalancování kapacity dítěte s nároky na něj kladenými,“ zdůrazňuje Porazilová s tím, že nejedno dítě navštěvuje prestižní školu, na jejíž zvládnutí nemá přirozené schopnosti.
Tlak rodičů jde podle ní ruku v ruce s nastavením společnosti. Děti od nástupu do školy poslouchají, jak na známkách závisí jejich budoucnost, a mnohé se pak hroutí při dvojce. „U jednoho prvňáčka jsem zažila projevy úzkosti už při jedničkách, jako laťku si totiž stanovil jedničky s hvězdičkou,“ popisuje psycholožka.
Dětská lékařka a homeopatka Kateřina Formánková zase vzpomíná na dítě, které dostalo v páté třídě první pětku, a protože se s tím neumělo vyrovnat, začalo chodit za školu a pomoci pak musel psychiatr.
Podle pediatričky může důraz na soutěživost a úspěch dovést dítě k přesvědčení, že musí být v životě pořád první a ve všem nejlepší. Jakmile nastane jiná situace, přijde obrovské zklamání. „Může jít nejen o špatné známky ve škole, ale také o rozepři s kamarády nebo v pozdějším věku o rozchod s partnerem. Velká a nenaplněná očekávání pak vedou k depresím a dalším problémům,“ varuje Formánková.
Online
Obě lékařky vidí nebezpečí i ve virtuálním přetížení dětí, které jsou používáním moderních technologií vystaveny mnohem většímu množství podnětů, než jsme bývali v jejich věku my. „Jejich čas je neustále řízený a plánovaný, a když už mají trochu volna, obvykle ho tráví u počítače, což je další zatížení,“ konstatuje pediatrička.
Projevy přetížení• Ztráta zvídavosti a nezájem • Záchvaty vzteku a výkyvy nálad • Únava, poruchy soustředění i spánku • Úzkosti, deprese • Tiky, kousání nehtů, koktavost • Pomočování či pokakávání • Výjimečně agresivita a sebepoškozování |
Tablety v rukou tříletých dětí nejsou výjimkou, mobil u prvňáků je bezpečnostní pojistkou, počítače od školního věku nutností. Na děti neustále dotírají nejrůznější aplikace, upozornění, zprávy a z internetu se na ně valí neskutečné množství dat. Problém je, že přemíru informací nedokáže mozek zpracovat a přehltí se. Dvojnásob to platí právě u dětí.
Podle dětské lékařky je pro školáka vhodná maximálně půl až jedna hodina na počítači třikrát týdně. Psycholožka má rovnou radu pro celou rodinu – držet jeden den v týdnu takzvaný digitální půst. „Nezakazujte hrát hry na počítači jenom dětem, jděte jim příkladem a vypněte internet v celém bytě, tedy i sobě, je to dobrá prevence vzniku závislosti,“ doporučuje.
Děti to neřeknou
Přání, aby byly děti šťastné a úspěšné, je přirozené. Současně se těžko odolává pokušení udělat z dítěte svou výkladní skříň. „I já jsem měla tendenci nacpat dceru do krasobruslení jen proto, abych trumfla kamarádku, jejíž dcera byla úspěšná ve volejbale. Nebylo příjemné si to přiznat,“ prozrazuje Porazilová a rodičům vzkazuje, aby k sobě byli pravdiví a vždy přemýšleli, co a proč po dětech chtějí.
Pokud má váš syn či dcera denně jeden nebo i dva kroužky a píše úkoly po večerech, něco je špatně. „Děti nám neřeknou, že jsou přetížené, je na nás rodičích, abychom to zachytili,“ pokračuje psycholožka.
Děti si samy někdy ani neuvědomí, jak jsou přetažené, nebo se bojí, že by nás zklamaly, když se tolik obětujeme a děláme jim z kroužku na kroužek taxikáře. Jenže často je to spíš obrázek ambicí rodiče, který se chce chlubit tím, co jeho děti dokázaly.
Typickým příkladem je desetiletý chlapec s neuro-vývojovou poruchou aktivity a pozornosti, koordinace a motorické obratnosti. Nedokázal udělat obyčejný dřep, přesto jej otec pět let nutil hrát hokej. „Tatínek se svého snu mít doma úspěšného hokejistu nechtěl vzdát, i když jeho dítě mělo závažné psychické problémy a všichni jsme mu doporučovali přestat dítě do hokeje nutit,“ přibližuje Porazilová.
Podle zkušeností Formánkové ambiciózní rodiče, kteří mají vysoké nároky sami na sebe, obvykle těžko chápou, že je jejich dítě přetížené a že právě s tím souvisí i jeho zdravotní potíže. „Zdá se jim to nepravděpodobné a vždy hledají nějakou jinou, fyzickou příčinu,“ doplňuje.
Kdy dítě volá SOS
Rodiče by měli zpozornět, pokud je dítě unavené, hůře spí, nechce se mu ráno vstávat nebo si začne stěžovat na nejrůznější potíže. Varovným signálem je zhoršení školního prospěchu, strach ze selhání, podrážděnost, únava a spavost po příchodu ze školy, nebo naopak hyperaktivita, kdy se dítě nedokáže zklidnit a večer usnout. Přetížené děti si často stěžují na bolesti hlavy, břicha, zad nebo končetin i na svědění kůže.
V ordinaci se však často ocitají až při rozvinutém zdravotním problému. „Často to jsou opakované infekce dýchacích cest, kdy vlivem přetížení dochází k oslabení imunity, poruchy spánku, tiky, úzkosti a strachy, problémy s páteří a v nejhorším případě počínající únavový syndrom,“ vypočítává dětská lékařka s homeopatickou praxí.
Kvůli různorodosti potíží rodiče s dětmi obíhají řadu vyšetření, než skončí v poradně psychologa. „U dětí jsou duše a tělo propojeny víc než u dospělých, proto častěji komunikují s okolím tělesnými symptomy,“ vysvětluje dětská psycholožka.
Pokud máte pocit, že je dítě přetížené, ale jinak zdravé, uberte mu zátěž. Když jeho potíže do měsíce nezmizí, vyhledejte psychoterapeuta, který mu pomůže dostat se znovu do kontaktu se sebou, napojit se na vnitřní zdroje a zaktivovat sebeozdravné mechanismy. Pracovat by měl i s rodiči. „Pokud rodiče naložili na dítě tolik aktivit, že se z toho zhroutilo, lze předpokládat, že sami snadno podléhají vnějšímu tlaku, jsou závislí na hodnocení okolí a příliš ambiciózní nebo příliš tvrdí sami na sebe,“ míní Porazilová.
Psychoterapeutka dodává, že děti vesměs docházejí na terapii rády, protože je ušita na míru jejich potřebám a schopnostem. Pro děti od tří do jedenácti let doporučuje nedirektivní terapii hrou. Se staršími dětmi již vede terapii formou rozhovoru, při které ale využívá také symboly, tvoření i pohyb.
Aktivity podle věku• Nejmenší: Choďte s nimi na dětská hřiště a do mateřských center mezi další děti a rodiče. Kroužky by měly být hravé, s cílem strávit příjemně společný čas, zvykat dítě na kolektiv a cizí autoritu. • Předškoláci: Ideální jsou kroužky flétny, keramiky či angličtiny přímo ve školce, jestli ale dítě na žádný chodit nebude, nic mu neuteče. Kolem pěti až šesti let věku se přidávají pohybové a sportovní přípravky. Přednost dejte těm, které vedou k celkovému rozvoji, vhodnější je cvičení v Sokole než například tenis. Kroužek stačí jeden, maximálně dva týdně. • Mladší školáci: Nástup do školy je pro děti náročný, svět se začíná dělit mezi práci a zábavu. Žádná chyba, když dítě nebude na žádný kroužek docházet. Pokud je ale v něčem nadané nebo má na kroužku kamarády, nechte ho pokračovat. Děti si už začínají uvědomovat, co je baví, co jim jde, respektujte jejich volbu. Dbejte ale na to, aby měly čas na odpočinek a hru. • Puberta: Už se nenechají natlačit do toho, co je nebaví, často dokonce všeho nechají a tráví veškerý čas klábosením s kamarády, na telefonu či sociálních sítích. Přetrvávají jen aktivity, které jsou dítěti vlastní, pro které má nadání a v nichž je úspěšné. |
Jak vybírat koníčky?
Kroužky by měly být pro dítě zdrojem poznání a potěšení, nikoli další zátěží. Vybírejte je podle zájmů a schopností dítěte, a ne například proto, že je organizačně jednodušší přihlásit ho tam, kam chodí starší sourozenec. A to i v případě, že dítě neprotestuje, což může vycházet z přirozené snahy napodobovat staršího bratra nebo sestru. „Je potřeba umožnit mladšímu sourozenci najít si to, co ho bude bavit. V opačném případě se nedivte, že dítě takzvaně u ničeho nevydrží,“ poznamenává Porazilová.
Pokud organizátoři kroužků nabízejí ukázkovou hodinu, využijte toho. Když taková možnost není, dohodněte se s dítětem, že mu kroužek zaplatíte na půl roku a uvidí se, zda ho bude bavit. „Je normální, že dítě hledá, co se mu líbí, co jej baví a co mu jde,“ podotýká psycholožka.
Děti, které se rády učí, budou spokojené v kroužku šachů, angličtiny či mladého chemika. Naopak těm, které musíte do učení nutit, budou prospívat kroužky zaměřené na vztahy, pospolitost a příslušnost ke skupině, jako třeba skaut, hasičský kroužek, dramaťák nebo vaření. Kluci by měli mít příležitost vyběhat se a vybít svou přebytečnou energii při nějakém sportu. Na pohybovou aktivitu by rodiče neměli zapomínat ani u dívek.
Zevlovat? Ano!
Odborníci se shodují v tom, že každé dítě potřebuje mít časoprostor samo pro sebe – hrát si samo, naučit se zabavit se samo. Rozvíjí to představivost a fantazii. Život ve velkých městech ovšem svádí k tomu, že dětem organizujeme každou minutu mimoškolního času. Není divu, že se pak v pubertě vzbouří, vykašlou se na všechny kroužky a několik let se jen tak válejí.
„Potřebují být jen tak samy, vnímat své já, uvědomovat si, kdo jsem, co chci, co se mi líbí a co ne. Mít čas integrovat své prožitky a informace ze svého nitra i z okolí,“ vysvětluje psycholožka.
Dokonce ani hyperaktivním dětem neprospívá, když jim vyplníte všechen volný čas. Kvůli menší odolnosti vůči stresu totiž potřebují mnohem více odpočinku a regenerace. Totéž platí pro děti s poruchami učení, s neurologickými a logopedickými poruchami a s psychiatrickými nemocemi.
