Dveře za manželem zaklaply v půl osmé ráno. A do večera, do jeho návratu, zbývá čtrnáct hodin. Dlouhých osamělých hodin, protože dvouměsíční vzteklounek v kolébce se nepočítá. S tím se komunikovat nedá, ten chce jen jíst, spát a přebalit.
Pro ženu, která byla až do posledního dne před porodem zvyklá na rušný společenský život, na to, že její slovo v práci platilo, rozhodovala o důležitých věcech, a když řekla, že si zaletí na tři dny odpočinout do Paříže, tak to udělala, je narození dítěte, byť chtěného a s láskou očekávaného, náročný přelom.
Dítě ji uvrhne do izolace. Celý den není s kým si povídat. Denně se opakují stejné činnosti, nad kterými si inteligentní středo nebo vysokoškolačka říká: "Proboha, tak na tohle jsem pět let studovala? A kde je můj život, má práce? Život žijí lidé tam venku a mě kamsi mizí nad špinavými plenkami..."
Z kolotoče nevyspání a neuspokojujících primitivních domácích prací navíc není úniku. Manžel se vrací vyčerpaný z práce, ten s nočním přebalováním a krmením nepomůže. V noci matku ani babička nebo chůva nezastoupí. Příjemných večerních hovorů s mužem, které končily sexem, ubývá.
Otec miminka dál žije svůj život, vrací se večer domů do nory, kde se mu nechce referovat, jaké mamuty přes den potkal. Je rád, že má práci za sebou, a chce klid. Ve stejném rytmu ubíhá týden za týdnem. Jedinou trochu kreativní činností doma s několikaměsíčním dítětem je vaření.
Den mezi alkoholičkamiApolinář je náboženství pro přerod opilých dětí |
Jistě, matka může zajít do mateřského centra popovídat si s ostatními ženami. Jenže na jak dlouho uspokojí ženu, zvyklou řešit složité právnické kauzy nebo rozhodovat o personálních otázkách firmy s několika sty zaměstnanci, hovory o tom, kolikrát za den se synek či dcerka pokaká?
Martina, léčebna Bohnice: "Je mi 27 let a mám dvě děti. Čtyřletou holku a dvouletého kluka. Nechali mě sem odvézt naši. Děti jsou teď u nich a mně se po nich strašně stýská. Říkají mi, že nemám své děti ráda, jinak bych prý takhle nepila. To vůbec není pravda. Já si jen dala přes den několik skleniček, abych se necítila tak sama. I když mám děti, bývá mi smutno. Jsem s nimi celý den a manžel chodí domů pozdě večer, nebo nepřijde vůbec. Naši mi říkají, že mi nic nechybí, mám dvě krásné děti a manžela, který vydělává. My se ale vůbec nevidíme, nepovídáme si, nemá čas, a když, tak se pořád strašně hádáme."
Žen na mateřské pije čím dál víc
Příběhy žen, které začaly pít po narození dítěte, se podobají. Podle primáře psychiatrické léčebny v Bohnicích Karla Nešpora není divu - osamělost na mateřské je těžká.
"Vyvolávacích faktorů je však víc. Svou roli hraje únava a nevyspání, které pomůže sklenička snáz překonat. A v poslední době se přidávají i ekonomické starosti, protože je krize a ke starostem o dítě tak přibyla další: jak se uživit," popisuje Nešpor.
Nehledě na to, že do porodu normálně vydělávající žena, zvyklá o svých penězích rozhodovat sama, musí na mateřské šetřit. Bez manžela a bez jeho kreditky nemá ani na kadeřníka. A to je u žen, které dnes rodí čím dál později, až si udělají kariéru, a jsou zvyklé mít všechno (práci, cestování, přátele i koníčky), tvrdá rána.
Není divu, že alkoholiček na mateřské přibývá. Podle studie Ladislava Csémyho z Laboratoře pro výzkum závislostí Psychiatrického centra v Praze je u nás závislých žen 200 tisíc. Jen zlomek z nich se však léčí, protože v léčebnách je místo jen pro několik tisíc lidí ročně.
"Žen, které začaly pít na mateřské, je v léčebnách pětina," říká psychoterapeutka Monika Plocová, která se starala v léčebně v Bohnicích o závislé ženy a dnes pro jejich doléčování buduje dům Emblema. I ona si prošla léčbou a napsala o tom knihu, z níž je i tento příběh:
Sabina, léčebna Bohnice: "Nejhorším zážitkem pro mě bylo, když jsem se jednoho dne probudila pozdě odpoledne a u mě stáli mí dva kluci. "Mami, co je s tebou?" křičeli na mě. Místo abych se věnovala dětem, vstala jsem a začala shánět nějaký alkohol, abych si vyrovnala hladinu v krvi. Nenašla jsem žádnou láhev, žádný nedopitý zbytek. Napadlo mě, že ve skříni na nářadí máme iron na okna. Neváhala jsem a obrátila do sebe několik mocných loků této tyrkysové tekutiny."
Navštivte Kavárničku u OněnkyPojďte se svěřit, poradit nebo si jen tak popovídat s ostatními čtenářkami.  Oněnka |
Proč pijí, když mají všechno?
Otázky, proč to proboha matky dělají, jsou zbytečné. Neexistuje na ně odpověď. Přesněji: není na ně jedna jasná odpověď.
Podle Moniky Plocové záleží hodně na postoji muže, nakolik svou ženu na mateřské oceňuje. "Nezáleží na inteligenci, k pití často sklouznou ty nejchytřejší, v práci úspěšné a až do mateřské dobře vydělávající ženy. Záleží spíš na postoji muže. Chtít z takové ženy najednou mít doma tu hospodyňku, která se stará jen o dítě, o domácnost a o něj, to dnes už neuspokojuje ani ženy se základním vzděláním," říká.
U matek na mateřské navíc nikdo nevidí, co celé dny dělají. Je snadné zůstat od rána v pyžamu a ještě nalačno sáhnout do lednice a nalít si skleničku čehokoliv. Alkohol tak rychleji stoupá do hlavy. Sklenička pomůže přežít další poblinkané tričko dítěte, stereotyp práce, která není nikde vidět a žádný šéf ji na výplatní pásce neocení.
Monika, 33 let, léčebna Bohnice: "Milovala jsem šampaňské. Bylo výborné a k tomu ještě bublinky stoupaly rychle do hlavy. Po první skleničce ze mě spadly zábrany a život dostal své kouzlo. Jak přibývalo vypitých skleniček, zatoužila jsem po společnosti. Vzala jsem telefon a volala někomu, aby si se mnou povídal. Povídala jsem si... a přitom pila a pila. A potom už nic než prázdno."
Alkohol však umí pomoci i ve chvíli, kdy muž zátěž narození dítěte neunesl a odešel.
Anna, 38 let, léčebna Bohnice: "Mám pětiletou holčičku Terezku. Tu mi vzali a odvezli ji do dětského domova. Do školky jsem přišla asi třikrát opilá. Bydlím s Terezkou sama. Teď naposledy jsem pro ni nepřišla vůbec, protože jsem pila tolik, že jsem upadla v předsíni. Okolo šesté mi ji učitelka přivedla domů. Uviděla mě a poznala, že jsem opilá. Terezku mi nedala. Už předtím mě varovala, že jestli si pro ni ještě jednou přijdu napitá, ohlásí všechno sociálce. Asi už s nimi byla předem domluvená, tak bylo všechno rychlé. Manžel si našel mladou holku a odešel ode mě, když byly Terezce dva roky. O půl roku později, když se nevracel, jsem si dala první skleničku."
Čisté alkoholičky, které pijí jen proto, že pijí, a neřeší tím žádný svůj vnitřní problém, ty podle Moniky Plocové prakticky neexistují. Pokud tedy žena na mateřské přišla na to, že s plnou skleničkou se žije líp, není slaboch. Je jen nemocná. Skoro se dá říct, že je to choroba z povolání. Mateřská totiž patří co do zátěže do čela žebříčku nejvíc stresujících prací. Hned vedle leteckých dispečerů.
"Závislost je nemoc a to, že je člověk alkoholik, neznamená, že je špatný člověk. Naopak, lidé závislí bývají velice nadaní a chytří. Důležité ale je, jak člověk se svou nemocí naloží, kam až ji nechá zajít," říká Monika Plocová. A prvním krokem k uzdravení je přiznat si svou závislost. (Čtěte také rozhovor s Monikou Plocovou)
ČTYŘI KROKY DO PEKLAHranice mezi pitím na zdraví a tím, že má člověk problém s alkoholem, je tenká... Zkuste si pravdivě odpovědět na pár otázek: 1. Když nakupujete, myslíte vždy na to, aby doma bylo nějaké pivo či víno do zásoby? Jestli jste na všechny otázky odpověděla ano, buď už problém máte, nebo ho brzy mít budete. Dítě není a nesmí být jediným smyslem vašeho života, ať jste po něm toužila sebevíc. Máte právo na vlastní čas, který vám pomůže zůstat v kontaktu se světem venku a s přáteli. Jen šťastná matka má šťastné dítě. Závislost na alkoholu je nemoc. Jako zánět slepého střeva. Ignorujte proto hloupé rady okolí "Musíš mít pevnou vůli!" a jděte za lékařem. Máte právo okolí neodpovídat na otázky: "Proč to děláš?!" Kdyby k tomu nebyl vážný důvod, nepila byste. Ostatně, závislost je nemoc celé rodiny. A jestli vám pomáhají hesla, tady jedno je: Slabost není upadnout, to může každý, slabost je nezvednout se. |
