Cross-country cyklistka Tereza Huříková: Někdy při závodech bojuji o přežití

  0:39
Je krásná, je mladá a taky je dvojnásobná mistryně světa. A ne právě v "holčičí" disciplíně. Tereza Huříková je naše jednička v cross-country cyklistice.

Tereza Huříková - "Zadek mě bolí na začátku každého jara. První dva tisíce kilometrů jsou strašné, než se otlačí kosti," říká v rozhovoru pro ONA DNES. | foto: Ondřej Košík

Rekreační cyklistika je v posledních letech na obrovském vzestupu. Proč je z vašeho pohledu tak atraktivní pro nás nesportovce?

Z nezávodního pohledu mě na tom vždycky bavilo, že vidíte šestkrát víc než chodec. Jedu si svižným tempem, cítím vítr ve vlasech, není mi vedro ani ve třicítce a ještě se rozhlížím a vidím ty krásy Šumavy. Za tři hodiny vidím devadesát kilometrů.

No, vy ano...

Já vím. Ale i tak toho vidí člověk víc, hlavně když jede přírodou. Na podzim, v lese, spadaným listím, to je až romantické. Když jede z kopce, tak si svěsí nohy, zatímco když jde pěšky, nohy ho bolí ještě víc.

Nebo si taky pěkně natluče. A vy, soudíě podle novinových titulků, padáte často. Na ty desítky medailí a pohárů, co máte v pokoji, musíte být hodně potlučená.

To jo. Snažím se pády redukovat, ale ono to v cross-country jinak nejde, než se obouchat. Sjezdy jsou hodně náročné, snažíte se to projet co nejrychleji. Jsou tam kořeny, na kterých můžete sklouznout, a kameny, na které můžete spadnout. Sice si to předem projedete pomalu, ale při závodě jedete jinak. Stačí chvilka nepozornosti, uděláte chybu a spadnete. A já mám nějakou špatnou kůži, rány se mi blbě hojí. Mám hrozné jizvy. Teď i na obličeji, tu mám z jara...

Tereza Huříková

Zásah do modelkovského obličeje.

(Směje se) Modelkovského?

Jste přece Miss cyklistiky, ne?

Ano. To je můj nejvzácnější titul (ironicky).

Bolí vás ještě zadek z kola?

To jo. Na začátku každého jara. První dva tisíce kilometrů jsou strašné, než se otlačí kosti.

V zimě nejezdíte?

Doteď jsem v zimě spíš jezdila na běžkách, trénovala vytrvalost, obratnost. Hrála jsem hokej, fotbal, chodila běhat a tak. Ale už jsem třetí rok v kategorii žen a je potřeba přidat víc kolu, technice i síle, abych se dostala výš, takže by to chtělo trénovat na kole i v zimě. Proto jsme se s přítelem rozhodli, že letos v zimě pojedeme na pár měsíců do Ameriky, kde budu trénovat.

Jak jste dlouho spolu?

Rok.

Ona je to vlastně taková láska z masáže, že?

(směje se) Přesně tak. V podstatě jsem se do něj zamilovala při masáži. Ale on není profesionální masér, studoval dva roky fyzioterapii, pak sice přestoupil na sportovní management, ale přesto nadále jezdil s jedním týmem právě jako masér, zároveň byl řidič a tak. Loni jsme se seznámili na světovém poháru, kde s tím svým týmem byl. Bolely mě hrozně nohy, tak jsem šla k němu. Povídali jsme si. A na dalším světovém poháru jsme jeli už jako jeden tým. Takže jsme spolu čtyři dny bydleli. A víc jsme se seznámili. Zjistili jsme, že se k sobě hrozně hodíme. Třeba jsme vařili a já se ptala: "Dáte si k tomu někdo rajčata?" On se ozval. A já na to: "Jé, ty máš taky rád rajčata, já taky!"

Tereza Huříková

No tak, já mám taky ráda rajčata, ale to asi ještě neznamená, že my dvě se k sobě hodíme.

To ne (smích). Ale to bylo hodně věcí, spousta detailů. Chtěla jsem tím říct, že i na jídle se dá poznat, jestli se k sobě lidi hodí.

Když jste na jaře fotila takové odvážnější fotky pro X-Man, to nežárlil?

On tam byl se mnou. A udělali nám i společné fotky, on totiž vypadá jako model. Je fakt fotogenický, hezký kluk, a to nejen pro mě. Je příjemné, když mi někdo řekne: "Ty máš hezkýho a sympatickýho kluka."

Je teď členem vašeho realizačního týmu. Některým lidem by vadilo, kdyby se svým partnerem museli být doma i v práci.

U mě je to naopak. Už jsem zkusila jiné varianty, ale oni moc nechápali, že třeba nemám čas nebo se nemůžu čtyři hodiny procházet, když mám po tréninku. On mi fandí, podporuje mě, zároveň se toho účastní, je to velké plus. A těžko se to shání.

Vy máte takovou zvláštní úchylku – milujete bláto...

Bláto, bahno, déšť, extrémní podmínky. Ano. Ošklivé počasí mi připravuje půdu pro dobrý výsledek v závodě (Tereza se specializuje na cross-country, což je disciplína na horském kole v přírodním, často velmi náročném terénu). To je tou Šumavou. Skoro pořád tady prší a vlhkost se tu dlouho drží, takže v lese je pořád bláto. Skvělé podmínky na trénink. Kopce, kořeny, kameny, déšť. Znám to odmala, takže si naopak velmi těžko zvykám na třicetistupňové vedro a sucho jak v poušti, třeba naposledy v Madridu, kde jsme měli světový pohár. Horko a terén, kde nejsou technické pasáže, ale spíš je to silové, mi nesedí. To nevyhrávám, ale spíš bojuju o přežití.

Vy vůbec občas bojujete o přežití. Před chvílí vám váš otec, tělocvikář, spílal kvůli včerejšímu vyčerpávajícímu tréninku. Jela jste prý čtyři hodiny v dešti a navíc jste s sebou neměla ani energetickou tyčinku na doplnění cukru.

Je pravda, že jsem trochu přepískla trénink. Táta mě k cyklistice dovedl, mé první výhry byly jeho zásluhou, asi proto se cítí i v mých jedenadvaceti letech zodpovědný za to, jak mi to jezdí, či nejezdí. Tato sezona je nabitá závody, které jsou skoro každý víkend. Únava se tak kumuluje. A když si pak dám takhle těžký trénink, hrozí, že nebudu mít sílu na závod, a já teď jedu do Skotska na světový pohár. Chápu, že se to tátovi nelíbí. Navíc jsem neměla nic s sebou, myslela jsem, že to vydržím, ale jeli jsme hrozně dlouho.

To může být pro tělo docela nebezpečné, ne?

To ano. Podle mě je důležité občas – ale rozhodně ne často a už vůbec ne hladověním – zažít stav, kdy se jede přes moc, na maximum, to se člověku trochu mění i vnímání. Zoceluju si tím svoji vůli. Může to být při závodu nebo velmi těžkém tréninku, že když přijedu domů, jsem unavená tak, že už nejsem schopná vůbec ničeho, ale posiluje mě myšlenka, že jsem to zvládla, a jsem na to hrdá. Pokud tohle cítím, tak vím, že to byl jeden z nejlepších závodů nebo tréninků. Takový stav se ale nedá navodit vždycky, tělo i mysl musí být na nadprůměrný výkon připravené. Je ale velmi náročné to dokázat sladit. A abych to dokázala v tu pravou chvíli –na mistrovství světa nebo na olympijských hrách, tak budu spolupracovat i se sportovním psychologem, trenérem Jaromíra Jágra Mariánem Jelínkem.

Tereza Huříková

Je ten stav, který jste popsala, onou drogou, která sportovce žene do vyčerpávajících výkonů, a to i při tréninku, nejen při závodění?

Určitě. Během takového tréninku jako by šlo o život. Musíte vydržet. Nohy vás pálí, ale nechcete zpomalit, chcete tam být první, chcete to dokázat. Tělo už nechce, ale když to překonáte, přicházejí ty nejlepší výsledky a výkony. Pak se ale může stát, že jsou sportovci přetrénovaní, trenéři nadávají, že si nedali oraz. Jenže člověk to chce zažít znovu. Při závodu se dostanete do tranzu, jedete nad svou přirozenou výkonnostní hranici, na maximum. Chcete prostě jen ujet těm za vámi. Najednou není problém, že vám do očí cáká voda nebo bláto, nebojíte se, že v hrozivě vyhlížejícím sjezdu spadnete a ošklivě se potlučete. Jediné, co chcete, je být první. Proto vnímáte jen trať a její nástrahy. Není prostor ani energie zaobírat se něčím jiným.

Možná je na čase trochu přiblížit, jak takový závod v cross-country vlastně vypadá.

Trvá okolo dvou hodin, jezdí se na okruzích pět až sedm kilometrů. Jejich součástí jsou velmi náročné sjezdy v lese, prudké krátké výjezdy. Na okruhu jsou i technická a občerstvovací depa, kde stojí lidi z našeho týmu připravení mi pomoct. V týmu je masér, trenér, mechanik, manažer a další, bez nich a taky bez sponzorů bych vůbec nemohla jezdit na takové úrovni.

Máte asi i nějaké speciální kolo, že?

Ano. Neváží patnáct kilo jako kola pro rekreační sport, ale pouze devět kilogramů, stojí kolem devadesáti tisíc a já za rok vystřídám tak tři. K tomu mám i rezervní tréninkové.

A pak, když to skončí, tak přijde záplava hormonů radosti, endorfinů...

No, nevím... když vjedete do cíle, tak se spíš uvolní tělo a teprve pocítíte všechnu bolest z bouchanců, jak jste se praštila o kámen, mozku teprve pak dojde, že vás bolí nohy nebo koleno. Teprve vám dochází, co se stalo hodinu předtím.

Ale pak přijde ta radost, ne?

Když je z čeho, tak jo.

Už asi chápu ten rozdíl. Když já, jako cyklista amatér, který s nikým nezávodí, dojedu do cíle po nějaké pro mě náročné cestě, tak skoro pláču radostí, že jsem to ujela... Ale vy musíte mít radost až z výsledku.

Je to asi tak. Když je dobrý výsledek, tak se radovat umím. Hlavně sport neznamená sebezničení, je to vášeň. Láska k pohybu. A já mám štěstí, že mě ta láska zároveň živí. Užívám si díky ní i to, co asi normální práce nepřináší. Cestuju po celém světě, vidím spoustu krásných míst, znám pocity štěstí, výher, ale i proher, smutku, bolesti. Poznala jsem spoustu zajímavých lidí a velkých osobností, patří do toho i focení, natáčení, modeling. A na konci sezony zasloužená odměna: lázně a dovolená.

Tereza Huříková

V září vás čeká maturita. Budete se pak hlásit na vysokou školu?

Už letos jsem se hlásila na dvě. I jsem se dostala, ale pochopila jsem, že při závodění už nemám psychické rozpoložení se učit. Jít studovat by teď nebyl nejlepší tah. Cyklistika mi teď přináší tolik, kolik mi zatím studium nepřinese. Chci teď dávat kolu maximum. Až mi naopak kolo nebude dávat tolik co teď, dám všechnu energii studiu. Ale nechci promarnit svoji šanci, která je poměrně krátká. Teď jezdím dobře a mám představu velké budoucnosti.

Před maturitou vás ještě čeká olympiáda. Těšíte se?

To určitě. Ale beru to jako zkušenost.

Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se?

V tomto případě určitě. Vyhrát tam skutečně nejedu. Konkurence bude stejná jako na světových pohárech, kde se umisťuju nejlíp sedmá. Tam bude špička, každý se maximálně připraví, hodně bude záležet na psychickém rozpoložení závodníků. Ale platí, že výkonnostně jdou pořád dopředu holky, které jsou o deset let starší, a stabilně jezdí v první pětce, trojce. To jsou pro mě pořád ikony.

Myslíte, že není možné, abyste o pár míst skočila dopředu?

Když všichni přede mnou popadají, tak jo...

U jiných sportů se dějí podobné "zázraky", jako že fotbalový outsider vyhraje mistrovství Evropy. V cross-country to nejde?

Moc ne. U nás se jede na maximální výkon, ale nedá se moc taktizovat. Rozhoduje technická připravenost a fyzická zdatnost, která se buduje postupně. Já se pohybuju do první desítky, postupně se posouvám, ale jde to hůř. Nejde najednou být první, když jste celý rok desátá. Navíc v Číně bude suchá trať. Já se dovedu pohybovat líp v blátě, kde se projeví technická zdatnost, tady to bude silovější.

Tak třeba v Číně zaprší. Když už tam jsme – jak se stavíte k olympiádě v Číně z pohledu lidských práv?

Už jsem se jednou pokusila řešit etickou otázku a sklidila jsem pohoršení nejen u jednoho zasloužilého komunisty, že si jako sportovec dovoluji mluvit do politických otázek Tibetu a Číny. Sportovci by prý neměli Čínu kritizovat. Neměli by prý hanět pořádající zemi, oni nás tam přece budou hostit, tak já mám být vděčná, má mi být jedno, že tam jsou lidi nesvobodní (ironickým tónem). Asi tak.

Takže zůstanete spořádanou sportovkyní, která je ráda, že jede na olympiádu, a bude držet pusu a krok.

Mně to není jedno. Ale když to budu řešit jen já, tak nic nezměním, nutný by byl nátlak celého světa, aby se Čína osvobodila. Komunismus tam nerozbiju tím, že řeknu, že se mi to nelíbí.

Tereza Huříková

Prý začaly nedávno Číňanky závodit v cross-country, je to pravda?

Ano. V životě tam žádné šikmooké holky nezávodily a najednou se zjevily Číňanky. Vidím, jak urputně se snaží udržet, aby mohly jezdit na závody, aby se urvaly z té země, to je pro ně ohromná odměna. Snaží se pro to udělat maximum.

Někde jste říkala, že jsou trochu komické...

Mají bílé pletené rukavice. Když pršelo, nasadily si na helmy hotelové koupací čepice, z šusťákoviny mají ohromné dresy, které jim nesedí. Každá má jiné kolo, jiné kalhoty, jezdí v návlecích i ve třiceti stupních. Je na nich vidět, že jsou vypěstované někde ve skleníku. Když dozrály, tak je utrhli a pustili do cyklistiky. Ale jsou urputné. Před dvěma lety přijely a patřily k outsiderům, teď jsou i v první desítce.

Je za jejich výkonem cítit bič?

Určitě. Když slyšíte trenéra Číňana u trati, tak se tak bojíte, radši byste projela hrazením někam úplně jinam, abyste ho nepotkala. To je řev! Ale ony už se trochu otrkaly. Ze začátku to bylo zvláštní. Vyhrála, slezla z kola, podala je trenérovi a s vážným smutným výrazem šla na stupně. Bylo vidět, že jsou pod tlakem. Nevěděla, jestli se může radovat, jen splnila úkol. Teď už se baví, mávají, brečí a jsou šťastné.

Vy jste taky tak emotivní?

Loni jsem ujela svůj zatím nejlepší výsledek, byla jsem šestá na světovém poháru, to jsem brečela jak mimino. Bylo to hrozně těžké: "Nespadni, nespadni, vydrž..." Tak jsem to vydržela až do cíle, pak to ze mě spadlo, všechno, kromě bláta. Začala jsem brečet, měla jsem obrovskou radost.

Brečíte jako želva?

Já jsem želvu brečet neviděla...

Ptám se proto, že máte želvu jako talisman. V pokojíčku jich máte desítky, dokonce na krku a v uších. Proč želva?

Jsem pomalá. Alespoň v plánování věcí, co mám udělat za den, pomalu mluvím, to jste si asi všimla...

Znám pomalejší mluviče.

Díky. Ale jsem pomalejší. Přemýšlivá a pomalá jako želva. A ten krunýř je taky sympatický, jak se želva může schovat před světem, nikdo na ni nemůže, je obrněná. To jsem měla ráda odmala, když jsem se zavřela tady v pokojíčku, přes palandu jsem hodila deku a schovala se tam. Měla jsem svůj fantastický svět. V hlavě a okolo sebe... A teď se schovávám se svým přítelem do našeho malého bytečku támhle na kopci.

A měla jste někdy živou želvu?

Ne. Ani bych ji nechtěla, žádné živé zvíře. Jsem pořád na cestách, nedokážu se postarat ani o kytky, natož o zvíře. Teď jsem od McDonald´s, kteří mě sponzorují jako "mladý olympijský talent", dostala kytku. Je to čínská kytka, s takovými malými kuličkami, nějaký citrus. Dali mi to s tím, že je to květina vítězství, když se o ni budu starat, bude kvést a plodit a přinese mi štěstí, vavříny. Tak jsem to přinesla domů... Po týdnu jsem odněkud přijela, klepla do stolu a tudududůůůů opadaly nějaké lístky. Podle návodu měla být často zavlažována, tak jsem tam nalila vodu. Když jsem se po týdnu vrátila z nějakých závodů, ta voda tam byla. A opadalo úplně všechno. I ty kuličky. Tak uvidíme, jak dopadnu na olympiádě.

Tereza Huříková

Narodila se 11. 2. 1987 ve Vimperku. Její rodiče, oba tělocvikáři, ji od dětství vedli ke sportu. Začínala jako lyžařka, posléze ji trenér Jiří Lutovský přivedl k cyklistice. 

Úspěšná je hned ve dvou disciplínách – je juniorskou mistryní světa jak v silniční časovce, tak i v cross-country na horských kolech. 

V loňském roce si zajistila účast na letošní olympiádě. 

Ve volném čase ráda poslouchá Kosheen, R. Williamse či Coldplay. 

Přítel Pavel Němec je členem jejího realizačního týmu.

  • Nejčtenější

V naději už nevěřím, moje onemocnění je smrtelné, říká Cyril Höschl o diagnóze

Premium

Celý život tlumočil složitou řeč vědy do srozumitelného jazyka. Před rokem však psychiatrovi Cyrilu Höschlovi zasáhlo do života kruté neurologické onemocnění. Vzácný typ multisystémové atrofie. Je...

7. prosince 2024

Příběh Petra: Moje manželka ignoruje domácí práce. Nevaří, neuklízí, nepere

Brali jsme se po docela krátké známosti. Čekali jsme tehdy naše první dítě a oběma nám už bylo dost přes třicet, tak jsme to moc neřešili a šlápli do toho. Nastěhovali jsme se do bytu po babičce mojí...

9. prosince 2024

Trojice žije společně, chtějí normalizovat sexuální spojení tří lidí

Alana, Kevin a Megan žijí společně v jedné domácnosti a chovají se stejně jako normální manželské páry. Jen s tím rozdílem, že jejich domovu kralují dvě ženy a jeden muž. Prý jim to dokonale klape a...

12. prosince 2024  8:45

Jaký bude rok 2025? Velký horoskop pro všechna znamení zvěrokruhu

Co nás čeká v novém roce v práci? Jaké bude naše zdraví a jak se nám bude dařit v lásce? Co pro nás bude po příští rok elixírem života? A kde leží naše místo, ze kterého pro následující měsíce...

12. prosince 2024

Znásilnila ji žena. Maria Riva oporu v matce Marlene Dietrichové nenašla

Premium

Maria Riva. Herečka televizní, filmová, divadelní. Spisovatelka. A ještě něco jí osud přidělil: je dcerou Marlene Dietrichové. Ale kdo ví, jestli to znamenalo dar. Legenda filmu byla zřejmě jako...

7. prosince 2024

OBRAZEM: České osobnosti, které mají druhý domov v zahraničí

Domovem pro ně vždy bude Česká republika, ale do zahraničí se vracejí jako mnozí na chalupu. Řeč je o celebritách z Česka, které milují některé zahraniční destinace natolik, že jsou jejich druhým...

13. prosince 2024

Stravovací úlety současnosti: Nejíst lepek, cukr nebo rovnou vůbec nic

Podle průzkumů téměř každý člověk v zemích, které netrpí nedostatkem potravin, alespoň jednou za život zkusil nějakou dietu nebo něco nového pro zdraví. Co vám ale může škodit?

13. prosince 2024

Nespadněte z vánočního kolotoče. Honičku zpříjemní správná kosmetická péče

Tak za pár dní tu jsou Vánoce. Už se těšíte, nebo vás to spíš děsí, zejména když si uvědomíte, jaký kopec práce a povinností vás čeká? Jojo, vánoční kolotoč už se roztáčí. Nedovolte mu, aby vás...

13. prosince 2024

Jak jste na tom s pohyblivostí? Sedm způsobů, jak se doma otestovat

S přibývajícím věkem se nám snižuje rozsah pohybu. Ohnout se, abyste si zavázali tkaničky, nebo se natáhnout pro něco na poličce je čím dál těžší? Může za to snížená mobilita kloubů. Změřte si, jak...

13. prosince 2024

Chraňte dětskou pokožku před zimou: Rozdáváme krémy do větru a zimy
Chraňte dětskou pokožku před zimou: Rozdáváme krémy do větru a zimy

Zimní počasí může být pro citlivou dětskou pokožku velkou zátěží. Zapojte se proto do testování HALLOHEBAMME Baby krému do větru a zimy, který...

Velký test másla: Nejlahodnější vzorek nebyl ani bio, ani z alpského mléka

Premium Lahodné máslo, které chutná a voní po smetaně, nemusí stát majlant. Jenže napěchovat jím mrazák, když je zrovna v akci,...

V naději už nevěřím, moje onemocnění je smrtelné, říká Cyril Höschl o diagnóze

Premium Celý život tlumočil složitou řeč vědy do srozumitelného jazyka. Před rokem však psychiatrovi Cyrilu Höschlovi zasáhlo...

Lidl zlevnil až o devadesát procent, zákazníci kvůli tomu oblehli Letňany

Plastové autíčko za dvacku zlevněné o osmdesát procent, litinový hrnec za sto korun, zlevněný na čtvrtinu původní ceny....

Ve Švédsku vládne trend „měkkých dívek“. Ženy končí v práci a žijí z platu mužů

Švédsko má celosvětovou pověst země prosazující rovná práva žen a mužů. Přesto teď poněkud překvapivě tamní mladé ženy...

Co čekat od pokoje za čtyři stovky? Cestovatel s UV lampou se vyděsil

Kritizovat kvalitu pokrmů v restauracích anebo psát recenze na známé turistické destinace, to už dnes dělá skoro každý...