Jak se to stane, že renomovaná kadeřnice a dvorní vlasová stylistka StarDance napíše knihu o smrti?
V podstatě jsem zažila něco, co znám z vyprávění umělců, tedy nutkavou potřeba vypsat se. Přišla poté, co jsem se vrátila z pohřbu své sestřenice na Slovensku. Strávila jsem tam nějaký čas ve smuteční místnosti, což je prostor, kde se zesnulí nechávají nějaký čas, aby se s nimi jejich blízcí mohli rozloučit. A když jsem pak přijela domů, napsala jsem první stránku, která se ovšem k tomu pohřbu nijak nevztahovala.
Bohužel jsem právě byla uprostřed StarDance a nebyl prostor, abych tak rychle přepínala mezi česáním a psaním. Takže jsem to v sobě nějak zakonzervovala a odložila na leden, kdy jsem na týden odjela pryč a tam jsem ze sebe v podstatě vychrlila první část, v níž se dělím o zkušenosti se všemi odchody svých nejbližších, které mě v životě zasáhly. Cíleně jsem si připomínala, že možná píšu jen sama pro sebe do šuplíku, abych se zbytečně necenzurovala, protože u různých situací jsem měla zábrany, můžu-li je opravdu tak popsat. Pak jsem si řekla, že škrtnout to můžu vždycky, a psala jsem tak, jako bych psala jen pro sebe.
Dýchání dokáže být opravdu velký pomocník, jenom je potřeba víc o něm přemýšlet. Uvědomit si i to, jak ho mnohdy už odmala máme špatně nastavené, přebíráme spoustu vzorců od svých rodičů.