Andrea a Jakub
Andrea s Kubou si půjčili větší auto a vyrazili i s teprve měsíčním synem Kubíkem na nákupy do Německa. „To já byl poprvé v cizině až ve dvaceti letech,“ komentuje jeho táta, který v tu chvíli netuší, že po dvanácti kilometrech nachozených v obchodech mezi „milionem lidí“ mu dá dost zabrat. „Už nikdy,“ sesune se večer do křesla v hotelu, kde tu noc přespávají.
I Andrea už se těší domů, ale čeká je ještě maraton druhý den. „Něco ho musí trápit,“ jezdí táta s kočárem, ale malý Kubík stále řve. „Je nakrmenej a přebalenej. Máme záchvat,“ hlásí do telefonu Andree, která mezitím nakupuje. „Nejlegračnější je, když už ho začne škrábat v krku, ale musí pořád řvát,“ líčí táta Jakub.
Andrea už se po porodu zotavila. „Už mě nebolí chodit a můžu fungovat. Rána se mi nehojila moc dobře, jeden steh mi praskl, tak se to vleklo a ještě jsem do toho pracovala. Ale Kubiček je zlatej, je mu je vesměs jedno, kde spí,“ říká Andrea a Jakub dodává: „Dokud nemá záchvat.“
Andreina dcera z prvního manželství chodí na logopedii a dělá pokroky, Jakub se rozhodne pro tetování na ruce a Andrea si s tatérkou vyměňuje zkušenosti z porodu. Na rozdíl od ní, která rodila tři dny, trval ten její jen tři hodiny.
Lenka a Martin
Lenka s Martinem dělali v posledních týdnech před porodem maximum, aby se jejich Nicolka v děloze otočila hlavou dolů. Marně. Nakonec Lence odtekla plodová voda nečekaně, zrovna když byla na návštěvě u kamarádky. Její partner ji hned odvezl do porodnice v pražském Motole.
Tam se právě kvůli komplikaci s polohou plodu rozhodli pro císařský řez. Jenomže po pár dnech, kdy už byly máma s dcerou zase doma, Lence rána zhnisala, praskla, otevřela se a musela na pár dní do nemocnice.
„Malá kromě jídla nic nepotřebuje a starší syn Dominik nežárlí a je v klidu, ale o Lenku jsem měl strach,“ přiznal Jiří. Lenka srovnává pražskou nemocnici s jejich místní. „Ta naše je mezinárodní. Byla jsem na pokoji s Alžířankou, kde jsem mluvila francouzsky. Překládala jsem jí, protože jinak neuměla. Zato v Praze po císaři jsem byla odrovnaná s bolavými zády a byla jsem ráda, že malou u sebe nemám. Dojít si na záchod byla štreka, kterou jsem šla skoro půl hodiny.“
Zuzka a Honza
U Zuzky a Honzy se život po narození dcery Zuzanky vrací do běžných kolejí. Honza by zase rád začal cvičit taekwondo, ale stále není času tolik, kolik by potřeboval. „Ještě jsem tomu moc nedal, ale jak bude sebemenší možnost, zase budu jezdit,“ těší se, ale jeho žena Zuzana je skeptická.
„Pokud začneme stavět, tak nebude čas, ale mohl by jezdi do práce na kole, jestli se chce hýbat, ale kolo nemá rád,“ říká těsně před tím, než spolu ve dvojici odchází na večeři a malou Zuzanku poprvé svěří babičce na hlídání.
„Tady jsme měli první rande,“ vzpomínají u stolu. Libují si, že od té doby hodně spolu stihli. „Počít Zuzanku, vzít se, porodit Zuzanku, to je to nejlepší, co mě kdy potkalo,“ říká Zuzana a Honza přitakává.
„Jako matka jsem opatrnější, usedlejší, nedivočím, jinak jsem stejná,“ zhodnotila Zuzka sebe sama a její maminka přitakává. „A víc mi nadává,“ směje se Honza a přidává historku o žehlení: „Vyžehlil jsem jednu celou mísu prádla a nechal jsem druhou nevyžehlenou...“
Květa a Jirka
Květa je už s Tadeášem doma. Blíží se Vánoce a rodiče řeší, jak vyjdou s penězi. Jirka si plete staršího syna Adama s Tadeášem. „Pleteme si jména našich dětí, už jich máme dost,“ směje se Květa.
Adámek na nejmladšího člena rodiny žárlí. „Hodil po Tadeášovi dřevěnou mašinkou a odpoledne ho majznul rukou po hlavě, tak jsem nevydržela a dostal na zadek,“ líčí situaci Květa.
Je vidět, že rodiče s pěti dětmi jsou v jedno kole, Jirka rád odejde nakupovat, nebo zkontrolovat do sklepa kotel, kde si zapálí a užije si chvilku klidu.
„Děcka sabotujou, co můžou, někde uklidíme a jinde dělaj bordel, Tadeáš spí ve dne a v noci moc ne, děti se budí navzájem, nedá se to ukoordinovat, je to strašný,“ popisuje stav, kdy už jakýkoliv řád a režim padá.
„Do toho shořel jistič, furt musím chodit do práce, na sebe nemáme čas ani jeden, ani sami na sebe navzájem. Je to pořád o těch dětech,“ povzdechne si Jirka a dodává, že Vánoce budou skromné. „Spíš jen aby na tabuli něco bylo, ale není to o tom se přežrat, ale zobnout si k telce, když je chuť, jediná věc, na kterou se těším, jsou ty dětské úsměvy a rozzářená očička.“
