Dvaačtyřicetileté Aleně šlape domácnost jako hodinky. Po patnácti letech manželství už má rodina svoje zavedené rituály - v šest třicet vstát, v sedm snídat, v sedm čtyřicet se rozloučit s dětmi, v osm s manželem, odchod do práce. K večeru zase všichni doma, jednou týdně jóga a v neděli večer celá rodina badminton.
Alena se cítila ve svých jistotách v bezpečí, a i když si říkala, že by někdy mohli nechat svoje dva teenagery doma a místo badmintonu si jít s manželem třeba zatancovat, skončilo vždycky jen u myšlenky. Proč měnit něco, co dobře funguje?
„Třeba proto, aby si tvůj muž všiml, že jsi kromě hospodyně a organizátorky rodinného života také žena,“ našeptával Aleně vnitřní hlas, ale ona ho vždycky okřikla. „Mlč, ty jeden poťouchlý. Jsem ráda, že ho dostanu aspoň na ten badminton. Moc dobře vidím, jak se mu tam chce chodit čím dále méně.“
Když člověk vnitřně vyhasínáZabraňte vyhoření, než bude pozdě  |
Je zkrátka pohodlnější umlčet pochyby, než přemýšlet nad tím, kde se vzaly a proč. A co teprve o nich mluvit s manželem! Stejně by mu to šlo jedním uchem tam a druhým ven...
Pohodlí, v němž se Alena a její muž zabydleli, možná trošku lenost a také strach mluvit o některých věcech, aby náhodou nerozdmýchali cosi, co leží někde v zárodku, to vše nakonec vedlo k tomu, že jejich vztah pomalu, ale jistě vyšuměl. Z manželů se stali obchodní partneři, jejichž komunikace se smrskla na řešení provozních záležitostí rodiny.
„Jednoho dne jsem se přistihla, že o svém muži mluvím jako o spolubydlícím. Když jsem to slýchávala dříve od jiných, přišlo mi to trapné. A najednou jsem to cítila úplně stejně,“ říká Alena rozčarovaně. Jde takový vztah-nevztah zachránit? A má to vůbec smysl?
Dítě není všelék
První dovolená v Jugoslávii, následuje první dítě, pak automobil… Když se v jednom díle oblíbených „Básníků“ objevil týpek, jenž měl život naplánovaný do nejmenších detailů, všichni jsme se nudnému sucharovi smáli. Ale v podstatě nejednáme jinak. Životní mety totiž posouvají vztah dopředu. Problém však může nastat, když je na nich náš život založen.
Protože co přijde pak, až všechny cíle po letech naplníme? Už není nic, čím bychom naše spojenectví živili, a ocitneme se na mrtvém bodě. Máme všechno, co jsme si naplánovali, a místo abychom teď byli konečně šťastní, cítíme prázdnotu. Není o co usilovat, není na co se těšit. Jako by život najednou potemněl. Co teď budeme dělat, honí se v hlavách dvojice, která splnila plán.
Fakt, že se máme spolu na co těšit, je silným kořením vztahu. Když se však ze společných plánů a radostí stanou položky na seznamu, může to být zárodek maléru. A byť to zní cynicky, takovou položkou bývají i děti.
„Vztah by nikdy neměl být prostředkem k dosažení něčeho. Dokonce ani k tomu, abychom měli děti,“ říká psychoterapeutka Karin Řeháková a zdůrazňuje, že dítě by se nemělo stát ani pokusem o zahnání partnerské nudy, nýbrž obohacením fungujícího rodinného společenství. Psychoterapeutka zmiňuje i případy, kdy jsou právě děti často jediným důvodem, proč spolu jejich rodiče zůstávají. Když pak potomci dospějí, vztah ztratí smysl.
Vyčerpání společným soužitím
Příznaky partnerského vyhoření jsou velmi podobné těm, které můžeme zažít v práci. „Typické jsou ztráta radosti, pesimistická nálada, celkové vyčerpání a únava,“ vypočítává Karin Řeháková. Někdo má dokonce pocit, že se o něj pokouší nemoc. A může chvíli trvat, než si uvědomíme, že nemocní nejsme my, ale náš vztah.
Trable ve vztahu, trable v posteli? Souvisí to spolu, říká Janáčková |
Zajímavé je, že profesní vyhoření dokážeme identifikovat snadněji než to domácí. Může to být tím, že v partnerství chvíli trvá, než si takovou věc vůbec připustíme. Třeba už proto, že vyhoření v práci se dá řešit tak, že přestoupíme jinam. Ale dát výpověď z manželství?
Vztah není bezedná studnice, ze které můžeme čerpat energii donekonečna. I když se zdá být bez vady, nesmíme zapomenout ho stále živit. Jen tak v něm zpětně můžete čerpat sílu a chuť pokračovat.
Jenže co když vůle a odhodlání zmizí? Najednou už vás nebaví stále něco vymýšlet a organizovat, naopak. Společným plánům se snažíte vyhnout a raději si vymýšlíte zástupné aktivity, i kdybyste měli zůstat v práci přes čas nebo si na víkend místo výletu naplánovat velký úklid.
Že už to tak máte? Tak to je varovný signál, že něco nefunguje. „Nechuť podnikat a plánovat věci společně, neschopnost domluvit se s partnerem, která se může projevit i v komunikačních problémech s ostatními členy rodiny nebo společnými přáteli, to jsou další příznaky vztahového syndromu vyhoření,“ zmiňuje psychoterapeutka Karin Řeháková a doporučuje v takovém případě zajít za odborníkem. Ten vám pomůže najít cestu ve spletitosti vašich citů a pocitů.
Manuál pro vytížené matkyStanovte si pravidla a neříkejte musím  |
„Každý vztahový problém má řešení, i když někdy to může dopadnout tak, že se lidé rozejdou. Já jsem terapeut, který velmi ctí dlouhodobé vztahy, a když je to jen trochu možné, tak se snažím o nápravu. Když ale zjistím, že je to takzvaně jízda na mrtvém koni, tak pro všechny může být úleva, když se rozejdou bez silných negativních emocí,“ říká párový terapeut Jan Vojtko.
Nejeden „vyhořelý“ partner má dokonce špatné svědomí z toho, že ho to doma nebaví. „Vždyť nemáme žádné problémy. Nehádáme se. Mám být vděčný a ne otrávený,“ hledá v sobě chybu a přemýšlí, jak to napravit. Co třeba vyrazit společně na dovolenou? U moře nám přece bylo vždycky tak hezky, to by mohlo pomoci.
„Partneři by spolu měli trávit čas nikoli proto, že se to má, ale proto, že chtějí. A to platí i o společné dovolené,“ vysvětluje Karin Řeháková. Vyrazit jen tak a doufat, že se tím problémy nějak vyřeší, je bláhové.
Takže než utratíte peníze za hříšně drahý pobyt v exotickém ráji, položte si nejdřív otázku, zda vůbec ještě chcete, aby se to mezi vámi spravilo. A pak se na to samé zeptejte partnera. Běžte do toho i s tím rizikem, že se dočkáte nepříjemné odpovědi, ať už od sebe sama, nebo svého protějšku. Možná vás nečeká společná cesta, ale dvě rozdílné.
Není jednoduché si to uvědomit a přijmout. Chce to hodně odvahy, sebereflexe a přesvědčení, že odejít z vyhořelého vztahu není selhání, ale první krok k nalezení klidu a vyrovnanosti. Jinak budete žít stále v napětí. „Stačí, když jeden z partnerů nechce vztah oživit, nechce do něj investovat čas a energii. Pak skutečně nezbývá než se rozejít,“ říká Karin Řeháková.
Jsou i optimističtější případy. „Když si oba uvědomí, že je něco špatně, ale nechtějí to vzdát, je velká šance, že svůj budoucí společný život zachrání.“ Dobrou volbou je v takovém případě párová terapie. Ale nečekejte, že vás někdo povede za ruku. „Já klientům neradím,“ říká Jan Vojtko, podle kterého to bývá největší zklamáním těch, kteří k němu přijdou.
„Můžu upozorňovat a doporučovat, že když se budou nějak chovat, může to mít pro ně určitý dopad. Nemůžu ale říkat, co konkrétně mají dělat. U terapeuta to nefunguje jako u zubaře, který pacientovi vyvrtá kaz a vše je vyřešeno,“ upozorňuje terapeut.
Buďte trochu sobci
Občas se může zdát, že partnerské vyhoření číhá na každého, ve skutečnosti tomu tak není. Kromě toho, jaký je vztah „z gruntu“, tedy na čem jsme ho postavili, jsou důležité i neustálé nové impulzy a zmíněné investice - citové, časové i finanční. Společné (a také vlastní) koníčky je třeba udržovat a neopustit je pouze proto, že teď v páru žijeme jiný život.
Lásky čas spolehlivě zahubí totální symbióza, říká psycholožka |
Na začátku se zamilujeme a nepotřebujeme nic, vztah běží sám novou, nepoznanou energií. Jenže to jednou skončí. Přesto můžeme být šťastní dál, jen trochu jiným způsobem. Teprve později se totiž ukáže, jak jsou důležité společné zájmy i názory. „Trávit čas tím, co nás baví, hledat nové naplnění, společně objevovat a posouvat se dál, dělat si drobné radosti, obdarovávat se, překvapovat jeden druhého, to všechno je prevence vyhoření,“ radí Karin Řeháková.
Jedním ze základních pilířů každého vztahu je také sex. I o něm bychom měli diskutovat, říci si, zda se neposunuly či nezměnily naše chutě a preference, zda bychom rádi vyzkoušeli něco nového. V intimním životě je totiž nebezpečně snadné upadnout do stereotypu jen proto, že jsme si něco neřekli, nebo se to styděli říct. Přesto nečekejte, že se po dvaceti letech manželství budou řítit nebesa, jak to vídáme v romantických filmech. Ale to přece není ve vztahu to nejvíc důležité.
Podle Karin Řehákové stojí partnerství na modelu diády, tedy faktu, že každý vztah začínáme přirozeně budovat jako dvojice. „Pokud z diády vznikne triáda, tedy my dva a dítě, je to samozřejmě v pořádku, ale měli bychom pamatovat na to, že triáda by diádě nikdy neměla být nadřazena,“ říká Karin Řeháková. Neříká tím, kašlete na svoje děti, ale nezapomínejte na to, že jste to vy dva, díky komu rodina vznikla a drží.
Jinými slovy, nebojte se zdravého sobectví a lásky nejen k tomu druhému, ale i k sobě samotným, udělejte si čas pro sebe a na sebe. Zamkněte se v ložnici, jeďte spolu na víkend jako zamlada, vyrazte si na koncert. Neznamená to, že dítě opouštíte, nebo že ho máte méně rádi než ti, kteří mu podřizují všechno počínání.
Superženy neexistují
|
Krátkodobé odloučení mezi rodiči a dítětem i mezi samotnými partnery bude mít příznivý dopad na všechny zúčastněné. „Jak říkal Jan Werich, bez loučení nemůže být těšení. A těšení je známkou, že nás život s partnerem pořád baví,“ dodává psychoterapeutka.
Proto nezapomínejte na stará přátelství, vyrazte na kola se svojí dávnou partou, vyhraďte si večery jen pro sebe, jeďte na dovolenou bez partnera. Není to špatně, naopak, budete si pak mít dlouhé hodiny co vyprávět a během dovolené si také vyzkoušíte zase trochu jiný druh komunikace než „koupil jsi mléko?“. Nechat partnerovi volnost a prostor znamená nejen dát mu najevo důvěru, ale získáte tím i čas pro sebe. A ten potřebuje každý z nás.
Vztahy kvůli dítěti mohou ublížit
Když se partneři nikdy nehádají a dítě tudíž nevidí konflikt, rodiče mívají pocit, že tak je to správné a výchovné. Ve skutečnosti je to tak, že naši potomci si všímají emocí dospělých, cítí nepohodu i to, že se nějak tváří, ale něco jiného vyzařují.
Pokud dítě vidí, že se dospělí mají rádi, dotýkají se, chodí spolu ven, bere to jako normu a je velmi pravděpodobné, že se bude v dospělosti v partnerství chovat stejně. Dítě vyhořelých rodičů se naopak může stát nositelem „patologické“ normy a jeho budoucí partner to s ním nebude mít lehké.
Pokud vztah nefunguje a dotyční se shodli, že ho nelze zachránit, nemá smysl ho kvůli dítěti držet, ale naopak si s potomkem včas promluvit. Neodbývejte ho, nebagatelizujte problém, ale ani dítě neděste. Mělo by pochopit, že vztah rodičů může skončit, ale vztah každého z nich k dítěti se nezmění, že ho neopustí. V této nelehké komunikaci může významně pomoci rodinná terapie.
