Daro, když se zeptám na dětství, co se vám vybaví?
Meruňkovej sad ve staré Petržalce u prarodičů. Dnes tam stojí něco jako Jižňák, největší bratislavské sídliště.
vizitka
- Jako osmiletá natočila první film, o dva roky později svoji první desku. - Absolvovala pražskou konzervatoř. - Dva roky žije se zpěvákem a kytaristou skupiny Wohnout Matějem Homolou, který je o dva roky mladší, mají dceru Lauru. |
Celá naše početná rodina. Rodiče mají každý šest sourozenců...
Radila jste se s někým o holčičích věcech?
Odjakživa se starší ségrou. Je sice o devět let starší, ale vždy trpělivě naslouchala a chápala důležitost pro ni často dost možná dětsky naivních starostí.
Prožívala jste věk "náct" podobně jako vaši vrstevníci? Myslím tím první lásky, mejdany, průšvihy …
Ne tak úplně. Měla jsem od osmi let dost napilno. Točila jsem filmy, písničky, koncertovala jsem. Byla jsem v jednom kole, a tak na nějaké extra průšvihy nebyl čas. Nuda, co? Ale já vše zodpovědně dohnala později.
Cítíte to jako ochuzené dětství?
Vůbec se nedá říct, že by mé dětství něco postrádalo. Spíš mám pocit jakoby nemělo žádný "prostoje". Všechno svištělo, nenudila jsem se, hodně jsem se nasmála a v podstatě dělala to, co mě nesmírně bavilo. Zpívala, hrála, tančila. Předváděla jsem se.
Zažívala jste slávu jako hodně mladá, pomohla vám dospět, nebo byla naopak něčemu překážkou?
Slávu jsem nikdy výrazně neprožívala. Skutečnost, že jsem známá, mi přišla už od dětství naprosto přirozená. Nebyl tam ten pomyslný skok, kdy se z vás "někdo" stane. Neznala jsem to jinak, než že se na mě lidi usmívali, poznávali mě na ulici, fotili se se mnou, chtěli podpis. Začalo to hned po první písničce a filmu a to mi nebylo víc než osm let.
Které momenty či zkušenosti v životě byly pro vás už jako pro ženu zásadní?
Musela bych dlouho jmenovat, dostala bych se do té životní spirály, kdy jedna událost nastartovala druhou a každá byla svým způsobem důležitá. Ale nejzásadnější? Narození dcery Laury.
Pokud jde o ženskost, v čem ji spatřujete a jakou důležitost jí přikládáte?
Je to určitý druh moci. A ta ve správných rukách, jak je známo, mění historii. Je mnoho žen, které umějí tento dar slušně rozbalit, naservírovat, cíleně jím zaplnit prostor. Ženy vamp, tajné agentky, femme fatale, sexuální bohyně... Nemyslím, že jsem jednou z nich. Svou ženskost nepoužívám jako zbraň. Uvědomuju si ji tak nějak přirozeně. Ale zásadní je u mě při zpívání a u milování.
Co se týká mužské a ženské role, máte pro ně jasné rozdělení a ctíte je?
Já nic nerozděluju. Muž a žena jsou dvě energie a vzájemně se doplňují. Někdy narazíte na protějšek, který nic nedává, ničím vás nedobíjí, nezapadne do chybějících míst, nevyplní je. Mít balanc v tom pocitu štěstí je pro mě nejdůležitější. Oba musí cítit, že jsou partneři ve svém filmu. Ale chápu, že můj pohled na vztah muže a ženy může být zkreslený. O sebe a rodinu se umím postarat s i bez muže.
Jste patrně ekonomicky silnější než leckterý muž, je to dobře?
V žádném případě netvrdím, že můj model je ten správný. To já sama nevím. Ale je to život, který odjakživa žiju, jinej neznám. Nikdy mě žádný chlap neživil, nedal mi peníze na nákup, nezaplatil za mě jeden účet. Nemyslím u oběda... Svým způsobem jsem na to pyšná, ale na druhou stranu je to zvláštní druh hnacího motoru, který nevypínám snad ani ve spánku. Neumím to.
Cítíte vůbec nějakou závislost na mužích?
Jsem závislá jen na jejich lásce.
A do jaké míry jim podléháte?
Úplně normálně mi dovedou dokonale zamotat hlavu a taky zlomit srdce.
Máte v současné době vztah s partnerem, kterého milujete, ale nežijete společně.
Vztah skončil. Právě dnes, asi před hodinou. A jsem z toho stejně překvapená jako vy. Neptejte se mě prosím na nic. Vím jen, že má už čtyři měsíce milenku, která jejich vztah potvrdila. Je to prostě charakterní chlapík.
Uvedla jste kdesi, že jste s Matějem rozdílné povahy. Řekla jste to tenkrát s hořkostí?
Možná. Byly chvíle, kdy mě to mrzelo stejně jako dovedlo nadchnout. Ale s příchodem Laury člověk řeší mnohem méně věci nepodstatné a skutečnost, že jsme rozdílní, jsem vnímala spíš jako výhodu.
Kým je Matěj ve vašich očích a srdci teď?
Dírou, která po něm zbyla...
Na své první dítě jste si počkala do pětatřiceti, nechtěla jste rodinu dřív?
Ne tak jasně a konkrétně. Jednou mě zaskočila reakce známé, která řekla, že si vždy myslela, že čekám na někoho opravdu bohatého. Volba Matěje její teorii totálně rozbila.
Čím je pro vás rodina?
Zázemí. Domov. Teplo. Náruč, která vás obejme, i když něco zkazíte. Pochválí, ale je tam, i když se nedaří a všichni ostatní dělaj, že vás neznaj. Je tam, když třeba ztloustnete nebo jste nemocný. Když vás někdo zradí.
Nepřejete si ji rozšířit?
Ano, ráda bych. Tak do tří let… jsem myslela. Ale teď mi dochází, že mám vlastně menší problém...
Jste populární zpěvačka, nyní i podnikatelka díky svému obchodu s nábytkem a jste matka. Jste ve všech svých rolích na plný úvazek?
Nejsem Xena, i když to někdy mé kámošky z legrace říkají. Mám uklízečku, Laura má chůvu, která s námi tři dny v týdnu bydlí. Dva dny jsem vždy výhradně mámou, nezpívám, nepracuju, nelítám, vypínám zvonění na telefonu. A pak je tady parta lidí, která se mnou a pro mě pracuje. Mám skvělou rodinu a Matěj, který sice jako chlap stojí za hovno, je super táta. Je to vše dokonalé, ale jen do momentu, kdy jedna z věcí vypadne, naruší se pak tempo, chod věcí. Pak je to slušný mazec. Ale takhle podobně to mají všichni, co něco dělaj a nečekají, že se to udělá samo. Žádná nuda.
Byly ve vašem životě okamžiky, kdy jste pomocnou ruku potřebovala?
V poslední době až moc často... Nejhorší je pro mě zjištění, že ruka, která mě měsíc po té nešťastné události držela, už vlastně patřila jiné ženě.
S vaší nedávnou nehodou se vám podařilo nějak vyrovnat?
Nevím, jestli to vůbec lze. Ale je pravda, že člověk jednoho dne musí začít opět normálně fungovat. A o to já se snažím. I kvůli Lauře. Napsalo se toho už moc. Spousta emocí, spousta zbytečných slov i lží. Chci mít prostor a možnost žít bez toho mediálního tlaku, co mám či nemám dělat. Nevyhýbám se zodpovědnosti, právě naopak, jsem každý den připravená na jakoukoliv tečku. Ale ubíjí mě ta urputná snaha probudit ve mně za každou cenu pocit viny a nakrmit tak vlka. Je mi to celé tak líto.
Své soukromí jen tak všanc nedáte, ale přesto si showbyznys kus z něho bere. Jak jste s touhle daní vyrovnaná? Dá se snést?
Pochybuji, že to kdo z nás umí zodpovědně a bez emocí hodit za hlavu. Lži, polopravdy, osočování zamrzí každého. Méně či více slavného či běžného úředníka. Jsme pořád jen lidi. I když se v tomto světe pohybuji přes třicet let, nejde říct, že jsem si zvykla. Jestli někdo píše drby v rovině "jaký hřebec mě přefikl", je mi to docela fuk. Ale jakmile se dotknou podstatného, rodiny a věcí, na kterých záleží, jsem z toho prostě špatná. Ale jak se říká, je to boj s větrnými mlýny. I fakt, že mě Matěj podvádí, mi zprostředkoval bulvár. Na druhou stranu bych bez jejich upřímného zájmu měla zanedlouho parohy až do nebes.
Vraťme se do příjemnějších vod. Co vás vlastně přimělo k podnikání?
Zřejmě nadšení z představy realizovat se i v něčem jiném. V něčem, co je můj koníček, co mě baví. Svět designu je magický a bez hranic. Jde o fantazii, talent, nadšení lidí, kteří ho ovládají. To celé mě fascinuje.
Věříte si v něm?
Věřím své intuici, ovšem ta nemusí být měřítkem. Mám touhu udělat něco jako galerii, butik nápadů a stylů pod jednou střechou. Realizovat své a taky nápady jiných, mít rozmanitost pod jednou střechou. Ano, věřím, že tohle by mohlo fungovat pod střechou "by Dara".
V čem jiném si věříte?
V muzice. To proto, že u ní cítím největší svobodu.
Nepochybujete někdy o sobě jako zpěvačce?
Samozřejmě že ano. Je spousta věcí, které miluju, ale nedosáhnu na ně. Mám ráda operu nebo orientální zpěv, ale to není jen o notách, ale o stylu, danosti… Každý máme limity. A kdo tvrdí že ne, není soudný.
Lidé vám věří coby módnímu znalci, považují vás leckdy za módní ikonu, kde se vzaly vaše "buňky" pro módu?
Netuším. Máma vystudovala hotelovku, táta je automechanik. Žádný Lagerfeld v naší rodině není. Myslím, že v mém případě je to něco, co souvisí i s muzikou. O svobodu v ní. O cit. O možnost experimentovat. Nejsem upjatá a to se myslím promítá do všeho. Zřejmě mám panečku vkus, zdá se! Mám stejnou radost, když mě pochválí někdo, kdo tomu opravdu rozumí. Nebo když mě zastaví obyčejná holka na ulici se slovy "líbí se mi váš styl".
Jste atraktivní žena, proto dovolte otázku: Jak vnímáte své stárnutí?
Prozaicky. Jako něco, co provází život každé ženy - krásky i ošklivky.
A jak vnímáte své tělo? Je pro vás třeba teď důležitější?
Mám se radši. A taky se sama sobě víc líbím. Což může být pochopitelně subjektivní pocit, ale mě baví.
Jak se o svou kondici staráte?
Celkem zdravě jím, piju hodně vody a nepiju tvrdý alkohol. Používám značkovou kosmetiku, nutně neponocuju a hýbu se. Ale přiznám se, že s ničím to nepřeháním. Důležité je mít pořád důvod se smát. Nebo aspoň usmívat. V případě, že máte za sebou tak "pěknej půlrok" jako já, je to úkol nad lidské síly. Já osobně mám pocit, že jsem zestárla o deset let.
Máte ve spojení se stárnutím z něčeho obavu?
Bojím se jediného. Momentu, kdy mi přestane fungovat hlava.
Máte obavu o něco ve svém životě?
O Lauru.
Co vám udělá největší radost?
Už dva a půl roku mi zcela bezkonkurenčně dělá největší radost právě ona.
Je hloupé ptát se právě teď, co vás přiměje k slzám?
Toho je víc. Jsem až pateticky přecitlivělá, pokud jde o bezpráví páchané na dětech či zvířatech. A je jedno, jestli jsou třeba kreslené. Dnes jsem ještě nebrečela. Pořád mi to nedochází. Má rodina se právě definitivně rozpadla - tak tohle je zatraceně dobrej důvod k slzám. Přemýšlím, kdy nastane rovnováha a já se odrazím z toho dna.
Vraťme se na začátek. V dětství sníme o svém budoucím životě. Bývala bych vám položila otázku, zda to, o čem jste snila, dnes máte...
Myslela jsem, že mám. A vždy jsem si říkala, že bych to neměla říkat. Lidi to prý neslyší rádi a taky to nosí smůlu…
