K dítěti nepotřebujete téměř nic, říká herečka Andrea Růžičková

Když se herečce Andree Růžičkové loni v srpnu narodil syn Tobiáš, čekala, že bude vyděšená a přecitlivělá máma. Nic takového se ale nekonalo. Od prvního okamžiku věděla, co má dělat. A přestože dopředu pro mimino nakoupila spoustu věcí, brzy pochopila, že dítě potřebuje hlavně spokojenou mámu, nic víc.

Nejcennější doporučení, která Andrea Růžičková (dříve Kerestešová) dostala ohledně mateřství, zní banálně, ale hned po narození dítěte se jí potvrdila. Dostalo se jí rady poslouchat svoji intuici a dělat si věci po svém.

Čtěte v pondělí

Velký rozhovor a Andreou Růžičkovou čtěte v příloze MF DNES OnaDnes.

„Je to trochu klišé, ale opravdu to funguje nejvíc. Já jsem třeba ke konci těhotenství nebyla klidná, dokud jsme neměli doma postýlku. To je ten tradovaný model, že dokud doma není postýlka, nejste na dítě připraveni. Takže i já nabyla pocitu, že nemůžu porodit, dokud nebude koupená,“ vzpomíná na loňské léto, než se jí v srpnu narodil syn.

Postýlku tedy koupili, ale nakonec byla jednou z nejzbytečnějších věcí, které pořídili.

„Syn v ní spí málokdy. Takže další poznatek, který z mateřství mám, že k němu nepotřebujete skoro nic. Po porodu dítě musí mít jen mámu s nezatíženou hlavou. A skvělý partner je bonus k tomu všemu. Spousta věcí, které se dnes berou jako skoro povinné vybavení, je zbytečná. To jsou všechny ty vymoženosti, jako jsou chůvičky a monitory dechu, které narušují mateřskou intuici. Spoléháme se na přístroj místo na sebe samé a zapomínáme dítě pozorovat, poznávat ho jako bytost,“ říká Andrea Růžičková.

Zatímco v těhotenství ji provázely nejrůznější strachy, po porodu se všechno změnilo. „Když jsem porodila, byla to pro mě absolutní úleva, že jsme oba živí, že je Tobiáš zdravý. Od té doby jsem klidnější a vyrovnanější.“

Sama přitom na počátku těhotenství docela zariskovala, když se s manželem vydala do Afriky podpořit organizaci Bez mámy, která zachraňuje tamější sirotky. O tom, že čeká dítě, nikdo kromě partnera nevěděl a sama dlouho váhala, jestli se na takovou cestu vydat.

„To rozhodování bylo obrovská konfrontace rozumu a pocitu. Rozum mi říkal: Nejsi normální, je to obrovský risk! A hlas uvnitř oponoval: Všechno to takhle vyšlo, protože to máte zvládnout! Jsem věřící, takže jsem vše odevzdala Pánu Bohu. Můžete mít veškeré zázemí, perfektní životosprávu a plod nemusí přežít. Jestli to těhotenství skončí dobře, nebo ne, neovlivníte tím, jestli budete v Praze, nebo v Africe,“ říká Andrea Růžičková.

Její cesta do Afriky se nakonec neobešla bez negativních reakcí. Příčinou nebylo těhotenství, ale čelila kritice, že pomáhá dětem v daleké zemi, nikoliv v Česku, kde už roky žije.

Andrea Růžičková (33)

• Rodným příjmením Kerestešová, vyrůstala v malé vesnici Hlinné na východě Slovenska, dnes žije v Praze.
• Vystudovala pedagogiku na střední a vysoké škole v Trnavě. Právě tehdy se začala objevovat v reklamách.
• Její první filmová role byla v Rafťácích. Průlom v kariéře pro ni ale znamenala role Evy v retro seriálu Vyprávěj. Nyní hraje lékařku v seriálu Ordinace v růžové zahradě.
• V posledních letech se jí daří i jako fotografce, má za sebou několik výstav.
• Jejím velkým koníčkem je cestování, podnikla cesty např. do Kamerunu, Nepálu, Indie, Číny či Střední Ameriky.
• Je vdaná, její manžel Mikoláš Růžička je hudebník, producent a malíř. Loni v srpnu se jim narodil syn Tobiáš.

„Vyslechla jsem si své, s uprchlickou krizí je pro některé lidi fotka s černouškem jak červený hadr. Nejradikálnější bývají většinou ti, co byli nejdál v okresním městě a na základě prapodivných zpráv z internetu hodnotí celý svět. Ale u nás se o sirotky postará stát. V Africe skončí na ulici, nikdo o ně nemá zájem. Jestli se bojíme uprchlíků, tak právě proto musíme pomáhat v Africe, aby nešli sem,“ říká Andrea Růžičková.

Další podstatná věc je, jak v Africe pomáhat. „Nepomůžeme jim tím, že tam bílí lidé přijedou postavit školu, sirotčinec, dáte jim do rukou peníze. Africká mentalita je naprosto odlišná od té naší, to je jiný vesmír. Strategie Bez mámy je taková, že domy staví místní lidi, děti jim pomáhají. V sirotčinci chodí do školy, ale zároveň se učí pěstovat plodiny, chovat zvířata. Když si něco vybudujete sami, stojí vás to úsilí, tak se k tomu chováte jinak, než když to dostanete,“ tvrdí herečka.