Alena Antalová
|
Nerozhodí vás ani potomci?
Čtyři děti jsou samozřejmě záběr, takže mám každý den rozpočítaný na minuty. Maminka se mi vždycky směje, když vidí ty rozpisy, ale jinak to nejde. Večer si vždycky s rodinou sedneme a probereme, co bude zítra. Ty dovezeš Elenku tam a tam, já naberu Alenku, ty vysadíš Janíčka na hřišti s dědou. Manžel vstává v pět, já v šest, pak budím Janíčka, rozvezu děti do školy... Zkrátka složitá logistika, ale s pomocí blízkých to zvládáme.
Kdo všechno je zapojený?
Pomáhají babičky, dědeček a manžel u nás zaměstnal svoji sestru. Nejmladší Marušce jsou totiž teprve tři roky. Švagrová to s dětma moc umí a ony ji milujou. Jsem ráda, že se zapojila širší rodina, kdyby to byl někdo cizí, asi bych na něj žárlila. Že s dětma něco zažívá, zatímco já u toho nejsem. Poslední holčička následovala až po třech letech.
Byla také plánovaná?
No jistě. Po Janíčkovi jsem si ještě nedovedla představit, že bych neměla v břichu další děcko. Ty předešlé šly pravda rychleji po sobě, tak jsem se divila: Že by k nám už žádné miminko nechtělo? Vždycky jsem toužila po velké rodině a jsem pyšná i vděčná osudu, že se to povedlo.
Před sedmi lety jste mi říkala, že vás život začal těšit až od Kristových let. Bylo to tím, že jste právě v tom věku poznala budoucího manžela Josefa Juráčka?
Nevím proč, ale mám to tak nastavené. Já dokonce vnímala i dětství jako těžkou dobu. Mívala jsem tehdy různé strachy, na všechno jsem se ptala maminky. Trápila jsem se pocitem, že nerozumím mnoha věcem. Teď třeba taky nerozumím, ale už se tím netrápím. Myslím, že není jednoduché vyrůst, a přitom mám perfektní rodiče.
Myslíte, že to teď vaše děti mají podobně jako vy?
Snažím se, aby tomu tak nebylo, ale moje maminka to na mně taky nepoznala. A když se to zpětně dozvěděla, tak skoro plakala. Divila se, jak je to možné. Například naše Elenka, které je teď osm let, je hodně uzavřená. Takový trochu mimozemšťan, takže kolikrát nevím, co se v té její hlavě děje. To starší Alenka je víc do světa. Nejedla by ani nepila, jen aby mohla být v divadle. Ale v muzikálech už hrají obě starší holčičky. Jsou muzikální a taky chodí do baletu.
Takže po vás podědily talent?
Na takový závěr je ještě brzy, i když jsou šikovné. Doufám, že zkusí i něco jiného a samy si vyberou. V ničem jim nebráním ani je do ničeho nenutím. Jen bych si moc přála, aby našly to, co je bude bavit, a byly v životě šťastné tak jako já. Letos jste vypravili do školy i jednoho prvňáčka. Jak si syn vede? Z toho jsem měla hrůzu, protože Janíček je ospaleček ospalá. Musím ho budit ráno už ve čtvrt na sedm, protože mu trvá, než se probere. On si třeba v pět hodin odpoledne lehne a zatáhne to až do rána. Ale nakonec to dopadlo líp, než jsme doufali. Škola ho hrozně baví. Tuhle mi třeba povídá: Maminko, proč se všechny děti těší na pátek? A učení mu jde. Například výborně počítá, což tedy nemá po mně.
Od podzimu jezdíte často do Prahy, jak se s tím váš rodinný tým popasoval?
Bylo to tvrdé, ale jsme sehraní. Jsem si vědomá toho, že mám obrovský nadstandard, protože můj muž umí uvařit, děti obleče, i když sám má fůru práce a musí vydělávat. V minulých dvou měsících bylo hlavně na něm, aby všechno fungovalo. S mým účinkováním v muzikálu Mary Poppins jsem byla pryč v podstatě každý víkend. Ale doma se vždycky nejdřív zeptám. Když jsem loni dostala hlavní roli v muzikálu Mamma Mia!, radila jsem se s mužem, jestli do toho můžu jít.
Vidíte a to jste dříve byla srozuměná s tím, že se kvůli dětem už k divadlu možná na nějaký čas nevrátíte. Myslela jste to vážně?
Naprosto. Kdyby to bylo nutné, neměla bych s tím problém. Rodina pro mě znamená úplně nejvíc. Divadlo miluju, ale je to hra, není to život. Samozřejmě mě někdy vyčerpává, ale jiným způsobem. Teď ho beru spíš za odměnu. Myslím, že by každé mamince mělo být dopřáno, aby mohla dělat, co má ráda. Nabije ji to a dodá síly na každodenní zápřah doma. Musím poctivě přiznat, že se vždycky těším na září, protože začne škola, kroužky. Děvčata chodí na balet a do klavíru, Janíček hraje golf, tenis, softbal a je šikovný na kytaru... To o prázdninách si nevydechnu.
Ani u moře?
To už vůbec. Ale ne, samozřejmě přeháním. Na našem oblíbeném místě u Černého moře jsme byli letos v létě už pošesté. Máme tam pláž, kde skoro nikdo není, děti si to tam pokaždé užijou. Já jezdila do Bulharska už jako dítě s rodiči, miluju tamní otevřené moře. Ale teď s dětmi musím být ve střehu.
Kdo z vás umí děti líp srovnat, když je potřeba, vy, nebo manžel?
Straším je tatínkem, kolikrát už vytáčím jeho telefonní číslo. Tříletá Maruška někdy zlobí jako čert, ta mě dovede vytočit. To musíte pořád něco vymýšlet, protože když se nudí, začnou lítat stropem. Nemyslete si, někdy taky nezvládám a na děti občas zakřičím, ale pak mě to mrzí a omluvím se jim. Klidně jim přiznám, že se taky učím být dobrou maminkou. Oni jsou přece děti. Je na mně, abych si na ně našla fintičky.
Magazín RODINARozhovor s herečkou Alenou Antalovou vyšel v magazínu Rodina DNES v pátek 8. 1. 2016. V nejnovějším čísle v pátek 19. 2. najdete mimo jiné rozhovor s Janem Musilem a jeho dcerami. |
Pokud vím, s vaším budoucím manželem jste otěhotněla hned měsíc po seznámení. To jste tak rychle zjistila, že právě s ním si splníte sen o velké rodině? A že bude i skvělým otcem?
Pravda je, že jsme to vzali hopem, ale nebylo na co čekat. Pepa podniká ve stavebnictví a seznámila nás moje kamarádka Veronika, u které dělal plot. Asi měsíc jsem poslouchala, jak je úžasný, pořád mě nutila, ať si ho jdu omrknout. Tak jí v jednu chvíli spíš z legrace povídám - dobrá, tak mi ho teda ukaž. Zrovna se to hodilo, protože jsem potřebovala odstěhovat z IKEA sedačku. Pepík přišel i s čtrnáctiletým synem Pepíčkem, ti dva byli úžasně sehraní. Kluk měl zjevně v tátovi vzor, což mě tenkrát dostalo.
Co na ten kvalt říkali rodiče?
Bylo to pro ně překvapení. Vnoučata už po mně maminka sice poptávala, ale věděla, že na svatbě moc nelpím. Měla jsem pocit, že mi tak nějak vezme svobodu, a Pepa to věděl. Ale potom to na mě přišlo, dokonce jsem si o ten prstýnek sama řekla. Asi měsíc před porodem mu povídám: Pepíčku, nevzal by sis mě přece jen už teď, ať se miminko narodí do rodiny?
Samozřejmě byl okamžitě pro...
Naštěstí ano. A věřila byste, že i teď po letech bych na něm těžko hledala chybu? Obdivuji na něm, jak i ve složité situaci umí najít řešení, je vždycky veselý a s ničím nemá problém. On o tom vlastně ani neví, jakou mi dává sílu. Samozřejmě, někdy je třeba doma nepořádek, hromady oblečení, někdy děti přijdou vymóděné, jak je oblékl, ale to jsou nedůležité věci. Stará se o nás skvěle a dělá to rád.
Ale to vy také, ne?
Jistě, jenže u ženy se to jaksi předpokládá, zatímco chlap je za to obdivován. Po pravdě mi to někdy přijde nespravedlivé. A říkám si, proč tomu tak je.
Manžel podniká, vaše světy jsou hodně rozdílné. Vnímáte to jako výhodu?
Já myslím, že je úplně jedno, co ten druhý dělá. Pepa je sebevědomý kluk, který dovede zajistit rodinu, takže já nemusím divadlo dělat pro peníze, což je velice příjemné. Navíc toleruje moji práci. To spíš já si kolikrát říkám, jaké to mám divné zaměstnání. Sama nevím, jak je možné, že můžu tři hodiny na jevišti bláznivě milovat někoho jiného a pak přepnu a už jsem zase ve skutečném životě. Pepa se stal divadelním fanouškem. Pozná kvalitu a nedá se obalamutit.
Co dělá Pepův syn z prvního manželství?
Pracuje v manželově firmě a už má malého Pepíčka. A to je mu teprve čtyřiadvacet. Taky začal brzy, manžel už je dědečkem. A já vlastně taková poloviční babička.
Pomyslela jste někdy na to, jak byste žila, nepotkat ho?
Víte, já si takové otázky nekladu. Žiju ze dne na den, snažím se žít život, jak nejlíp umím. Ale je pravda, že znám pár prima holek, které jsou samy, protože v pravý čas nikoho dobrého nenašly. Proto si svého štěstí jaksepatří vážím. Přišlo docela pozdě a maminka se mě už po třicítce začala s jistou nervozitou ptát po vnoučatech. Já to tak nebrala, panice jsem nepropadala, protože jsem měla svoje divadlo.
Právě kvůli divadlu jste se rozešla s bývalou láskou - drezérem Jiřím Berouskem. Dokonce jste v té době jezdila s cirkusem. Jak na tuto životní etapu dnes vzpomínáte?
V dobrém. S Jirkou jsem chodila tři roky a dvě sezony jsem s nimi jezdila. Prodávala vstupenky, hrála v cirkusové kapele na klavír. Jenže najednou se mi strašně zastesklo po divadle, až se mi žaludek sevřel. On se mnou nemohl odejít, jako jediný syn měl zodpovědnost, ani jeden trénink se zvířaty nevynechal. To se mi na něm právě líbilo, chápala jsem, že tu tradici nelze jen tak přerušit. Tenkrát jsem ale neměla děti, tak to vyhrálo divadlo.
Jak Jiří Berousek žije? Víte o sobě?
Víme. Je ženatý, má tři dcery a pořád jezdí s cirkusem, to jinak nejde. Jirka byl dokonce na naší svatbě. Než manžela poznal, trošku ho očerňoval. Říkal, že bude určitě starej a škaredej. Ale pak chlapsky uznal, že to tak není. A teď se mají rádi.
Na co se těšíte v tomto roce, dala jste si novoroční předsevzetí?
Ani ne. Těším se na každý den, co přijde. Moc bych si přála, abych dokázala každou výzvu a zkoušku, která mě čeká, zvládnout s co největším nadhledem, pokojem a humorem.
