DANA DRÁBOVÁ odpoví čtenářům on-line dnes od 12:30 hodin ZDE
Vrátila jste se z "jaderné" konference v Tokiu. Ví se o vás, že ráda lezete po horách. Vylezla jste si na Fudži?
Bohužel ne. Měla jsem tam málo času, ale doma jsem zjistila, že bych to bývala stihla. Mohla jsem sednout na autobus a udělat si alespoň noční výstup, abych z hory ráno viděla východ slunce. Ale musím vás opravit. Já spíš po horách chodím, než lezu. Ale je pravda, že někdy sotva lezu...
Máte nějaký výškový cíl?
Ráda bych se podívala do Himálaje. Chtěla bych to tam obejít ve zhruba šesti tisících metrech. Na Mount Everest opravdu nemusím, to ne. Připadá mi to jako hrozně módní záležitost, výpravy se tam střídají jedna za druhou. Takové ambice nemám, já bych si chtěla ty hory užít.
Kde jste byla zatím nejvýš ve své profesi?
To je těžká otázka. Asi nejvíc jsem si z profesionálního pohledu užila samotný začátek kariéry. Nastoupila jsem do práce a osm měsíců nato jsme začali s monitorováním následků černobylské havárie. Byla jsem i několikrát v zakázané zóně, setkala jsem se s lidmi, kteří tam žili, prováděli jsme tam měření. A jinak, nejvýš? Na světě přece jen není moc lidí, kteří povolovali spuštění jaderné elektrárny.
Takže vy jste se v podstatě profesionálně vyšvihla díky tragédii v Černobylu.
Ano. Určitě.
Lidem se tehdy dlouho tajilo, co se vlastně stalo. Byla jste jednou z těch, kteří to věděli velmi záhy. Jak jste tehdy mlčení komunistické vlády vnímala?
To byla velká chyba. Navíc myslím, že právě to tehdejší tajení se dosud promítá na vztahu lidí k jaderné energetice. Dodnes nepochopím, proč nemohli lidem říct, stalo se to a to. Vyjít do televize, informovat je o situaci s tím, že není důvod k panice, naši zemi oblak minul. Odborníci se přitom vážně zabývali nejrůznějšími bezpečnostními opatřeními. Pamatuju si, že se třeba zvažovalo, jestli má cenu říct maminkám s malými dětmi, aby je držely doma a nenechaly je rýt v pískovištích. Tehdy se udělal odhad, že - a bude to možná znít jako bagatelizace, kterou mi pořád vyčítají, když nazývám věci pravými jmény - by pro děti i matky bylo větší zatížení být doma než riziko venku.
Nedávno uplynulo přesně sedm let, co se rozběhl první reaktor v Temelíně...
Není to tak významné datum, abych si je pamatovala.
Jak to, že to pro vás není zapamatování hodné datum?
Povolit spuštění obsahuje tolik milníků, že samotné spuštění je sice hodně vidět a vztahuje se k němu mediální zájem a reakce ze všech stran, ale pro nás to bylo jen ukončení jedné etapy a nastartování druhé. Na rozdíl od některých politiků jsme si byli schopní už tehdy uvědomit, že to není jen záležitost spuštění reaktoru a pak hotovo, o elektrárně nebude slyšet. My jsme dobře věděli, že slyšet bude! A že tam bude plný pytel problémů.
Jaderní inženýři z Temelína tehdy v tisku srovnávali spuštění reaktoru se sexuálním vzrušením a uspokojením. Pro vás to nebyl tak silný moment?
Oni si samozřejmě dělali legraci. Já si na ten článek pamatuju, hlavně na to, co se dělo potom. K těm jejich výrokům se vztahuje jedna stížnost jisté nevládní organizace, která ostře vystupuje proti jádru. Poslali nám tehdy na úřad velmi vážně míněný dopis, ve kterém požadovali, aby byl přešetřen psychický stav těchto jaderných inženýrů. Kvůli tomu, že si udělali legraci do novin. Tehdy jsem si jim bohužel netroufl a odpovědět, jak bych odpověděla teď, nebyla jsem ještě tak pevná v kramflecích, byla jsem ve funkci poměrně nová. Tehdy jsme je ujistili, že procházejí psychotesty každé dva roky. Teď bych jim napsala možná ironickým tónem, že nerozumí legraci.
Zato vy jste samý vtip. Není vaše veselost někdy maska, která má něco skrýt?
Nějaký splín má každý, to by asi ani nebylo lidské, kdyby neměl. Ale kdyby se člověk pořád mračil, to už by vůbec nebylo k vydržení. Navíc považuju za velmi podstatné pro udržení vlastního duševního zdraví umět se zasmát sám sobě.
Čím si uděláte radost?
Když si koupím knížku nebo cédéčko s francouzským šansonem.
Žádná ženská marnivost? Oblékáte se velmi jednoduše, to nemáte potřebu se někdy vyparádit? Vidím, že máte zlaté prstýnky...
To mi pořídila maminka. Ne, že by mi bylo úplně jedno, co si na sebe obléknu, ale posuzuju veškeré oblečení spíš podle toho, jestli je pohodlné. Jestli se v něm cítím dobře. Pohodlně. Easy.
Jak dobíjí baterky expertka na energetiku?
Denně doma na venkově, kde bydlím. Mít domek na vesnici zároveň znamená mít práci, která nikdy nekončí. Před dvaceti lety jsem to ze srdce nenáviděla, poslední dobou si u prací kolem domu odpočinu. U rytí zahrady nejvíc. To je velmi dobré, když nejste v nejlepším psychickém stavu. Je to vybití negativních emocí. Žal se krásně vstřebá... Ale je fakt, že záleží na typu žalu. Některý se vstřebá spíš, když si dám dvě deci červeného a pustím si Edith Piaf.
A co rozpouštění žalu mezi kamarády?
Já v poslední době nějak nemám čas. Navíc k tomu, co dělám, patří trávit hodně času s lidmi při různých jednáních a společenských a pracovních akcích. Takže se potom opravdu cítím pohodlněji doma. Sama.
Není to velká daň za práci, kterou děláte? Žijete s maminkou, bez partnerského vztahu...
Já to neberu jako daň, ale je fakt, že jsem nenašla čas na trvalejší partnerský vztah. Zatím to beru tak, že se život takhle složil a zatím mi tak vyhovoval. Ale kdo ví, člověk prochází různými životními etapami...
Je to dost citlivé téma, omlouvám se, ale nedá mi to. Jste jedna z mála žen, se kterými jsem se setkala, které nemají ve vašem věku děti...
Já to vůbec neřeším. Můj přístup k životu je takový, že člověk ho drží v rukou jen částečně. To, že nemám děti, nebyla moje volba, spíš nutnost. Tak se ten život poskládal. Já bych se tomu bývala nebránila.
Necítíte se sama?
Zatím ne. Jak říkám, nemám na to ani čas. Ale může to přijít. Ale já si s tím nějak poradím. Doufám.
Proč vlastně zůstáváte na vesnici? Cítíte se tam bezpečněji? Říká se přece, že stane-li se nějaká katastrofa, budou na tom vesnice lépe, že město je víc zranitelné.
Tak to přesně je. Stačil by dlouhodobější výpadek elektřiny a sídliště bude bezmocné, nebudete mít ani čím spláchnout záchod. Ale já nevím, jestli se tam cítím bezpečněji. Je to jednoduché, subjektivně se cítím na vesnici líp než ve městě.
Přemýšlela jste někdy o tom, co byste sama dělala v momentě, kdyby se stala nějaká katastrofa?
Ne, nemám žádnou představu, ale na vesnici je to opravdu přirozenější. Dokážete si představit život s tím, co máte doma, po nějakou rozumnou dobu. Celý náš barák funguje na elektřinu, ale máme i záložní vařič na propan-butan, aby si člověk aspoň umyl ruce v teplé vodě a uvařil kafe. Na vesnici před 15 lety nebyl výpadek proudu nic neobvyklého. Rozdíl mezi městem a vesnicí pociťuju.
Kdyby se teď začalo v elektrárně něco nepatřičného dít, bude vám tady v pracovně, kde sedíme, něco blikat nebo pípat?
Podle toho, co by to bylo. Jsou jasně daná pravidla, kdy co hlásit. Naprostá většina věcí, které se na Temelínu dějí, není tak závažná, že by jejich ohlášení na náš úřad nepočkalo do druhého dne.
A pak se informace dostávají ven pozdě, za což jste kritizována.
To jsem. Ale v tom není žádné "ratio". V té kritice je prostě snaha využít každé zprávy pro své účely. Za sedm let se nestalo nic, co by - byť i náznakem - někoho ohrozilo.
Ale pod vámi se občas židle zakymácí...
Ale pod kým ne?
Řekla jste mi, že jako šéfka úřadu se ve sporech pro nebo proti jádru nemůžete stavět ani na jednu stranu. Nevěřím vám, že byste nebyla zastáncem atomové energetiky. Vysvětlete mi to.
Mám výhodu - mám víc informací, možná také dokážu víc vnímat i výhody i slabiny. Mluvit se musí o obojím. Chcete můj postoj? Tak musím začít obecně. My jsme rozmazlená civilizace, která spotřebuje strašnou spoustu energie - tím neříkám, jestli je to dobře, nebo špatně - ale ze svého vědomí vytěsňujeme skutečnost, že žádný způsob, jakým získáváme energii pro naši spotřebu, není ani čistý, ani levný. Nedá se říct, že jsem příznivcem jednoho druhu získávání energie. Musíme především uvažovat o tom, jak to poskládat, aby to co nejvíc uspokojovalo naše potřeby a zároveň co nejméně škodilo okolí. Nemyslím si, že je důvod se jaderné energetiky zříkat. Ale na druhou stranu ve chvíli, kdy se teoreticky najde jiný způsob získávání potřebného množství energie, tak už nebudu přílišným zastáncem jaderné energetiky. Ale to nemluvíme o horizontu třiceti let. Spíš tak sta a více. Temelín i Dukovany si odvedou ještě svoji práci. A odvedou ji dobře.
Řekla jste, že lidstvo je rozmazlené. Jak jste na tom vy sama se spotřebou energie a znečištováním prostředí?
Já jsem vesničan a v dobrém smyslu jsem vesničankou ráda. Zdá se mi, že na vesnici je také přístup k přirozené šetrnosti snazší a snadněji uskutečnitelný. Žít ve městě znamená, že nemáte možnost si zařídit individuální topení třeba na dřevo. Já doma topím kombinací elektřina-dřevo. A netopíme na dvacet pět stupňů, ale na jedenadvacet. Tak nějak normálně sedlácky šetrně. A velmi důsledně třídíme odpad. I tady na úřadě. Od roku 1995 máme úsporné žárovky. Měnila jsem je od té doby jen asi jedenkrát.
V jednom rozhovoru jste říkala, že čtete knihy filozofa Erazima Koháka a sociologa a ekologa Jana Kellera, abyste lépe porozuměla tomu, proč se lidi bojí jaderné energie. Už víte, proč se bojí?
To je strašně subjektivní. Keller mě upoutal, protože se na otázky strachu před jadernou energetikou dívá z pohledu lidské potřeby kontrolovat, co se kolem děje. Záření se vymyká jakékoliv takové schopnosti člověka. Není žádný přírodou daný smysl, který by ho subjektivně dokázal vnímat. Nesmrdí to, nehřeje to, necítíte to, nevidíte to. Ale najednou to tady může být. A to je jen jedna věc. A druhá věc, možná mnohem zajímavější, že vzděláno v principech, jak regulovat, ovládat a kontrolovat jadernou energii, je jen poměrně málo lidí. Zbytek se na ně musí spolehnout, což není moc příjemná záležitost, člověk je nedůvěřivý. Ale člověk má vůbec trochu posunuté vnímání rizik. Co byste třeba řekla, že je nejnebezpečnější zvíře na světě?
Tak třeba v Africe je to prý hroch.
No, vidíte to. A ono je to úplně jinak. Nejvíc lidí na světě zemře na bodnutí hmyzem. Na alergickou reakci a choroby, které roznáší. A nejnebezpečnější lidská činnost? Nejvíc lidí v USA zemře na pády v domácnosti, při domácích pracích. Nejnebezpečnější nástroj je vrtačka. Jenže my lidi se rádi bojíme a bát se, že umřu, protože se přerazím v domácnosti, to je slabý... A takový katastrofický film Domácnost by asi nebyl zrovna trhák.
Říkala jste, že temelínští jaderní inženýři absolvují zdravotní testy každé dva roky. Jak často je máte předepsané vy?
Myslíte přes hlavu? Jednou za pět let, naposledy jsem byla před dvěma lety.
Co kdyby někomu mezi dvěma psychologickými testy přeskočilo a chtěl si třeba odnést materiál na atomovou bombu?
Věřte, že opatření jsou tak přísná, že se to nestane. Svět se toho docela bojí, zvlášť po jedenáctém září. Všechny zdroje v elektrárně jsou chráněné i před selháním jednotlivce.
Dokázala byste vyrobit bombu?
Ve chvíli, kdy máte materiál, to není tak složitá záležitost. Ale dostat se k materiálu je komplikované, existují jednodušší způsoby, jak dosáhnout podobného efektu. Člověk je líný živočich, proč by investoval úsilí do malé jaderné zbraně, když může stejného efektu dosáhnout daleko jednodušší zbraní chemickou nebo biologickou. To jsou zbraně, kterých bych se opravdu bála. Ono by úplně stačilo, kdyby někdo v přeplněném metru jen řekl, že se tam něco rozprášilo...
Čeho se bojíte vy? Máte nějakou noční můru?
Jednu profesionální mám. Bojím se selhání nějakého zdroje na radioterapeutickém pracovišti v nemocnici. To je totiž skutečně nebezpečí, které může vést k vážnému přímému ohrožení pacientů. Ve světě se to bohužel občas stává. Teď nedávno měli problém Francouzi, selhala jim nějaká složka v radioterapeutickém systému a nesprávně ozářili několik desítek pacientů.
Vidíte, já si teprve teď uvědomila, že vy kontrolujete i rentgeny a zařízení na ozařování při onkologických nemocech...
Jistě. Největší nebezpečí nehrozí z Dukovan nebo Temelína, ale hrozí v průmyslu a v medicíně. Tam možná selhání vedou k daleko horším individuálním následkům, než kdy způsobila jakákoliv elektrárna na světě. Samozřejmě kromě Černobylu. I rentgen dokáže selhat tak, že způsobí popáleniny, dodá člověku nadměrné ozáření. V jedné zemi došlo v důsledku rentgenového záření u pacienta k otoku mozku. Tohle jsou věci, kdy skutečně dochází k poškození člověka.
Jak vás tak poslouchám, představuju si, jak jezdíte po republice s pořadem pro děti a mládež Kdo se bojí jádra...
Na gymplech občas skutečně přednáším, ale menším dětem ne. Ony by se možná bály spíš mě. Po těch letech, co tady sedím, člověk trochu té ráznosti přece jen nabral.
