Dnes má několik projektů, ve svém zatím posledním Diva Baara se představuje jako swingová diva. Rodiče už odmala viděli, že má hudební nadání, problém byl, že tehdy neměla dost trpělivosti pracovat na sobě. „Talent je důležitý, ale k tomu, abyste uspěla, musíte mít dávku sebevědomí a pracovitosti, a já v sobě obojí objevila až někdy kolem dvacítky,“ přiznává Bára Vaculíková.
Čtěte v úterý
Velký rozhovor s Bárou Vaculíkovou čtěte v příloze MF DNES OnaDnes.
Když byla malá, hlavně maminka si s ní kvůli hudbě dost vytrpěla „Jakmile jsem měla cvičit na piano, bylo zle, odmítala jsem to, kopala do něj. Jednou jsem prý dokonce stála v otevřeném okně a křičela, že z něj skočím, jestli mě dál bude nutit hrát. Tehdy se prý rozhodla, že to nemá smysl, do ničeho mě nebude nutit, že si na všechno musím přijít sama,“ směje se dnes zpěvačka.
Po pianu ještě zkusila kytaru, ale ani u ní nevydržela. „Tu kytaru mám dodnes, je v ní vykousnutý roh, jak jsem byla naštvaná, že mi to nejde. Byla jsem frustrovaná z toho, že se neučím tak rychle, jak jsem si představovala, neměla jsem trpělivost denně cvičit.“
A tak si šla vlastní cestou, což bylo dané i tím, že měla problém s autoritami. „Neuznávala jsem panovačné učitele, na základce jsem dokázala ocenit asi dvě učitelky, ke zbytku jsem byla nemilosrdná. Byla jsem neskutečně drzá, v nějakých třinácti jsem si za to vykoledovala od učitele facku, tak jsem mu ji vrátila,“ vzpomíná. Tehdy se šla okamžitě sama nahlásit svojí třídní učitelce.
„Vysvětlila jsem jí, co se stalo, ale zachránila mě její feministická povaha. Tak zvláštně se na mě podívala, rozesmála se a řekla: To už jsem si tak dlouho přála udělat sama!“
Zákeřná bulimie
Po střední škole šla studovat žurnalistiku, kterou na rok přerušila a vydala se do Austrálie. „V té době jsem se dost plácala, nevěděla jsem, co se životem. Nějak se mi všechno začalo komplikovat a já to nedokázala ustát. Byla jsem v několika kapelách, ale vztahy v nich nebyly ideální, necítila jsem se sama se sebou dobře, psychicky jsem na tom byla mizerně a dokonce jsem propadla bulimii. Cítila jsem, že potřebuju nějaký radikální řez, postavit se na vlastní nohy a začít od nuly,“ říká.
Roční pobyt v Austrálii jí pomohl. Dospěla, naučila se řeč, od všeho získala odstup. Vracela se s tím, že musí dodělat školu, ale tím hlavním důvodem pro návrat byla její maminka. „Neuměla jsem si představit, že bych bydlela na druhém konci světa a ona v Praze. Puberta nám naprosto rozmetala vztah, ale jak jsem byla daleko, oběma se začalo stýskat. Po návratu se všechno změnilo, mezi námi se to zlepšilo. Dodělala jsem si bakalářku a začala se naplno věnovat muzice.“
V Austrálii pominuly i potíže s jídlem. Bulimie se tam „rozpustila“. „Naprostou náhodou jsem tam bydlela v bytě s holkou z Německa, která ji měla taky a my díky tomu měly možnost všechno probrat. Bylo zajímavé vidět věc z druhé strany. Bylo to poprvé, kdy jsem o tom s někým mluvila. Už jen to opatrné sdílení zafungovalo pozitivně, ale stejně tu hlavní oporu musí člověk najít v sobě. Teď je to tak, že si dávám pozor, abych jedla dobře, tak akorát a měla se ráda, jaká jsem, protože bulimii vnímám jako nemoc, která není nikdy vyléčená. Někdy mám strach, že se může něco stát, co mě vrátí zpátky. I když s rodinou, dcerou a mužem asi těžko. Neměla bych na to ani čas,“ myslí si.
