Jak vás Zdeněk Troška tehdy objevil?
Byla jsem v druhém ročníku pražské konzervatoře, když jsme se se Zdeňkem potkali na chodbě a pozval mě na konkurz. Prošla jsem úspěšně dvěma koly a bylo to. Před časem jsme se Zdeňkem oslavili 25 let, co se známe. V hotelu u Grégrů v Písku proběhlo setkání tvůrců Princezny ze mlejna. Bylo příjemné se opět vidět. Zajeli jsme se podívat i na místo natáčení. Tam, kde stával mlýn, jsou dnes devatenáctileté stromy.
Mluvíte o sobě jako o introvertovi, kterého popularita pohádky poněkud zaskočila. Prý jste se dokonce maskovala, abyste unikla pozornosti fanoušků.
Samozřejmě mě těší, že je pohádka oblíbená, ale chtěla jsem si udržet vlastní identitu. Po panu Chudíkovi, který hrál primáře Sovu v Nemocnici na kraji města, rovnou chtěli, aby jim poradil se zdravotními neduhy. Nemůžu a ani nechci tvrdit, že jsem se maskovala, jen se mi tehdy hodně rozšířil počet slunečních brýlí. Reakce vyplývají z rozhledu a výchovy těch, co vás oslovují.
Nerozčiluje vás už trochu, že vám tu pohádku pořád připomínají? V divadle jste ztvárnila tolik stěžejních rolí, ale žádná velká ve filmu ani televizi nenásledovala.
Ne, nerozčiluje. Je samozřejmě příjemné vidět, že vaše práce má smysl.
Chtěla jste být herečkou odmala?
V třinácti letech jsem přesně nevěděla, co bych v životě ráda dělala. Moje zkoušky na konzervatoř byly původně jen taková záminka. V Karlových Varech, odkud pocházím, jsem se přátelila s rodinou herce Františka Špačka, která se pak odstěhovala do Prahy. Aby mě maminka pustila za mou dívčí platonickou láskou na návštěvu, vymyslela jsem si zkoušky na konzervatoř.
Andrea Černá a Radek Valenta v pohádce Zdeňka Trošky Princezna ze mlejna (1994)
To ale znamená, že jste se musela náležitě připravit.
Musela jsem něco předvést, ale nepřikládala jsem tomu žádnou důležitost a popravdě jsem to s přípravou moc nepřeháněla. Co si vzpomínám, bylo nás tam přes tři sta padesát zájemců a do ročníku vybrali jen deset, takže jsem na zkoušky šla bez jakýchkoli ambicí. Potěšilo mě, že mě pozvali i do druhého kola, protože to znamenalo další návštěvu u Špačků.
Měla tahle dívčí láska nějaké pokračování?
Jsme stále přátelé. Nic není náhoda a já jsem dnes samozřejmě ráda, že dělám to, co dělám. I když ani po absolvování konzervatoře ještě nebylo jisté, že u této profese vydržím. Přála jsem si být užitečná a nebyla jsem si jistá, mám-li k herectví dostatečnou výbavu. Myslím, že pochybovat jsem přestala až po nominaci na Thálii, kde mi dělal František garde. Bylo to takové moje poděkování za to, že jsem díky němu byla ve správný čas na správném místě.
Hned po konzervatoři jste nastoupila do plzeňského Divadla J. K. Tyla. Jakých bylo těch následujících devatenáct let v Plzni?
Byly to bohaté roky a hezky se na ně vzpomíná. Některé role jsou pro mě dodnes srdeční záležitostí. Třeba Polly ve hře Drobečky z perníku od Neila Simona, a to kvůli herečce Zorince Kostkové. Na tomto představení jsem se hodně naučila hlavně díky ní. Do části rodiny se narodíme a další členy potkáváme cestou. A Zorinka už provždy zůstane součástí mé rodiny.
Velmi pochvalně se hovořilo i o vaší roli Kateřiny ve Zkrocení zlé ženy.
Ano, s Martinem Stránským, který hrál Petruccia, jsme na to představení měli krásné ohlasy. Nedávno jsem v Divadle na Vinohradech, kde jsem čtvrtou sezonu v angažmá, absolvovala Večer bez líčidel. To je povídání s diváky na klubové scéně. Tam mi jedna divačka nadšeně vyprávěla, že se jí v Plzni Zkrocení zlé ženy moc líbilo. Byla jsem zvědavá, jak se pražský divák ocitl na představení Plzni. A ona opáčila, že naopak s manželem přijeli do Prahy z Plzně. Opravdu mne dojala. Patrně jsem tam zanechala jistou stopu, tak jako ji Plzeň zanechala ve mně. I dnes se tam ráda vracím. Někdy do divadla, jindy k Mansfeldům na svíčkovou.
Andrea Černá
|
Co se stalo, že jste plzeňské divadlo po tolika letech opustila?
Přišel čas na změnu. I když mi v Plzni vyhovovala přítomnost více múz a chodila jsem obdivovat výkony kolegů z opery, baletu i operety, odešlo odtud pár lidí, kteří vnímali divadlo stejně jako já. Tedy jako filozofický prostor, ne jako místo pro sebeprezentaci. Také mám dojem, že vedení čtyřsouborového divadla vyžaduje specifické schopnosti, a Jan Burian byl dobrým ředitelem. Po jeho odchodu a otevření nové budovy jako by se tamní divadlo muselo znovu naučit chodit.
Jak proběhlo namlouvání z Vinohrad?
Dostala jsem nabídku. S Tomášem Töpferem a Jurajem Deákem se známe už ze spolupráce v Divadle Na Fidlovačce. Věděli o mně, že abych byla v divadle užitečná, musím si porozumět se souborem. Vyprosila jsem si tedy zkušební dobu, abych potkala co nejvíce kolegů. Ukázalo se, že vzájemná chemie funguje, a přestože jsem v Praze žít nechtěla, je teď ze mne žižkovskej Pepík.
Zaregistrovala jsem, že spolupracujete i s ochotníky. S kterými konkrétně?
S ochotnickým souborem Jablonský. Každoročně otevíráme kulturní sezonu na překrásném hradozámku v Jindřichově Hradci. Je to letitá tradice, kterou vzkřísil rodák a kolega Antonín Kaška s tehdejším principálem Václavem Staňkem. Každý tam děláme, co je zrovna potřeba. Jeden rok jsem šila prapory, další připravovala choreografii…
Takže jde i ve vašem případě o zájmovou uměleckou činnost?
Jistě. Věnujeme se jí v Jindřichově Hradci přes dvacet let. Za tu dobu dorostla další generace, se kterou je radost pracovat. Bývá to ale velmi intenzivní týden a trpělivost kolegy Josefa Nechutného, který se ujímá režie, snad nezná hranic. V trochu jiném vztahu jsem s ochotníky z Dolních Bojanovic. Jsou to většinou skvělí muzikanti, kteří si hledí tradice. Doma hýčkají kroje a hudební nástroje. Jejich rejžou je dáma, která se specializuje na mužské lidové kroje a je držitelkou titulu Nositel lidového řemesla. Všichni se podílejí na udržení kulturního dědictví Podluží. Tam se jezdím jen tak podívat a poradovat se.
Jižní Morava je docela z ruky, jak jste se na ně napojila?
Začala jsem jezdit za přáteli do Mikulčic, což je přespolní dědina. Hned napoprvé mě vyvedli, abych poznala hodovou tradici, zatančila jsem si první vrtěnou a od té doby se tam každé léto vracím.
Proč pro vás znamená film a televize méně než divadlo?
Takhle bych to neformulovala, ale na divadle mne fascinuje mnoho skutečností. Třeba to, že se schází mnoho kultivovaných lidí, kteří nechtějí jen pasivně sedět u televize, svátečně se obléknou, vynaloží určitou energii a poté společně strávíme několik hodin života. Každý příběh, který vyprávíme, má svou myšlenku, kterou se snažíme předat. Tomuto sdělení dáváme vše, co víme a umíme. Pokud s kolegy ladíte, vytváříte pozitivní energii, která se násobí počtem párů očí v sále. A smích skutečně léčí.
Někde jste naťukla, že v životě možná ještě zkusíte úplně jinou profesi. Prozradíte víc?
Zaječí úmysly nemám, ale píšu si do šuplíku, pokud myslíte toto. Mám obrovské štěstí, že se přátelím s panem Ladislavem Smočkem, což je mimo jiné jeden z našich nejhranějších autorů v zahraničí. Sdílíme názor, že Praha je periferií Plzně. Když se potkáme, ty naše šuplíky spolu konzultujeme. Myslela jsem, že píšu jen říkanky, ale on tvrdí, že jsou to básně, a přesvědčuje mě, ať je vydám.
Co vy na to?
Říká se – nikdy neříkej nikdy.
Lidé, kteří jsou na očích, zpravidla neuniknou bulváru. O vás jsem si přečetla, že se vám osobní štěstí vyhýbá, že jste zůstala na ocet a jako kůl v plotě. Jak podobné věty snášíte?
Bulvár nečtu. Každý rozumný člověk přece ví, že je na něj škoda stromů. Je samozřejmě určité procento kolegů, kteří nejsou tolik pracovně vytížení, zato se díky bulváru udržují v povědomí, takže se všichni dozvíme, kolik polštářů mají na sedačce.
Život ale není jen práce. To, že jste vždycky chtěla velkou rodinu, je také vymyšlené?
Není. Jak to říct... Poslední dobou se většina novinářů, se kterými jsem mluvila, rozhodla, že děti mít nebudu a že tím trpím. Dostala jsem nabídku i z Třinácté komnaty. K tomu mohu říct jen to, že pokud nikde veřejně nepropírám, kdo je u mě doma, ještě to neznamená, že žiju jako kůl v plotě. Jen mi nepřijde vkusné o tom mluvit veřejně. Každý máme nárok na své soukromí. Faktem každopádně je, že pět dětí už porodit nestihnu.
Takže jste natáčení pro Třináctou komnatu odmítla?
Ano.
Myslím, že extroverti se svěřováním problém nemají. Některým se dokonce uleví, když se o své trápení podělí.
Samozřejmě. Ale otevřenost může přesahovat i do snahy zviditelnit se. Já to tak nemám, i když párkrát jsem si taky pěkně naběhla. Jednou jsem třeba vyrazila na křest desky vokální skupiny Čtyřtet, protože se mi líbí, jak zpívají.
Copak se tam odehrálo?
Kluci zpívali fantasticky, doslova mě přibili do židle, ale po skončení nastala fotografická orgie. Chápu jistou euforii na podobných akcích, ale neměla by při tom chybět elementární slušnost. Číst rubriky typu módní policie, rozebírat, jestli je ten či onen ještě hubený, nebo už spíš tlustý, mi jednoduše přijde jako ztráta času.
Jak jsou vaše letošní divadelní prázdniny?
V létě se vždy snažím načerpat energii na těch následujících deset měsíců, kdy ji maximálně vydávám. Obdivuji kolegy, kteří jedou bez pauzy celý rok. O prázdninách zahodím boty i telefon, lehnu do trávy a poslouchám vítr a ptáky. Lezu na posedy, spím pod širákem.
Neříkejte, že dokážete mobil odložit...
Stačí ho nenabít nebo nechat v autě.
A na jakou práci se těšíte po prázdninách?
V divadle se dopředu nepídím po tom, jaké bude v té které hře obsazení. K velkým i malým rolím přistupuji stejně. Hlavně chci, aby lidé z divadla odcházeli povzneseni radostí ze života.
