Vy utrácíte?
Dáda Patrasová: Dávno ne. Už mě to neláká, ale když jsem byla mladší, tak mě obchůdky přitahovaly jako magnet. Ráda jsem se hezky oblíkala.
To se ale nezměnilo, ne? Žena chce být vedle svého muže pořád krásná, tím spíš, když si ho chce udržet. A vám se to podařilo, jste manželi už neuvěřitelných 34 let. Uměli jste si představit, že spolu takhle dlouho vydržíte?
Dáda Patrasová: Ne.
Felix Slováček: Cože? Já jsem si nedovedl představit, že by to mělo být jinak!
Dáda Patrasová: Když mi bylo dvacet, tak mi všichni padesátiletí připadali jako starci. Proto to pro mě bylo nepředstavitelné. Cokoli, co bude za dvacet třicet let, bylo tehdy v nedohlednu.
Existuje nějaký recept na to, aby spolu dva lidé vydrželi takhle dlouho?
Felix Slováček: Myslím si, že ne. Kdybych ho znal, mohl bych radit jiným.
Dáda Patrasová: Vězí to v mé obrovské toleranci. S ní náš vztah stojí a padá.
Felix Slováček: To je možné. Nemůžu říct, že to není pravda, ale určitě je v tom i něco víc. Něco mezi dvěma lidmi, co nedokážu definovat.
Pamatujete si, jak jste se seznámili?
Dáda Patrasová: Mám to vyprávět já, nebo ty?
Felix Slováček: Ty. Už to máš natrénované.
Dáda Patrasová: Tehdy jsem hrála v Semaforu a jednoho dne za mnou přišla kamarádka Zuzka Buriánová a povídá mi, že by se chtěl se mnou Felix seznámit. Že se mu líbím a že by se mnou od minuty chodil. To mě tedy pobavilo.
Felix Slováček: Měli bychom upřesnit, že tehdy, když jsem po ní vystartoval, měla Dáda ještě frajera.
A vy jste byl ženatý, ne?
Dáda Patrasová: Správná připomínka!
Felix Slováček: Ale když je chlap ženatý, tak to přece neznamená, že se mu přestanou líbit holky!
Dáda Patrasová: No jo, ale můj přítel byl svobodný, rozuměli jsme si. Neměla jsem důvod něco měnit.
Felix Slováček: Je pravda, že půl roku odolávala, ale pak v tom jejím vztahu něco zaharašilo, tak se začala rozhlížet doleva, doprava a tvrdila, že já to chci.
Dáda Patrasová: Tak to je vrchol! Já se nemusela nijak rozhlížet, mě tehdy balil kdekdo. Nemusela jsem čekat na ženatého Felixe Slováčka. Kterého jsem navíc znala jen přes televizní obrazovku. Byls mi nesympatický, připadal jsi mi nafoukaný, tak divně ses smál.
Felix Slováček: A přitom jsem byl jen veselý.
Dáda Patrasová: Měla jsem přítele, který byl geniálním muzikantem. Jenže oni ti géniové nejsou pro život moc vhodní, tak to nevyšlo, no.
Felix Slováček: Mojí výhodou bylo, že jsem nebyl úplně geniální, a proto jsem byl pro společný život ideální. Pro život, který, jak jsme před chvílí spočítali, trvá čtvrté desetiletí.
Takže nakonec kamarádka Zuzana vašeho štěstí strůjcem. Jak to bylo?
Dáda Patrasová: „Co kdybychom udělali večírek?“ povídá jednoho dne Zuzana. A tak jsme ho udělaly. U mne. Obě jsme rády vařily, takže jsme připravily obrovskou tabuli a Zuzana konečně pozvala Felixe. Já ji upozornila na to, že až se všechno sní a vypije, tak aby si ho taky odvedla. Jenomže člověk míní a život mění. Felix přišel pozdě, protože někde hrál, já ho šla ze slušnosti přivítat, a jak tak šel proti mně, cítila jsem, jako bych ho znala odjakživa. Byl mi blízký, jako kdyby to byl můj bratr. Později jsme si říkali, že jsme oba měli pocit, jako by do nás uhodil blesk. Felix se vrhl ke stolu, chutnalo mu a tím si mě získal. Pak se vrhl do mých desek s vážnou hudbou, což mě překvapilo. Pochopila jsem, že tomu rozumí. Nakonec se vrhl na víno, opil se a usnul. U mě na pohovce.
Felix Slováček: Já si to pamatuju úplně stejně. Vím, že mi chutnalo a že jsem byl rád, že se naše dohozené rande uskutečnilo. Ráno jsem se probudil a už jsem tam zůstal. Jenom jsem si dojel pro lakovky, klarinet a dvě smokingové košile.
Za jak dlouho se narodil váš syn Felix?
Dáda Patrasová: Tři roky nato. Na tehdejší dobu mi zas tak málo nebylo, sedmadvacet. Měla jsem toho už hodně za sebou: několik seriálů - už bylo po Arabele, filmech Vrchní, prchni či Smrt stopařek. Kariéru jsem měla slušně rozjetou, byla jsem v angažmá v Semaforu, doma měla schopného manžela, takže jsem nemusela nad mateřstvím přemýšlet. Poté, co jsem dotočila Návštěvníky, jsme si na Štědrý den v jedenáct hodin dopoledne udělali Felixe.
Jak jste jako umělecká rodina zvládali malého syna?
Felix Slováček: Hodně nám pomáhala moje máma.
Dáda Patrasová: Přiznám se, že už když byly Felixovi dva měsíce, jsem se vrátila do divadla. Večer, když se hrálo, hlídala buď tchyně, nebo Felix. Přes den, když jsem točila nějakou pohádku, to taky šlo zvládnout. Nikdy toho nebylo tolik, abych se mu nemohla věnovat. Jediné delší období byly tři týdny natáčení v Paříži, kde jsem točila film o Vincentu van Goghovi. Pamatuju si, že se mi hrozně stýskalo.
Mezi vašimi dětmi je rozdíl dvanáct let.
Dáda Patrasová: Pokaždé to nevyšlo tak, jak jsem si představovala. Na Aničku jsem si zkrátka musela počkat. Felix byl pak její rytíř, staral se o ni, miloval ji a miluje dodnes. I když se taky občas poškorpili, ale pak ji zase mohl láskou sežrat.
Znají vaše děti filmy a seriály, ve kterých Dáda hrála?
Felix Slováček: Koukáme na ně v televizi. Dřív jsme se dívali skoro povinně! Historickou scénu ve filmu Vrchní, prchni, Dádu jako „mokré tričko“ ve sprše, jsem znal ještě dřív než ji samotnou.
Komplikovalo nebo naopak usnadňovalo dětem život to, že mají známé rodiče?
Felix Slováček: To, že mají známé rodiče, umí dětem někdy život pořádně zamotat, u nás to nebylo jiné. Spolužáci umějí být pěkně zlomyslní.
Dáda Patrasová: Je to tak. To, že jsem byla často v televizi, pro děti žádná lahůdka nebyla. Jednou se malý Felix dokonce popral, když na něj děti volaly, že je máma žížala Julie… Hezkou vzpomínku mám naopak na Aničku, když jí bylo asi půl roku a viděla mě se žížalou Julií, smála se, ukazovala na ni a já si uvědomila, že ta vymyšlená zvířecí postavička má v sobě veliké kouzlo. Přitahuje děti dodnes, maminky, které chodily na moje představení jako děti, tam teď vodí svoje ratolesti.
Jak Felix, tak Anička se věnují hudbě. Vedli jste je k tomu odmala?
Felix Slováček: Pamatuju si, že mě jednou Felix u piana tak rozčílil, že jsem mu dal pohlavek, až druhý chytil od klaviatury. Tehdy jsem si uvědomil, že takhle to nejde. Sehnal jsem učitele na klarinet a od té doby jsem už nikdy svoje děti neučil. Jen jsem jim radil. Když jsem zdálky slyšel, že Felixovi něco nejde, poradil jsem mu, on to třeba hned nebral, ale na škodu to určitě nebylo.
Dáda Patrasová: Obě děti chodily od svých pěti let na základní uměleckou školu na klavír, takže základ mají úžasný. A měly to štěstí, že s nimi můj tatínek, jejich dědeček, cvičil a věnoval se jim. Vlastně často suploval Felixe, který byl neustále ve světě. Odjel, přijel, děti viděl z rychlíku, pomazlil se a zase odjel.
Felix Slováček: Musím říct, že teď, když už jsem dědeček a mám víc času, si stejně neumím představit, že bych seděl u piana s malým Felixem. Měl bych nervy zase nadranc.
Dáda Patrasová: Ale ty jsi úplně jiná povaha než můj tatínek! Ten měl neuvěřitelnou trpělivost, ne nadarmo mu jeho žáci, které učil na FAMU, říkali Anděl! Byl to mírný, klidný pán, na své studenty byl strašně hodný.
U vašich dětí se tak nějak rozumělo samo sebou, že půjdou ve vašich šlépějích, nebo nastalo nějaké období vzdoru, kdy chtěly dělat něco úplně jiného?
Dáda Patrasová: Felix chtěl být kuchařem. Po babičce a po mně zdědil lásku k vaření. Občas si zavzdoroval. Žížalu Julii neposlouchal věčně. Když mu bylo devět, tak se jeho hudební vkus obrátil ke skupině Lucie, pak k Nirvaně a tak to pokračovalo. Skládal písničky, hrál, založil kapelu, to ano, ale neměl trpělivost na učení ani na cvičení. Kdežto Andulka si na rozdíl od něho sedne ke klavíru bez jakýchkoli donucovacích prostředků.
Felix Slováček: Felix nakonec vystudoval klarinet, ale mohl by být klidně kuchařem, vaří skvěle.
Anna Slováčková Felix Slováček ml.Devatenáctiletá Anička odpovídala spíš sporadicky. Když jsem se zeptala, jak je možné, že spolu Felix s Dádou vydrželi tak dlouho, utrousila: „To jen díky tomu, že mají tak hodné děti!“ O pár otázek dál, když jsme si povídali o muzice, se podivila, že její tatínek má vystudovanou JAMU. „To jsem nevěděla!“ vyhrkla. Oba její rodiče ji ve volbě povolání - studuje totiž na konzervatoři obor populární hudba - podporovali, ale upozorňovali ji, že to není lehká cesta a že bude muset na sobě celý život pracovat. To už ví Felix mladší, který vystudoval stejně jako jeho otec klarinet, ale kromě muziky se věnuje i herectví a vlastním nápadům. Nedávno se celé rodině podařilo potkat se na společném projektu, kterým je muzikál Sněhová královna. Felix starší s manželkou ho produkovali, Felix mladší má na svém triku čtyřroli, Anička hraje Gerdu a Dáda není nikým jiným než Sněhovou královnou. |
Měli jste někdy nějaké spory ohledně dětí? Stalo se, že jste každý na jejich výchovu koukal jinak?
Dáda Patrasová: Ne, vždycky jsme byli jednotní. A dětem jsme vždycky důvěřovali. Hodně jsme oba jezdili na zájezdy, ony pak byly s mojí mámou nebo i s chůvou. Jejich puberta naštěstí proběhla dobře. I když Felix někdy zlobil, oba jsme věděli, že má veliký talent a že by byla škoda, kdyby nešel studovat hudbu.
Felix Slováček: Navíc měl problémy s matematikou, s fyzikou, chemií, a jak známo, na konzervatoři se tyhle předměty neučí. Takže hudba byla tou nejlepší volbou.
Dáda Patrasová: Když o tom tak uvažuju, nikdy jsme dětem nemluvili do života. Stejně jako mí rodiče nemluvili do života mně.
Felix Slováček: Životní zkušenosti jsou nepřenositelné. Můžu samozřejmě jemně naznačit, ale je mi jasné, že ten, komu to říkám, sám dobře ví, jestli dělá chybu nebo ne, či jak by se měl nebo neměl rozhodnout. A přitom to nechce slyšet. Životem si musí projít každý sám.
Máte už vnoučka, tříletého Felixe Antonína, jaké to je, být dědečkem a babičkou?
Felix Slováček: Přiznám se, že zatím úplně nevím, protože nemám čas si ho pořádně užít. Když tady je, tak je se mnou chvilku, pak utíká za Dádou. Babičky to umí s malými dětmi líp.
Dáda Patrasová: Jsem sice pracující babička, ale když mám čas, tak vnoučka ráda pohlídám. Vidím v něm mého syna, malého Felixe, kterému je Felínek hodně podobný. Je to dítě, se kterým se dá krásně mluvit. Včera mi syn říká: „Má opoziční.“ To znamená, že nechce s nikým mluvit, je zaseklý. Já už ale vím, jak na něj. Stačí, když mu řeknu: „Pojď se podívat na kočičku!“ a on se okamžitě chytí a už je v klidu. Babičky mají asi i víc trpělivosti.
Co jste spolu jako manželé zažili nejhezčího?
Felix Slováček: Dáda miluje Řím, takže kdykoli je nějaká příležitost nebo možnost nebo chceme mít pohodu a klid, tak objednám letenky do Říma, tam pobudeme pár dní a zase je nám dobře. To je asi to nejhezčí, co sem tam prožíváme - když vynechám, samozřejmě, chvíle s rodinou.
Dáda Patrasová: Většinou je to prodloužený víkend, většinou se to stává kolem mých narozenin… a je to nádhera!
Felix Slováček: Kdybych měl šanci zařídit pro Dádu audienci u papeže, tak to by pro ni byl asi ten nejsilnější zážitek. Je totiž věřící. I naše děti jsou pokřtěné.
Dáda Patrasová: Víra je dobrá věc. Mně pomáhá ve všem. Pomohla mi překonat tragickou smrt maminky i tatínka, pomáhá mi i v mojí práci s dětmi, se kterými jsem raději než s dospělými. Víra pomůže překonat spoustu životních zádrhelů, se kterými ne vždy je snadné se vyrovnat.
Felix Slováček: Pro mě je víra i praktická věc. Když nevím kudy kam, řeknu si: „Panebože, jak to mám udělat?“ a ono to přijde. Víra nám možná pomohla i v tom, že jsme spolu těch třicet čtyři let.
Felix by vzal Dádu do Říma, kam byste, Dádo, vzala vy svého manžela?
Dáda Patrasová: Do Španělska. Vím, že to tam miluje.
Felix Slováček: Každý rok si říkám, že vezmu ji a děti, sednu do auta a projedu s nimi Španělsko. Je tam nádherně! Jezdíval jsem tam s kapelou a pokaždé mi bylo líto, že to nemůžou vidět. Už jsem tolikrát chtěl, ale Felix neměl čas, pak zase Anička. Ale jednou se tam určitě vydáme, možná jen sami dva, až budeme v důchodu.
