Tahle obava mě přepadá nejméně jednou ročně, typicky na začátku školního roku. Přemýšlím o tom, zda bych konečně neměla na své dva starší syny pořádně zakleknout, aby jejich školní výsledky vypadaly slušněji, přimět je, aby se naučili anglicky lépe než já, a vůbec je víc zapřáhnout do učení.
Vždyť se všude mluví o testování úrovně vzdělání, čtenářské gramotnosti a stále drsnějším trhu práce, z čehož jeden snadno nabude dojmu, že jen trochu línější dítě se v životě prostě nikde nechytne. Protože nebude studovat v zahraničí, nebude se umět prodat a děti zodpovědnějších rodičů ho převálcují. Jenže psychologové přece tvrdí, že nic se nemá přehánět, a když to rodič se svými ambicemi vůči dítěti přestřelí, ublíží mu to.
Děti vydrží víc, než si myslíme
Praktický rozvrh hodin a kroužků Stáhněte si na dětském webu Alík.cz praktický rozvrh hodin a mimoškolních aktivit. Vyplnění rozvrhu dítěti pomůže si zvyknout na nový režim, stejně jako vystřihávání ikonek a možnost zapsání dosažených úspěchů. |
Zrovna tohle však nejspíš zas takovým rizikem není. "Neměli bychom zapomínat na obrovskou flexibilitu dětí - je větší než u dospělých a zároveň větší, než si podle vlastních zkušeností připouštíme. Děti vcelku zdárně přežívají odloučení od rodičů, které přinášejí jesle nebo školky, rozvody, výprasky, zanedbávání - tím neříkám, že je to v pořádku. Ale ve srovnání s tím se ono přetěžování jeví jako marginální problém," říká psycholog Václav Mertin z Univerzity Karlovy, který se zaměřuje především na školní děti.
Pro vyvíjející se mozek je horší nedostatečná stimulace, kdy jsou děti ponechány samy sobě a nedělají vlastně nic. "To pokládám za mnohem škodlivější," dodal. Podle něj je totiž úkolem rodičů dítě postupně začlenit do společnosti, a tak nemohou nechat potomka, aby dělal pouze to, co chce on. "Dítě je nezodpovědné, uvažuje v horizontu hodin, později dní, je velmi utilitární - co potřebuje teď, je důležité, co bude potřebovat zítra, to je nezajímá," vysvětluje. Varuje jen před posouváním vysoké zátěže do stále nižšího věku.
Smůla jedináčků: mají příliš pozornosti
Aha, takže zapřáhnout. Jenže jak to nepřehnat, protože vždycky se najdou rodiče, kteří tu míru najít nedokážou. Své o tom ví psycholog Jaroslav Šturma, který se s dětmi, jejichž rodiče toho po nich chtěli příliš mnoho, setkává ve své ordinaci v pražském Centru Paprsek. "Z části je to dáno celkovou společenskou atmosférou, která je zaměřena na individuální výkon. Někdy jsou to nenaplněné vlastní touhy a ambice rodičů v tom smyslu, že když ne oni, tak jejich dítě bude mít vysokou školu," popisuje zrod takových situací, které častěji hrozí v rodinách s jedním, nejvýše dvěma dětmi. Se stoupajícím počtem potomků se k jejich štěstí očekávání rodičů dělí.
Šturma každopádně doporučuje rodičům, aby lásku k dětem nepodmiňovali jejich školními výsledky a aby na svých očekáváních přidávali teprve s věkem dítěte - tedy prvňáka nechte žít, na frekventanta druhého stupně základní školy už trochu přísnější buďte, protože když se na tu matematiku vykašle příliš, na vybranou střední školu ho nemusí vzít.
"V útlém dětství by dítě mělo zakoušet především bezpodmínečnou lásku. Naše další očekávání by měla být přiměřená reálným pozitivním možnostem dítěte, přičemž každé dítě potřebuje zažít také uznání a ocenění, ty z běžného pohledu neúspěšné snad ještě víc," dodává psycholog. A doporučuje rodičům, aby se smířili s tím, že některé děti prostě nejsou studijními typy. Uleví se všem. Tyhle děti to jinak mají snad nejtěžší, protože nemají šanci se rodičům a učitelům zavděčit, a tak se leckdy snaží vyniknout tím, co dovedou. Což může být třeba zlobení nebo provokace, cokoli, co jim zajistí pozornost.
Řešením přitom není mechanické srovnávání s ostatními vrstevníky, protože jedno dítě může být spokojené i s náročnou školou s přemírou kroužků, zatímco jiné se může trápit kvůli hloupému trenérovi ze své jediné volnočasové aktivity. Jisté však je, že když je dítě psychicky v pohodě a cítí rodičovskou podporu, nikoli jen dril a tresty, vydrží větší zátěž.
Kdybych já měl tvoje možnosti
Poznat, kdy to přeháníme, není úplně jednoduché. Mně vždycky přišel za hranicí drsný přístup jedné mé známé, která s rodinou žije v zahraničí. Na syny a dceru vždycky uplatňovala pravidla hodná internátní školy pro námořní kadety, včetně tělesných trestů a domácího vězení při sebemenším prohřešku, jehož součástí byla i přeměna dětského pokojíčku na holobyt. Jenže dneska syn pracuje v diplomacii, dcera studuje prestižní univerzitu a vychovanější a vyrovnanější mladé dospělé asi fakt neznám. Znám naopak potomky rodičů, kteří měli za to, že dítě potřebuje své tempo a víc se toho po něm chtít nesmí - jeden takový v pětadvaceti ukončil vysokoškolská studia po třech pokusech na různých školách, další dávno po dvacítce střídá zaměstnání, ženy i podnájmy a pořád si nárokuje rodičovské kapesné, protože zatím nevydělává dost. Je mi jasné, že jsou to extrémní případy, ale stejně tápu.
Psycholog Mertin míní, že nejhorší je, když rodiče nevycházejí z možností svých dětí, ale podlehnou tlaku okolí a vlastních nenaplněných ambicí či obavám, že dítě neuspěje v konkurenci a oni budou pokládáni za špatné rodiče, protože dítěti neposkytnou vše, co mohou. "Někdy chtějí dítěti jen poskytnout to, co sami v dětství neměli a nemohli mít," dodává psycholog. Rodiče tedy neumějí jazyk, protože to nikdo nepovažoval za důležité, dítěti však chtějí dopřát pořádné jazykové vzdělání a jsou zklamaní, když to potomek neocení. Nebo když mu to prostě nejde.
Pozor na překultivované fracky
Ale dost strašení. "Rodičovské ambice jsou pro změny ve školství a vzdělávání důležité. Velká část rodičů velmi stojí o kvalitní školu pro své dítě a školy to musí brát na vědomí," říká Tomáš Feřtek ze sdružení Eduin, které se snaží rozhýbat diskusi o úrovni zdejšího vzdělávání. Podle něj přitom nemusí kvalitní školu představovat jen elitní gymnázium, protože stále více rodičů hledá školu, kde se dbá na vztahy a kde berou v úvahu individualitu žáků.
I Feřtek však vidí riziko v tom, že poučení rodiče mohou dítěti škodit přílišným soustředěním na to, aby mělo všechno nejkvalitnější. "Unést takovou pozornost rodičů a okolí k vlastním výkonům, to je pro dítě velmi těžké. Takhle přesně vznikají překultivovaní fracci," míní Feřtek.
Podle něj je rozhodně mylné považovat za dobré vzdělání školu založenou na drilu a rychlém nasoukání co nejvíce poznatků do dětských mozků. Bohužel, například část gymnázií, která bývají takovou rodičovskou metou, funguje přesně takhle.
"Dnešní děti, o gymnazistech to platí jednoznačně, mají minimum času na nicnedělání a sociální kontakty. Pohybují se v nalinkovaném světě školy, kroužků, sportu a jazykového vzdělávání. Jejich sociální zkušenost s někým z jiné sociální a intelektuální vrstvy je minimální," varuje Feřtek před negativními důsledky přílišného zaměření se na školní výsledky. Navíc děti, které podobným drilem prošly, nemusejí být v životě úspěšné, protože jim právě ten dril a nějaká motivace bude paradoxně chybět. Zkrátka se jen těžko pro něco nadchnou.
Dokud tě živím, budeš poslouchat
Pokud chcete nějakou praktickou radu, tady ji máte: rodiče by měli dávat dětem najevo, že jim na vzdělání záleží. Ovšem pozor, dotazy, jaké mají známky a proč se neučí, ale koukají do počítače, nefungují. I tady totiž táhnou příklady, dítě se spíš k něčemu dokope, když uvidí, že rodič sám se učí anglicky, dálkově studuje nebo se prostě neustále zajímá o něco nového, i kdyby to měla být taxonomie brouků. Nefunguje taky to, když se snahou přitáhnout dítě k zájmu o učení začnete v pubertě, kdy jde na škole obvykle do tuhého, tehdy bývá totiž vzdor potomků nejsilnější. Dost toho nevědomky pokazíme i tehdy, když sami mluvíme o učení jako o nudné hrůze. Že to neděláte? Nikdy jste ani v legraci dětem jdoucím do první třídy neřekli, že ve škole mají utrum s věčným hraním, a těm starším, že už se těšíte, až skončí prázdniny a ve škole je zase zapřáhnou?
Oldřich Botlík z projektu Kalibro zaměřeného na srovnání školních výsledků doporučuje rodičům, aby naučili děti klást před sebe postupné cíle a pomáhali jim hledat cesty, jak jich dosáhnout. Nestačí zkrátka poručit potomkovi, aby se lépe učil.
"Rodiče i učitelé si často u dětí vynucují poslušnost prostě proto, že jsou silnější. Říkají: Dokud tě živím, tak budeš poslouchat. Nebo: Kdo nebude umět Mendělejovovu tabulku nazpaměť, toho do dalšího ročníku nepustím. Či slibují: Když si na vysvědčení zlepšíš tu čtyřku z matiky, koupím ti nové kolo," uvádí Botlík příklady, které považuje za nešťastné.
Tahle vnější motivace funguje jen krátkodobě a spíš u jednodušších činností. Děti, které se učí hlavně kvůli známkám, obvykle hledají nejsnadnější cestu k jakémukoli úspěchu. Neznají radost z poznávání a kvůli tomu vzdávají řešení problémů dříve než ty, které chtějí přicházet věcem na kloub. Nehledě na to, že slepá poslušnost vůči autoritám brání člověku, aby si v životě dokázal sám udělat svůj názor a prosadit se. A o to přece jde.
