U divadla jste od osmnácti let a v poslední době vám vyšlo 24 knih!
Divalo a psaní jsou jako neoddělitelná siamská dvojčata. U psaní si odpočinu od divadla a naopak. Když jsem nedávno říkala panu řediteli, že si zažádám o důchod, ale že bych dál napovídala, pokud bude chtít, řekl: "Ireno, dokud udržíte v ruce text…" Není to milé?
Herci jsou plní emocí, vládne mezi nimi vstřícnost i řevnivost. Dotýkají se vás jejich nálady?
Irena Fuchsová* Kolínská rodačka (22.6.1950) Irena Fuchsová je nápovědkou v pražském Činoherním klubu a úspěšnou autorkou čtyřiadvaceti vydaných knih. * Od roku 1968 pracovala v kolínském divadle jako uklízečka a šatnářka a v roce 1970 zde usedla na uvolněnou židli nápovědy. Po pětadvaceti letech bylo kolínské divadlo zrušeno. * Od 1.6.1994 nastoupila na místo suflérky v Činoherním klubu, kde pracuje dodnes. * V roce 1954 onemocněla dětskou obrnou, jejíž následky si nese celým životem. Proti dětské obrně se začalo očkovat až o tři roky později. * Její první vydaná kniha se jmenuje Divadelní vejšplechty a vyšla v roce 2001. * Od té doby vydává ročně i 3 až 4 knihy. Před dvěma lety změnila nakladatele. S jejími povídkami se můžete setkávat v mnoha časopisech, mimo jiné i v tištěné verzi Ony Dnes. * Je podruhé vdaná a kromě pana Fuchse má dceru Ritu, syna Filipa a drsnosrstého jezevčíka Athose. |
"Nezabijete", protože utečete k psaní. Tuším správně?
Právě proto, abych se z "vražedných úmyslů" vypsala, jsem začala psát povídky do knihy: Když divadlo sundá masku. Kromě povídek jsou v ní zařazené i "vejšplechty" ze zkoušek, a protože nejvíc jich tam má Petr Nárožný, věnovala jsem mu ji. Za pár dnů přišel na zkoušku a oznámil mi, že jeho manželka přečetla knihu na jeden zátah, že se jí moc líbila a že si chce ode mě přečíst všechno!
Herci vás chválí, nikdy se žádný neurazil?
Ale já neřekla, že mě Petr Nárožný chválil! On to nečetl a jen mi vyřizoval, co na moji knihu říkala jeho manželka. A z herců si zatím nikdy nikdo nestěžoval. Možná proto, že jsem nikdy nic nenapsala tak, aby bylo jasné, o kom to je, nebo proto, že mě málokterý herec čte.
Nemrzí vás to?
Jsem sice nápověda v nejlepším divadle v Evropské unii, ale daleko víc se posledních několik let cítím být spisovatelkou a neřeším, co mému psaní říkají herci. Já jim také nemluvím do toho, jak mají hrát, a to, že vydávám jednu knihu za druhou, je moje věc.
Skutečně se nikdy nepochlubíte?
Mým úkolem je dobře napovídat, a ne si honit triko, kolikátá kniha mi právě vychází. Herce, který ode mě potřebuje ve správnou chvíli hodit text, nezajímá, že mi právě vyšla dvacátá čtvrtá kniha. Ale když stojíme o pauze všichni kolem baru a někdo se mě zeptá, tak co, Irenko, kolikátá kniha ti vyjde, tak tu číslovku řeknu s velikou radostí.
Vím minimálně o jednom herci, který má k vašim knihám blízko. Co třeba Ondřej Vetchý?
Ten nečetl jedinou moji knihu! Jen mě každému představuje a říká, to je naše Irenka, nápověda, ale ona píše i knihy, je spisovatelka, už jich napsala asi sto padesát, mám je všechny doma, musel jsem dát na půdu Jiráska, aby se mi do knihovny vešla Irenka.
Již několik let píšete i zrovna ne moc prudérní povídky pro erotický časopis. Vy a erotická literatura: jak to jde dohromady?
Jsme kámošky. Pro ten erotický čtrnáctideník píšu už od září 1994! Jsem jejich kmenová autorka. Když mi tam vyšla první povídka a já přišla poprvé do redakce, sesypali se kolem mě čtyři pánové, redaktor, grafik, fotograf a majitel listu, a začali mi ukazovat stovky fotografií údů. Chlapci si neuvědomili, že mají co dělat s holkou od divadla.
Jak jste situaci ustála?
Chvíli jsem se dívala, pak jsem pohrdavě sykla a fotky odstrčila. "Pánové, kam se tohle hrabe na pana Fuchse…" A bylo to. Byla jsem jejich.
Má rodina pro vaši "erotickou" literární činnost pochopení?
Nepíšu, aby mě chápali. Píšu, protože chci každou povídkou něco sdělit. Ano, někdy některá postava mluví poměrně "otevřeně," a proč ne? Nesnáším pokrytectví. Když cítím, že musím použít ostřejší slovo, tak ho napíšu, i když vím, že se to někomu nebude líbit.
Vytýkal vám to někdo?
Jednou se do mě na besedě obula jedna čtenářka. Že prý nedočetla knihu Když nemám, co jsem nechtěla, protože ta herečka mluví strašně sprostě. "Ale ona nemluví sprostě," zastala jsem se své postavy. "Ona sprostě myslí, a to je rozdíl." Rozhlédla jsem se po plném sálu a položila jsem řečnickou otázku. "Zvedněte ruku, kdo jste si v životě nepomyslel něco o prdeli…" Chvíli bylo ticho a pak se všichni rozesmáli…
Patřila jste už ve škole mezi ty, co napovídají?
Kdepak. Školu jsem nijak zvlášť neprožívala. Od šesti let jsem četla knihu za knihou a žila jsem si ve svém světě.
Pro většinu povolání existují studijní a učební obory. Ale jak se vyučit suflérkou?
O této profesi jsem slyšela doma odmalička, babička totiž napovídala v kolínském ochotnickém spolku, který vedl můj dědeček František Červín, režisér, autor divadelních her a herec. Hrál u něho strýc i tety. Tato profese pro mě tedy nebyla neznámá. K divadlu mě to táhlo odmalička, ale věděla jsem, že herečkou být nemůžu: prodělala jsem totiž v dětství obrnu, která se trochu vyřádila na mé levé noze. A tak jsem si řekla, že budu nápovědou.
Co má člověk udělat, když chce být nápovědou?
V osmnácti letech jsem oznámila své přání na vrátnici kolínského divadla. Dozvěděla jsem se, že nápověda půjde do důchodu až za dva roky, ale že potřebují uklízečku a šatnářku. A já to vzala.
Co musí dobrá nápověda umět, kromě čtení a dobré výslovnosti?
Musí brát napovídání hercům s pokorou k jejich profesi a zároveň s hrdostí na to, že jim svou pozorností umožňuje, aby mohli být na jevišti klidní. Nesmí toužit po jevišti a brát svou profesi jen jako přestupní stanici, ze které se chce dostat mezi herce. A protože u mě hraní nepřicházelo v úvahu, stala jsem se hodně dobrou nápovědou.
Skutečně jste nikdy netoužila stát ve světle reflektorů, byť jen v epizodní roli?
Režiséři chtěli, ale já ne. V patnácti letech mi totiž lékaři operativně zpevnili šlachu na postižené noze a já musela začít nosit podpatky, protože nedošlápnu patou na zem. Běžný pohyb je bez problémů, ale na nějaké skotačení po jevišti jsem si netroufala.
Takže jste tam opravdu nikdy nestála?
Někdy asi v pětadvaceti, to hostoval v kolínském divadle režisér Pavel Rímský. A jednou si při zkoušce vymyslel, že někdo na jeviště přinese dva půllitry piva. Kdo to asi bude? Rozhlédl se kolem a pak ukázal na mě. "Paní nápověda!"
A šla jste?
Ve zkušebně nás bylo asi dvacet. Všichni ztichli a čekali, co bude, a já mlčela. Sice ze mě srdce málem hrůzou vyskočilo, ale netroufla jsem si mu říct, že v životě, v životě na jeviště nepůjdu! Já tedy ne. A protože jsem nic neřekla, nosila jsem na jeviště dva půllitry a dokonce jsem volala Pivo! Pivo!
Zahrála jste si pak ještě někdy?
Od té doby se mi "role" jen hrnuly! "Když jsi to neodmítla Rímskému…," to byl argument našich režisérů a já už odmítnout nemohla. Když jsem například hrála v Revizorovi služku Avdoťju, měla jsem na premiéře, jako jediná, potlesk na otevřené scéně. A to jsem, prosím, neřekla ani slovo. Byla jsem fakt dobrá.
Teď už zas jen napovídáte?
Hraní mi v Činoherním klubu nehrozí, protože dojíždím z Kolína jen na zkoušky. Nápověda při představení totiž v Činoheráku nikdy nebyla, takže bych musela po zkoušce čekat až do večera na představení, říct, "Paní, nesu vám psaní" a vracet se v noci domů. Takhle alespoň ještě stíhám namlouvat své knihy na kazety pro Knihovnu a tiskárnu pro nevidomé K. E. Macana.
Kolik jste jich namluvila?
Už jsem namluvila tři a na čtvrtou se chystám teď.
Kam na témata k povídkám stále chodíte?
Mám zapsáno kolem stovky námětů na povídky a na fejetony, a z těch průběžně čerpám a doplňuju nové, a když mám někdy pocit, že potřebuju něco čerstvého, vydám se vědomě na lov námětů: lovec má pušku a já jsem námětově nastražená. Pak stačí, abych se s někým známým zastavila na ulici, v butiku vedle synagogy si dala kafe u kamarádky Verunky, nebo si sedla na kolínské náměstí, chvíli koukala kolem sebe a pak přijde něco, co je pokaždé stejné. Takže když mi nedávno napsala paní redaktorka z magazínu ONA DNES, že potřebuje do týdne fejeton, měla jsem druhý den napsané tři.
Není těch námětů pro povídkový žánr škoda?
Spíš si myslím, že by se hodně mých povídek dalo spojit v televizní povídkový film. Také mě napadlo, že by se podle mého románu "Když nemám, co jsem nechtěla," který je o mrše stárnoucí herečce, mohl natočit film. Když jsem ten román psala, viděla jsem v hlavní postavě Ivanu Chýlkovou, kterou mám ráda právě proto, že mrcha není, vzpomínám si, že jsem jí tehdy říkala: "Můčko - říkáme si Můčko, to je zkratka pro "můj miláčku" - "Můčko, píšu teď román o mrše herečce a to jsi celá ty…" Ona se rozesmála, "tak to ti pěkně děkuju, Můčko." Nebo román "Když má šéf pět žen" o bláznivém šéfovi a pěti prodavačkách – to by byl televizní seriál jako víno.
Znovu to zopakuji: není těch námětů škoda "jen" pro povídky?
Jestli jich není pro povídkový žánr škoda? Není. Dobrá povídka je klenot. Šperk. Pro dobrou povídku není ničeho škoda. Kdo si myslí, že napsat dobrou povídku je lehké, ať si to zkusí.
A co byste dělala, kdyby došly náměty?
Začnu konečně lenošit. Budu brouzdat internetem, psát si s kamarády, navštěvovat je, budu si číst, luštit křížovky, poslouchat rozhlas, koukat na televizi s panem Fuchsem, hlídat vnoučata, pokud mi je syn s dcerou svěří, budu koukat na chalupě do dálky, možná si udělám řidičák... ne, ten asi ne. To by mi dcera nedovolila.
