Nikdy jste nic jiného než politiku nedělala. Není risk teď odejít?
To musím vyzkoušet. Ale taky si někdy říkám – sakra, co vlastně budu dělat? Vždyť nic jiného než tu politiku neumím. Ale pak si taky říkám, že jestli z politiky neodejdu teď, tak už nikdy. A já si nemyslím, že politika je práce, která by se měla dělat celý život.
Na co se těšíte nejvíc?
Hlavně na to, že nebudu vidět.
Přece neočekáváte, že si vás ze dne na den přestanou lidi všímat.
Nebude to hned, ale postupně. Vy si neumíte představit ty nároky, které si veřejná funkce činí na váš soukromý život. A pro ženu je to horší než pro muže.
V čem?
Nastoupila jsem do parlamentu ještě jako svobodná. Nepřejte si vědět, co jsem se o sobě musela kvůli tomu dozvědět. Tím, že jsem byla mladá, svobodná a navíc jsem nevypadala úplně nejhůř, tak jsem se v očích svých kolegů vyspala úplně s každým.
To se říkalo i o jiných ženách, nebo jen o vás?
Nejen o mně. I Renata Vesecká si nedávno musela leccos vyslechnout na svoje fyzické přednosti, když byla jmenovaná nejvyšší státní zástupkyní. Stejně jako každá žena, co je jen trochu vidět. I několik dalších poslankyň, které měly o něco později úplně stejné problémy.
Můžete mi dát příklad?
Jednou jsme měli výjezdní zasedání v Harrachově a poslankyně, kterou nebudu jmenovat, odjížděla do Prahy, protože se druhý den vdávala. Jeden významný politik z KDU-ČSL tam, jen co odjela, začal vykládat: „No to jsem teda zvědavej, kdo si tuhle ku... vezme.“
Jak jste na to reagovala?
Tehdy mě to tak naštvalo, že jsem ho skoro zmlátila.
O mužích se nic takového neříká?
Ne, protože chlapi to o sobě vzájemně neříkají a ženské o chlapech taky ne. Umíte si představit, že by si takhle ženy sedly a hodnotily, jaký má ten který poslanec zadek? Nebo když přišla Vlasta Parkanová do vlády jako první žena po dlouhé době, tak se všude rozebíralo, jestli tu funkci zvládne. Nikdy jsem nezažila, aby se to samé psalo o jakémkoliv novém ministrovi.
Přestalo se to o vás říkat, když jste se vdala?
Trochu ano, ale definitivně to zmizelo, až když jsem porodila dítě. Pak už nikdo tuhle drzost neměl. Ale byly momenty, kdy jsem je vážně chtěla za to všechno nakopat do zadku.
Přistupuje se ještě v jiných oblastech k politikům jinak než k političkám?
Třeba v záležitostech kolem rodiny. Všimněte si, kolik vrcholných politiků má svoje děti na soukromých nebo zahraničních školách. Když je to politik otec, tak je z toho maximálně jeden článek v novinách. V mém případě se o tom píše dva roky téměř bez přestávky.
Jenže vy jste ministryní školství a tím, že jste dala dceru do francouzského lycea, jste vlastně nepřímo řekla, že našemu školství nedůvěřujete.
To by byla pravda, pokud by tam Anička nechodila už tři roky předtím.
PUSTIT SI EMOCE JE LUXUS
Jak jste se za těch skoro patnáct let v politice změnila?
Strašně. Bylo mi pětadvacet, když jsem do politiky vstupovala, a když si někdy dneska čtu svoje staré komentáře, tak si připadám, jako bych tehdy byla dítě, a to ještě hodně nevyzrálé.
Vždycky jste na mě působila jako žena, která se dokáže dokonale ovládat.
To jsem si vypěstovala. Uložila jsem si, že nemá cenu se trápit nějakým velkým problémem, který v tu chvíli nevyřeším. Tím se jen zbytečně týráte. Mně vždycky trochu trvá, než se poslechnu, když si něco takhle uložím, ale časem se k tomu dostanu. Myslím na to, že se mám poslechnout, a ne na ten problém, a ono to postupně jde.
Dneska už se kontrolujete pořád?
Kontroluju se v situaci, na které mi záleží. Pokud nemusím, tak si někdy dovolím ten luxus a pustím si emoce naplno.
Proč je to luxus?
Protože se mi to vždycky vrátí. Třeba když se setkám s někým, kdo je extrémní pitomec, a já se nesnažím ovládnout svoje emoce a dám mu to najevo. V tu chvíli si sice udělám dobře, protože si ulevím, ale na 99 procent se stane, že mi to ten člověk někdy vrátí. A nelze se mu divit.
Jak to vypadalo dřív, když se Petra Buzková rozčilovala?
Třeba tak, že mlátila ve Sněmovně papírama o stůl. To se stalo, když jsem byla v parlamentu teprve krátce a neprošel nějaký pozměňovací návrh, který jsem tehdy považovala za fatálně důležitý, dneska už samozřejmě ani nevím, o co šlo.
Řekla byste, že tohle emotivní prožívání je typické pro ženy?
Mezi muži a ženami v tomhle není žádný rozdíl. Mě někdy štve, když se o ženách říká, že jsou hysterické. Když se rozhlédnete po Sněmovně, tak zjistíte, že to tam je samý hysterický chlap. Ženy, které tam jsou, jsou daleko klidnější a rozumnější.
Naučila jste se něco od mužů-politiků, kterými jste byla celou dobu obklopena?
Nechci jim křivdit, ale moc ne. Muži-politici obecně mají spoustu vlastností, které bych se učit nechtěla.
Jaké?
Obrovskou sebestřednost a pocit vlastní důležitosti.
Není nikdo, koho si z politiků vážíte?
Jednotlivých mužů je hodně. Jedním z těch, koho mám dodnes velmi ráda, je Vladimír Špidla. Nepotkala jsem jiného politika, kterému by šlo tak strašně moc o věc.
Vladimír Špidla je dneska coby lídr hodně odsuzován.
On je odsuzovaný od Miloše Zemana, a to není nic, za co by se musel stydět.
To máte společné, že? Vás taky Zeman nenávidí.
Ano, to máme s Vladimírem společné. Ale on přece nebyl dobrý lídr – za jeho vlády se ČSSD úplně rozvolnila. On byl neuvěřitelně demokratická osobnost. Nemá vůdcovské sklony, nesnaží se nic nikomu diktovat ani mluvit do toho, jak se má chovat. To je také důvod, proč se nemohl ve funkci udržet, on totiž vůbec neuvažoval mocensky. Byla mu absolutně cizí jakákoliv silová řešení.
Vy jste vůdkyně?
Myslím, že spíš ne. Nikdy jsem předsedkyni strany nebo premiérku dělat nechtěla, protože já mám jeden problém. Buď budete jednat silově, nebo můžete hodně dosáhnout komunikací. Jde to i po dobrém, ale strávíte na tom takové množství času, že pak zjistíte, že si to vlastně nemůžete dovolit. Když jsem jako šéfka pražské pobočky ČSSD nechtěla používat donucovací metody, tak jsem s těmi patnácti obvodními výkonnými výbory, co jsem měla pod sebou, musela komunikovat.
Organizace Gender Studies teď vede projekt Jak se stát političkou. Myslíte, že takové věci mají šanci?
Myslím, že ano. Nespasí to určitě všechno, ale někdy taková užitečná rada dokáže neuvěřitelně pomoct. Ještě v dobách Miloše Zemana, kdy jsem dostávala přes hubu, kamkoliv jsem vešla, jsem se v jednom ženském časopise dočetla pravidlo: „Když jdeš do nějaké bitvy, už se dopředu tvař, že jsi vítěz.“ Zkusila jsem to a ono to zafungovalo. Prostě někam přijďte a mějte na tváři výraz: „Vůbec nevím, o co se tady snažíte, protože vítěz jsem já.“
Co jste dělala, abyste se s těmi urážkami vyrovnala?
Později už jsem si na to zvykla, ale ze začátku mě to strašně bralo. Měla jsem štěstí, že mám tak tolerantního manžela. Vydržet číst a poslouchat takové věci o své ženě muselo být hrozné. Miloš Zeman mi dal hned na začátku nálepku, že jsem líná. Já se jí úplně nezbavila dodnes, každou chvíli se dočtu, že neoplývám pracovitostí. Ale byly doby, kdy jsem šíleně dřela po nocích jen proto, abych všem dokázala, že to není pravda.
Proč by ženy měly chodit do politiky?
Aby to změnily. Proč mají mužům nechávat rozhodování celé? Jestli mají pocit, že muži dělají politiku líp, tak ať tam nechodí. Ale řekněte mi, mají političky korupční skandály? Válela se někdy opilá politička v dolní sněmovně?
Co byste vzkázala ženě, která by chtěla vstoupit do politiky?
Že se musí připravit úplně na všechno. Že až bude hledat pomocnou ruku, tak ji najde na svém rameni. Že nemůže počítat s tím, že jí někdo něco ulehčí, protože je ženská. A že pokud bude chtít, aby ji aspoň trochu brali, bude muset dokázat, že je lepší než většina jejích kolegů.
Jak jste prožívala to, když se veřejně rozebíralo, že jste si zkrátila účes nebo si nechala zmenšit prsa?
To, že všichni řešili, že jsem se nechala ostříhat, se dalo přežít. Ale když všichni rozebírali moji plastiku prsou, to mi bylo fakt hrozně.
Nejsou právě takovéhle věci důvodem, proč je v politice žen tak málo?
Není to hlavní důvod. Tou opravdovou příčinou je systém primárek v politických stranách. Na volitelné místo na kandidátce se nedostane ten, kdo má nejzajímavější názory a dokáže dobře vystupovat, ale ten, kdo si dokáže všechny oběhnout a zavázat si je.
Jsou kvůli tomu političky tvrdší než jiné ženy?
Proč by měly být tvrdší? Jsou stejné jako kterákoliv jiná žena, jež se dostala do vyšší pozice, kterou si musela vybojovat.
Proč máte z šesti náměstků jen jednu ženu?
Mě to mrzí, chtěla jsem jich mít víc. Pracuju s ženami hrozně ráda. Ministerstvo má řadu významných přímo řízených organizací, kde se za mého působení obměnilo vedení ve prospěch žen asi o sto padesát procent.
Dala byste ženě přednost před mužem, pokud by byli stejné kvalifikace?
Když se mi podaří potkat dámu, která je člověkem na svém místě, tak jsem ráda, když ji můžu upřednostnit. Nevidím důvod, proč bych ji nepodpořila, když to stejně všichni muži dělají vůči sobě taky tak, akorát že to nepřiznají.
DOMA BYCH SE ZBLÁZNILA
Vzpomínám si, jak jste tehdy jako úplně první veřejná osobnost vzala do parlamentu svoji čerstvě narozenou dceru a kojila ji tam. Odsuzovali vás za to?
Samozřejmě. Ta první část říkala, že jsem špatná matka, protože si beru dítě do práce, kde to je pro ně nevhodné. Ta druhá zase namítala, že zneužívám státní prostory.
Rozhodovala jste se dlouho?
Víte, u ženy s kariérovým povoláním je problém odejít na delší mateřskou, když nechce. Já už po šesti týdnech s malou doma věděla, že se buď rychle vrátím do práce, nebo se zblázním.
Vy jste však otěhotněla těsně před volbami, ve kterých jste kandidovala.
To se taky dost probíralo. Vyčítali mi, že jsem si dovolila být těhotná, když kandiduju do voleb, a že tím poškodím opozici, protože jí bude chybět jeden hlas. Tak jsem se rozhodla, že se tam vrátím, abych pracovala, ale taky abych jim vytřela zrak.
Vy jste tím tehdy všem ženám vyslala vzkaz, že těhotenstvím život v práci nekončí.
A to jsem strašně ráda, protože v zahraničí je to běžné. Když má žena vysoké postavení, tak od ní nikdo neočekává, že bude dva roky na mateřské, pokud ona sama nechce. Já jsem poslední, kdo chce ženy honit zpátky do práce, ale nechávat někoho doma, přestože chce zase pracovat, je nesmysl.
Myslíte si, že vaše Anička přišla o něco tím, že má takhle zaměstnanou matku?
Nemyslím. I kdybych nebyla v politice, tak bych vždycky hodně pracovala. Nedokázala bych sedět doma a dělat matku rodiny. Z toho by se moje rodina brzo zbláznila, protože by doma měla zcela psychicky zlomenou a frustrovanou matku. Mám obrovské štěstí v tom, že máme obě babičky.
Dělíte se nějak s manželem o to, kdo ji bude hlídat?
Nemáme v tom žádný systém. On je taky hodně zaměstnaný, ale má s ní daleko větší trpělivost než já. Věnuje se jí, kdykoliv může.
Jak to teda vypadá u vás ráno?
To je trochu obtížnější. Buzkovic-Kotrbovic totiž vstávají neradi, takže se tam ráno komíhají tři mátohy, které se srážejí v koupelně. Většinou je z postele vydoluju já, a to ne proto, že bych ráda vstávala, ale proto, že nejvíc cítím odpovědnost, že přijdeme pozdě. Žádnou společnou snídani, u které bychom zaujatě konverzovali, si nepředstavujte. U nás každý slupne něco, když jde kolem ledničky.
Je to, že jste takhle vytížená, nějaká větší zátěž pro váš vztah?
Větší zátěž pro můj vztah by byla, kdybych byla v šest hodin doma. Je jen dobře být si trochu vzácnější. Je pravda, že od doby, co mám Andulku, se snažím nepracovat moc večer. Nechodím na služební večeře. Když se s někým potřebuju sejít, tak si s ním dám schůzku přes den nebo jdu na oběd. Mně stejně ty rauty nebaví – chodí tam pořád stejní lidé a baví se o těch stejných věcech. To jdu radši domů. '
Rozebíráte svoji práci doma?
Když mám nějaký problém, tak ho doma nikdy neventiluju. Nechci tím obtěžovat okolí. Ale jednou jsem se kvůli téhle vlastnosti málem rozvedla.
Co se stalo?
Mě strašně vzala stávka učitelů před třemi lety. Byla jsem z představy, že osmdesát tisíc učitelů stávkuje proti mně, úplně hotová. Můj muž se mě na to ptal a já mu sebevědomě odpověděla, že mi nějaká stávka vůbec nevadí. Ve skutečnosti jsem se tím vnitřně hrozně užírala. On si tehdy myslel, že se doma chovám tak divně kvůli tomu, že mám někoho jiného a chci od něj odejít. Nechápal, proč jsem si s ním nesedla, nepřiznala mu to a nerozebrala to s ním. Protože tak by to řešil on – když má nějaký problém, hned mi ho potřebuje říct.
Proč jste se nechala vyfotit s monoklem v kampani proti domácímu násilí?
Protože tím pomůžu dobré věci. Ta kampaň má za cíl ukázat, že domácí násilí se týká opravdu všech a že ani když je žena ve vysoké pozici, tak to ještě neznamená, že ji někdo fyzicky silnější nemůže zmlátit.
Jak na to vaše okolí reagovalo?
Pozitivně. Moje tchyně se mě ptala, jestli jsem si jistá, že si nikdo nebude myslet, že mě můj muž mlátí. Zatímco on se tím královsky bavil a obvolal všechny kamarády, že si příště dá pozor a bude mě mlátit mokrým ručníkem, aby to nebylo vidět.
Už víte, co budete dělat, až v politice skončíte?
Nikdo mi to nevěří, ale vážně nevím. Dokončím svoji práci, v červnu předám úřad novému ministrovi, dám si dlouhé prázdniny a na podzim bude ta pravá doba začít něco dělat.
Nebude škoda odejít? Jste jednou z nejpopulárnějších politických osobností a umíte mluvit s lidmi, přesvědčit je.
Ano, to umím, ale kolikrát se mi už vůbec nechce. Třeba když mě teď někdo osloví v obchodě, tak už nemám chuť s ním pohovořit, ale vzít lahev, kterou mám v košíku, a praštit ho s ní po hlavě.
Petra Buzková
Petra Buzková se narodila ve znamení Střelce 7. prosince 1965 v Praze. Od chvíle, kdy dokončila právnickou fakultu, uplynuly jen dva roky, než vstoupila do politiky. Tam zažila raketový nástup - už v 31 letech usedla na post místopředsedkyně Poslanecké sněmovny.
Od roku 2002 je ministryní školství. Po celou dobu v politice figuruje na nejvyšších místech žebříčků popularity u veřejnosti. V době vlády Miloše Zemana se stala terčem diskreditační kauzy jménom Olovo, která ji měla v očích veřejnosti zostudit. Případ tehdy odhalila MF DNES. Je vdaná za podnikatele Josefa Kotrbu, se kterým má dceru Annu.
Před několika týdny oznámila své rozhodnutí nekandidovat do parlamentních voleb, což de facto znamená odchod z politiky.
