V závažné epidemiologické i ekonomické situaci, kterou právě prožíváme, může být těžké najít radost a potěšení. Vždyť i samo slovo pozitivní už dávno ztratilo dřívější optimistický význam a spojuje se nám výhradně s výsledkem PCR či antigenního testu, po kterém nikdo netouží.
I v těžších dobách ale lidská mysl prahne po něčem pěkném, naše vynalézavost nezná mezí a často dovedeme překvapit i sami sebe. Méně se teď vídáme s ostatními, trávíme víc času doma a dřívější povyražení (kulturní a sportovní akce, setkávání s přáteli apod.) si nemůžeme dopřávat.
A tak se pouštíme do toho, čím jsme se už dávno nezabývali, na co jsme pozapomněli, nebo naopak zkoušíme nové věci a děláme si malé radosti. A zjišťujeme, že nás to baví, těší a že máme schopnosti, o kterých jsme ani neměli zdání.
„Před Vánoci jsem se po letech zase vrhla do pletení. Jehlice jsem nedržela v ruce od doby na mateřské. Už dospělý syn si přál pod stromeček smaragdovou šálu, nakonec těch šál pro rodinu bylo pět a pustila jsem se i do čepic,“ vypráví Pavla, která v předcovidových časech ráda chodila na koncerty a do divadla, něco jako posedávání po večerech u televize neznala. Teď u seriálů na Netflixu kmitá jehlicemi a raduje se z tvoření.
Galerii vašich aktivit, pokroků a nových dovedností v době covidové najdete TADY |
Loni na jaře také asi po dvaceti letech oprášila šicí stroj a šila pro rodinu roušky. „Když jsem zlomila už třetí jehlu, rozhodla jsem se nechat stroj promazat a seřídit. Teď se chystám, že si zkusím ušít něco na sebe,“ plánuje.
Také jste se vrátili k pletení?
Mnohem víc se také realizuje v kuchyni, a to nejen proto, že ona i její partner pracují převážně na home office. „Někdy před rokem jsem založila svůj první kvásek v životě a od té doby peču vlastní kváskovy chléb a různé kombinuji mouky i semínka podle momentální chuti,“ chlubí se.
I pro další ženy bylo šití roušek před rokem příležitostí k tomu, aby oprášily staré koníčky a dovednosti. Textilní galanterie snad nikdy předtím nezažily takový zájem zákaznic, které v pandemické a lockdownové době s novou chutí nejen šijí, ale také pletou, háčkují nebo se věnují dalším rukodělným technikám.
Hračky pro zvířátka
Ale nejen dospělí se našli v tvorbě. Některým dětem na distanční výuce sice hodiny pracovních činností a výtvarné výchovy moc nechybí, jiné se ale doma nechtějí nudit nebo jen pasivně koukat do displejů. Jako třeba osmiletá dvojčata Filip a Laura z Černošic, která zajímavě využila stará trička, co jejich maminka vytřídila při jarním úklidu (vlastně i samotný úklid může být pozitivním a radostným zážitkem!).
Filip a Laura vzali do ruky nůžky, jehly a nitě a začali z recyklovaného textilu šít hračky pro pejsky a kočky. Několik už jich rozdali sousedům a sklidili velký ohlas. Dokonce své výtvory přihlásili i do internetové soutěže o kompostér.
Dvojčata Filip a Laura v lockdownu začala šít hračky pro pejsky a kočičky.
Hezké bydlení i stříhání vlasů
Kdo netíhne k tvůrčím technikám nebo k pečení, ten se může realizovat coby domácí architekt. „Protože mi už celá pandemie koronaviru přišla hrozně dlouhá a potřebovala jsem nějakou radost a zábavu, vrhla jsem se na zvelebování bytu,“ přiznává Petra.
„Vše začalo malováním obrazu do obývacího pokoje, pak jsem se přesunula na zútulnění chodby a nakonec to skončilo tak, že jsme s manželem vymalovali obývací pokoj s kuchyní a ještě pořídili několik nových kusů nábytku a dekorací.“
Teď na jaře se prý ještě chystá, že předělá terasu a zahradu. „A pak už doufám, že to všechno skončí a konečně zase začneme jezdit na výlety jako dřív. Ale aspoň nám z té špatné doby zbyde hezčí bydlení,“ dodává.
„První impulz k proměně byl obraz, který jsem si sama namalovala,“ říká Petra.
A pak jsou tu také úspěchy a pokroky, které nebyly ani tak podmíněny kreativitou, jako spíše novou nutností. Mnozí senioři se kvůli izolaci od rodiny a opatrnosti naučili mnohem více využívat technologie, takže si objednávají nákupy přes internet nebo se s příbuzenstvem a vnoučaty scházejí na online platformách, které „mladí“ obvykle užívají při práci nebo distanční výuce.
A pak jsou tu také chybějící služby. „Manželovi zkracuji vlasy už léta strojkem na trojku, na to si troufnu, ale u syna jsem se nikdy neodvážila střihnout do vlasů,“ přiznává Jana. „Ten totiž ve svém pubertálním věku tenisákový sestřih odmítá.“
A tak v běžných časech chodili ke kadeřnici nebo k babičce, která je šikovná a vždycky stříhala celou rodinu. „Teď se ale vídáme jen po skypu, a tak jsem se do toho musela pustit sama. Zkoukla jsem několik videí na youtube, popadla nůžky a odhodlala se k akci,“ prozrazuje Jana. „No, co si budeme povídat, dokonalé to není, ale syn je spokojen a já určitě časem získám ještě víc na zručnosti.“
