Bere mi to dech, dusí mě to, musím to rozdýchat, vydýchat, nemůžu popadnout dech, zůstal jsem bez dechu, lapat po dechu… Zmíněné slovní obraty svědčí o tom, že naši předkové si uvědomovali důležitost, ale taky tvárnost dechu.
„Možná tyto principy nedokázali popsat fyziologicky či biochemicky, ale rozhodně věděli, že jim například dýchání nosem prospívá. Zároveň to pro ně bylo přirozenější, protože nebyli tolik zaměřeni na výkon. Jednoduše byli víc spojeni s přírodou a plynutím života tak, jak šel,“ říká instruktor funkčního dechu a otužování Tomáš Vaculčík.
„Výzkumy zároveň ukazují, že například přirozený rytmus modliteb v různých náboženstvích zahrnuje nádech na šest dob a výdech na šest dob. Což je technika, která může pomoci se uvolnit a zkoncentrovat. Z výcviku japonských válečníků zase známe pověst o zkoušce peříčkem: samurajovi přiložili peříčko k nosu a jeho dech měl být tak tichý a jemný, že se ani nehnulo. Z toho můžeme usoudit, že o důležitosti dechu naši předkové věděli dávno, zato my na to dnes kvůli přehlcení informacemi často zapomínáme.“
