Chtěla být výborná matka i zpěvačka a působila, že to zvládá a ještě u toho působí jako kotel energie, vzpomíná pro magazín Ona Dnes. Fotografování k rozhovoru zachytila i naše kamera.
Pořád ještě začínáte končit?
Jestli myslíte řadu koncertů se Štefanem Margitou, tu jsme prozatím ukončili, aby nebylo přepeckováno, protože mám jiné projekty a plány. Končit jsem začala, ale skončit nemíním.
Kdo ten název vymyslel?
Chtěli jsme udělat společný koncert, při jeho plánování jsme se opili a vymýšleli šílené kraviny. Název Začínáme končit jsem navrhla já. Jako velkou nadsázku. Ale spousta lidí se přesto ptalo, jestli to myslím vážně.
A to netušili, že vtipkujete o tématu, které vám kvůli syndromu vyhoření a depresím skutečně hrozilo.
Myslela jsem, že budu muset skončit, ale vtipkovala jsem, až když jsem z toho byla téměř venku. Podstupovala jsem terapie u psychiatra, pana profesora Diddena. Potvrdil mi, že se nemůžu uzdravit mimo jeviště, když právě tam jsem měla problém. Musela jsem si uvědomovat, proč zpívám, jestli to povolání mám natolik ráda, že podstoupím všechno, abych mohla vystupovat.
Vloni se psalo se „Pecková je zpátky“, ale vy jste žádnou pauzu neměla.
Já neměla pauzu pětatřicet let, ani mateřské dovolené: čtrnáct dní před porodem jsem měla poslední koncert a tři neděle po porodu jsem pokračovala. I s depresemi jsem musela fungovat, protože mi bylo jasné, že kdybych z toho rychlíku vystoupila, naskakovala bych strašně těžko – jestli vůbec. Jsem zpátky v tom živlu, v jakém mě každý očekává.
Když jsem za vámi byla v Německu, překvapilo mě, jak žijete se sousedy pospolu. Sednete si venku na lavičku, dáte si víno, vyprávíte historky.
No jasně! Kde jinde by se člověk měl smát než doma se svými blízkými? Nebereme s mužem domov jen jako místo k přespání. Tím nechci říct, že nejsem ráda v Praze - nejdůležitější je být spokojená.
Dagmar Pecková
|
To jste dřív neuměla?
Žila jsem v poklusu, pořád jsem myslela na to, co bude. Kde a co budu zpívat, co zařídit doma, abych mohla odjet. Pořád jsem se někam hnala, neuměla jsem žít tady a teď. Přitom tady a teď si vytváříte, co bude. Když jsem byla doma, měla jsem výčitky svědomí, že nejsem na jevišti. A tam jsem měla výčitky, že nejsem s dětmi.
Jak děti vychováváte? Pere se u vás vaše česká výchova s manželovou německou?
Ani ne, rozdíly nejsou tak velké. Já jsem pro to mluvit s dětmi jako s dospělými. Aby se naučily mít zodpovědnost, že když někdy něco provedou, má to následky. Co jsme nezvládli do puberty, to už nevylepšíme. Jenomže do puberty na tatínka zamrkala veliká očička a on vždycky vyměkl. Teď kouká, že mu jeho holčička vyrostla, chce si prosazovat svoje a on se o ni bojí. Ze zlatého tatínečka je málem nepřítel. Tvrdím, že nemá cenu se hádat, řešit to silou. Umím v tom chodit, protože to znám ze své puberty. Takhle velké děti si poručit nenechají.
Jak odpočíváte? Pořád pečete tak úžasné dorty?
Peču, ale nejím. Vezmu si jen tak centimetr krychlový, abych ochutnala. Podařilo se mi zhubnout tak tři gramy za ušním lalůčkem, tak by mi bylo líto porušovat režim. I vaření mám ráda. To každodenní mě moc nebaví, ale pokud připravuju něco svátečního pro rodinu nebo pro návštěvu, to si vychutnávám. Všechny ty rituály. Je to pro mě druh meditace.
I meditovat vás naučil profesor Didden. Součástí léčby bylo taky naučit se odpouštět, dokázala jste to?
Už jsem všem odpustila. A vždycky, když mám na někoho vztek a do palice mi vjede šílená naštvanost, tak si řeknu: zklidni se, vždyť ten dotyčnej ti za to nestojí. To je taky svým způsobem odpuštění. Nechci být zahořklá bába. Všechno to podstoupit nebylo nutný jen kvůli zpívání, musela jsem se z toho dostat, pokud jsem nechtěla mít cukrovku, rakovinu a jiné nemoci, které vznikají ze stresu. Bojíme se, abychom se po smrti nedostali do pekla, ale lidi s depresí už peklo prožívají zaživa, mají ho v sobě. Netušila jsem, že to může být tak strašný. Pokud nechcete skončit skokem z mostu, musíte něco udělat. Naučit se, že štěstí nejsou jenom prachy, úspěch a nejlepší auta v garáži.
