Veronika Hurdová: Po slzách vždycky přijde úleva

  0:06aktualizováno  0:06
Spisovatelka a autorka blogu Krkavčí matka Veronika Hurdová před třemi lety ovdověla. Doma tehdy měla dvě malé děti a v břiše třetí. O své zkušenosti se smrtí a taky o tom, jaké to je jít proti proudu, začala otevřeně psát i mluvit.

Veronika Hurdová | foto: Petr KozlíkMAFRA

Jak často se dnes rozbrečíte?
Docela často.

Čtěte v pondělí

Veronika Hurdová

Rozhovor s Veronikou Hurdovou vyšel v příloze MF DNES OnaDnes.

Kvůli čemu?
Většinou je za tím nějaká sebelítost. Nejčastěji se samozřejmě slzy pojí se smrtí mého muže, ale skoro nikdy nebrečím v náročných situacích. Těžkosti se vždycky zvládnou. Třeba když mi v zimě odhrnovací vůz navalil na auto asi metr sněhu a já jsem ho hodinu a půl doslova vysekávala kladivem z ledu. Nadávala jsem u toho a byla vzteklá, ale nebrečela jsem. Vlastně jsem se z vděku rozbrečela, až když mě tři chlapi z cestářské služby nakonec vytlačili ven. Jinak často brečím velkým štěstím, kdy mě štve, že tady Honza není. Třeba když se děti naučí mluvit, jezdit na kole, tyhle věci, kdy je vám blaze a nemáte komu říct: to je paráda, viď?

Co ty slzy zastaví?
Upřímně nevím, protože já se v slzách rochním. Jsem plačka, jsem ráda, když začnou téct, protože vím, že pak přijde úleva. A že zmizí ten stav napětí předtím. Je to jako PMS. Nejdřív jste napnutá k zbláznění, ale když se to spustí, všechno se ve vás uvolní.

Veroniku Hurdovou jste zvolili ženou měsíce dubna

Veronika Hurdová

Váš manžel zemřel po pádu ze střechy, máte po takové tragédii ještě vůbec z něčeho strach?
Třeba z takových těch věcí, jako že dítě leze po zábradlí a spadne, to jo. Ale z nějakých velkých tragédií už ne. Lidi se mě často ptají, jestli mám strach ze smrti své nebo ze smrti svých dětí. Ale já nemám. Vážně. Jakkoliv by bylo strašlivé přijít o dítě, nemám z té bolesti strach. Možná je to podobné, jako když jdete rodit poprvé a potřetí. Poprvé se bolesti děsíte, zatímco potřetí víte, že bude veliká, ale odpadají takové ty „co když“ hrůzy. Protože víte, že nakonec nejde o nic, co by vás položilo na lopatky. Vždycky mi taky pomáhá si uvědomit, že některé věci stejně neovlivním. A co neovlivním, tím se nezabývám.

Jak se člověk může zbavit strachu ze smrti?
První krok je asi přestat ji popírat a přiznat, že existuje a že není nic přirozenějšího než nakonec zemřít. Já jsem o smrti dřív vůbec nepřemýšlela. Teď naopak žiju s vědomím smrti každý den. Možná proto jsem o ní napsala knihu a pořád házím střípky svého života na blog. Protože když ji vnímáte přirozeně, má to jenom pozitiva. V tomhle ohledu mě Honzova smrt úplně proměnila. Vím, kdo jsem, kam jdu a jsem tak neuvěřitelně klidná. Bude to teď znít jako nějaký alternativní blábol, ale já to líp nedokážu říct. Prostě i když žiju na sídlišti Hůrka, připadám si jako zenbuddhistický mnich někde v Tibetu.

Fotogalerie

Ještě když tady váš manžel byl, psala jste blog, ale zviditelnila ho právě až jeho smrt. Co si o tom myslíte?
Publikum blogu i knih se začalo rozrůstat chvilku předtím, než Honza zemřel, ale je pravda, že po tragédii jsem místo mateřství a svobodné výchovy začala otevřeně psát o smrti, což přitáhlo nové lidi. Pomohli i novináři. Být ve dvaatřiceti těhotnou vdovou je háelpéčko (hluboký lidský příběh - pozn. red.), kterého se každý novinář rád chytne. Pak stačilo, abych byla dvakrát v televizi, a spustila se lavina. Jakkoliv ošklivě to zní, mužova smrt mi zajistila obrovskou reklamu.

Což vám někteří vaši čtenáři v komentářích pod články dodnes nemohou odpustit. Štve vás to?
Mě obecně moc věcí neštve, takže tohle taky ne. Ale samozřejmě zabolí, když mi to lidé předhazují ve zlém. Že nic neumím. Že jsem si postavila na mužově hrobě byznys. A podobně. Z toho bývám smutná. Protože bych všechen byznys hodila okamžitě do koše a šla za kasu do prvního supermarketu, kdyby mi Honzu někdo vrátil.

Kde se v člověku bere schopnost jít po takové tragédii dál?
Upřímně nevím. Nemám žádný recept. Já jsem se do ničeho nenutila, nervala jsem věci silou, abych vybředla z bahna, a pak měla výčitky, že jsem svůj plán třeba nezvládla. Vlastně jediné, co jsem dělala, bylo to, že jsem se snažila být na sebe hodná. Pro pozůstalé může být dost stresující, když se je někdo snaží napasovat do nějakých fází prožívání smutku, a oni se do toho prožívanou zkušeností zrovna netrefují. Člověk pak zjistí, že když by měl být smutný, raduje se, a obráceně. A má z toho výčitky. Takhle jsem se k sobě nechovala.

Je vůbec možné bolest ze ztráty partnera úplně vymazat, nebo se jen potlačí?
Nejde ani vymazat ani potlačit. Já ji v sobě pořád mám a nesnažím se s ní bojovat. Funguje pro mě jako memento a dává mi možnost prožít všechny ty banální obyčejnosti, které se kolem mě dějí.

Kromě psychického traumatu smrt partnera ovlivní i běžný chod rodiny. Řešila jste po té tragédii existenční potíže?
Do existenčních potíží jsme se naštěstí nedostali. Měla jsem strach, jak zvládnu sama uživit tři děti, ale dokázala jsem to. Teď už se o nás nebojím. Poslední dva roky mě živí už výhradně prodej mých knih, které si sama vydávám, a pak besedy, kterých mám několik desítek ročně. Pozvánek přijet někam přednášet mám mnohem víc, než stihnu objezdit. Dřív jsem dělala i osobní konzultace, ale bylo to časově náročné. Musela jsem si nastavit svoje limity, abych se úplně nevyšťavila. Peníze nejsou tak důležité jako maminka, která má dost sil a energie na své děti.

Ve spoustě věcí jdete proti proudu. Razíte svobodnou výchovu, chodíte bosa po městě, nejstarší dcera má domácí vzdělávání. Proč děláte věci jinak?
Já jsem taková byla odmalička, vždycky jsem měla svou hlavu. Jenom tenkrát jsem s tím dost bojovala. Nikam jsem nezapadala a měla jsem pocit, že jsem špatná, že bych asi zapadat měla. V pubertě jsem prožila poměrně bouřlivé období vzdoru. Tenkrát jsem celou věc vyřešila tak, že jsem se zamkla před lidmi a skoro s nikým jsem se nebavila. Měla jsem svoje knížky, ke kterým jsem utíkala. Dneska svoji divnost beru jako pozitivum. Už nepotřebuju nějaké utvrzení zvenku, že jsem v pořádku, umím si ho dát sama. A že se moje myšlení často nespojuje s většinovým, není záměr, ale náhoda.

Jak to jde dohromady s tím, že vaše děti mají babičky a dědečky, kteří by si pro ně možná představovali něco jiného?
U lidí, které si člověk vědomě nevybírá, už jsme naštěstí došli do fáze, že jsou na mě zvyklí. Moji rodiče se mnou kolikrát nesouhlasí, ale podporují mě, za což jsem jim vděčná. A s tchyní a tchánem to mám podobně. Nesouhlasí se vším, co dělám, ale když vidí děti, které jsou vážně boží, rýpnou si sem tam poznámkou a nechají to být. Na druhé straně, kdykoliv jsou děti u nich, jedni i druzí prarodiče mají moji plnou důvěru. Ať naplňují svůj vztah k vnukům, jak oni si myslí, že je to nejlepší. Nekecám jim do toho. Stačí mi, když vidím, že se mají rádi.

A co přátelé? Širší okolí?
Přátele si vybrat můžu, takže tam je to jednodušší. Tříbí se sami podle toho, jak žiju. Najednou zjišťuju, že stačí, že nechodím pondělí až pátek od osmi do čtyř do práce nebo že čtyři měsíce z roku nejsme s dětmi v Česku. Změní se průsečíky a některá přátelství samovolně odejdou.

No a širší okolí?
A priori se snažím být na lidi milá. Úsměv a laskavost fungují od úřadů po poštu. A že se někdo divně dívá, když jdu bosá po Praze, to je jeho věc. Jak jsem v dětství potřebovala potvrzení z venku, že mám právo být jiná, teď ho naopak nepotřebuju vůbec. Stačí mi, abych obstála sama před sebou. A co si o mně myslí anonymní lidi na ulici nebo za klávesnicí počítače, je mi jedno.

Jak se matce se třemi dětmi s velmi odlišným přístupem k životu, než má většina, hledá nová láska?
Těžko. Ale není to tím, že bych se třemi dětmi na krku byla na odpis, protože o mě není zájem. To se nepotvrzuje. Spíš mi chybí profil na Tinderu a jiné prostředí než pískoviště, les nebo moje přednášky, kde pětadevadesát procent publika tvoří ženy. A teď vážně. Netoužím ohromit chlapa tím, čeho jsem dosáhla, jaký na co mám názor nebo jaké mám návyky. Úspěchy časem vyčpí, názory a návyky se změní. Nechci, aby mě chlap obdivoval za to, jak jsem sebevědomá silná a kolik toho zvládám. Naopak si přeju, abych mu přišla půvabná, roztomilá, okouzlující, a to především ve chvílích, kdy bulím a nezvládám vůbec nic.

Chodíte na rande?
Na pár jsem byla. Dokonce jsem i s někým chodila, ale zatím to nedopadlo. Ale jsem teď ve fázi, že mě příliš nebaví čekat. Jak jsem jinak trpělivá, tak v hledání lásky teď momentálně ne. 

Nebojíte se, že láska už třeba nepřijde? 
To ne, ale i kdyby se to stalo, nemám strach být sama. Už vím, že to lze, že to zvládnu, dokážu fungovat. Ani si nepřijdu nešťastná. Nehledám někoho, kdo by mě doplnil.

Když přednášíte na besedách, na co se vás lidé vyptávají nejčastěji?
Je to podle tématu besedy. Ale obecně - jak to dělám, že toho se třemi dětmi zvládnu tolik. A pak se ptají, jak mluvit o smrti s dětmi. 

Co odpovídáte na tu otázku o smrti? 
Že na to nemám návod, protože si nemyslím, že by se o smrti mělo s dětmi mluvit nějak jinak, než se s nimi člověk baví o čemkoliv jiném. Pravda ale je, že u nás doma se bavíme hodně otevřeně. Horko těžko bych našla téma, o kterém jsem se s dětmi ještě nebavila.

Možná porno?
Vážně nevím. Dokonce se mi zdá, že kolikrát s nimi vedu hlubší debaty než se svými přáteli. Děti jsou totiž v tomto směru skvělí partneři. Debatu zlehčí spoustou hlášek a hlodů, které by mě ani nenapadly. Mluvit s nimi o smrti je pro mě jen pokračováním konverzace, kterou spolu vedeme běžně. Je to pro mě možná i jednodušší než s dospělými.

A kdy děláte to všechno, co děláte?
Ale já toho nedělám nijak moc. Jednou za rok napíšu knížku, do toho blogy, pár besed. Většinu práce dělám po nocích. Ve dne jsem s dětmi, ale i kdybych nebyla, ruší mě, že se kolem mě děje spousta věcí. Takže bych stejně pracovala v noci. Prakticky to funguje tak, že přes den sbírám podněty a rovnám si myšlenky, večer je pak zapisuju. O půl deváté uložím děti, od té chvíle si můžou dělat, co chtějí, ale nesmějí mě rušit. 

Proč jste se rozhodla, že vaše děti nebudou chodit do klasické školy, ale budete je učit doma? 
Vyvinulo se to časem. Když se narodily, byla jsem přesvědčená, že půjdeme cestou klasického vzdělávání, kde do nich ve škole nacpou maximum. Teprve během mateřské, když jsem je pozorovala, co dělají, jak se učí a jaké jsou, jsem si uvědomila, že mi to k nim vůbec nesedí.

Co vám nesedí na klasickém vzdělání?
Rozhodně nemám nic proti institucím ani učitelkám. Jsem přesvědčená, že spousta škol i učitelů odvádí dobrou práci. Ale velký průšvih vidím v tom, jak s třiceti naprosto různými dětmi manipulujeme a normalizujeme je, co by měly a neměly umět, když je jim šest, osm, deset. Pozoruju, že když nechám děti být, rozvíjí se každé úplně jiným tempem podle toho, jak samo potřebuje. Moje dcera se například nejdřív naučila sčítat a dělit, pak až odčítat, prostě jak to aktuálně potřebovala. Neumí zatím číst, to jí ale nebrání, aby se zajímala o některé důležité společenské otázky. Jenže ve škole je to často obráceně. Jdeme od jednoduchého ke složitějšímu, od obecného ke konkrétnímu a všichni stejně.

Musela jste se hodně odhodlávat zkusit to jinak?
Ne. Mě by spíš stálo hodně odhodlání, kdyby Gréta, když jsem jí dala na výběr, řekla, že půjde do klasické školy u nás ve čtvrti. To by pro mě bylo těžké, ale její přání bych respektovala. Tohle pro mě těžké není. Jsem nastavením klidný člověk, zároveň jsem s dětmi doma sedm let. Zvykla jsem si a nijak mě to nestresuje. Oblíbila jsem si rutinu. Nevadí mi, že mi utíká kariéra, peníze, kolektiv, kontakty a všechno ostatní. Jsem vděčná za společně strávený čas a zároveň se k němu neupínám. Když to nepůjde, ať už z mojí strany, nebo kvůli přání Gréty nebo jiného mého dítěte, budeme hledat, jak pokračovat dál.

Jak domácí vzdělávání funguje prakticky?
Náš způsob se nejvíc blíží unschoolingu, ačkoliv ten v Česku není možné legálně praktikovat, jelikož existuje rámcový vzdělávací program, který musíme dodržovat. Takže obecně nechávám Grétě volnost učit se, co ji zajímá. Zároveň ale zpovzdálí hlídám, aby byla schopná naplnit to, co si žádá stát: znala všechna písmena, uměla počítat do dvaceti a tak dál.

Veronika Hurdová (34)

  •  Autorka blogu Krkavčí matka - www.krkavcimatka. cz, který byl nominovaný na cenu Křišťálová lupa.
  • Napsala 11 knih, například Moje milá smrti, Krkavčí matka?, Ptáče jménem Ptáče nebo Bylo nebylo doopravdy.
  • Její manžel Honza zemřel v roce 2015.
  •  Přednáší na besedách a konferencích po celé České republice.
  •  Vychovává děti Grétu (7), Mariána (5) a Janka (3).
  •  Ráda si zahraje na klavír, věnuje se beachvolejbalu, vaří, čte knížky.

Pojďme ještě konkrétněji. Ráno vstanete a co se děje?
Já si dám kafe a až pak může začít den. Záleží na tom, jestli je zima, nebo léto. V zimě si děti dopoledne hrají, chodíme na výstavy, do muzeí, do kina, divadel. Nebo máme partu domoškoláků, ve které se scházíme rodiče a děti, co se vzdělávají doma. V létě jsme hodně venku. Jdeme do lesa, děti něco nasbírají, a když je to zaujme, dál to rozvíjíme. Řekněme, že denně se naučíme jednu věc, kterou je možné veřejně prezentovat - například básničku. Pro mě je ale mnohem důležitější, že se děti naučí pracovat samy se sebou, vyjadřovat se, jednat s lidmi a že si vezmou knížku, když se skutečně učit chtějí, bez ohledu na to, jestli je čtvrtek ráno nebo sobota večer.

Kde je hranice, kdy je pro děti rodič autorita a kdy kamarád?
Děti mě jako autoritu berou, aniž si to vynucuji. Vědí, že jsem u nás v rodině hlavní, minimálně proto, že nosím jídlo, peníze a mám zodpovědnost. Za kamarády bych je neoznačila. Spíš bych řekla, že jsou moji nejbližší lidé, před kterými nemusím nosit fyzický ani psychický make-up. Vědí o mně hromadu věcí. Ovšem konkrétní návod na výchovu nemám. Vedu děti jako sobě rovné, jen s méně zkušenostmi. Jsem ráda, že ze mě nemají strach a nemají potřebu lhát. Když už to udělají, můžu se jich otevřeně zeptat: proč to děláš, ty se mě bojíš? Zároveň když u nás jde do tuhého, respektují, že zavelím a mám hlavní slovo.

Co je pozitivního na tom, být matka samoživitelka?
Že můžu dělat všechna rozhodnutí sama. Může se to zdát obtížné, ale vezměte si, kolik párů má neshody třeba právě ve výchově dětí. Já nemusím dělat ústupky, debatovat o výchově ani o tom, co bude k večeři. Když chceme někam jet, sbalíme kufry a jedeme. Letenky jsou levnější. Pohodlně se vejdeme do jednoho auta. A tak.

Kde berete jistotu, že tak, jak žijete a vedete děti, je to správně?
V tom, že žádnou takovou jistotu nehledám. Nepotřebuju, aby všechno, co dělám, bylo absolutně správně. Mně stačí, když to vyhovuje mně a mým dětem.

Být ve dvaatřiceti těhotnou vdovou je téma, kterého se každý novinář chytne.
Zní to ošklivě, ale mužova smrt mi zajistila reklamu. Nemyslím si, že by se o smrti mělo s dětmi mluvit nějak jinak, než se s nimi člověk baví o čemkoliv jiném. V debatách jsou skvělí parťáci. Jak jsem jindy trpělivá, tak v hledání lásky momentálně ne. Ale nemám strach být sama, vím, že to zvládnu. Učím se s dětmi, když doopravdy chtějí, bez ohledu na to, jestli je čtvrtek ráno nebo sobota večer.

Autoři:

Nejčtenější

Vezmi děti a kopni ji do zadku, radila náhradní manželka. Míra poslechl

Jarka poznala Míru, když jí bylo 15 let. Mají spolu dvě děti.

Vztah Jarky s Mírou je před krachem, zatímco Martina s Michalem spolu vrkají jako hrdličky a do Výměny manželek se...

Po třech dětech vážila Ludmila skoro metrák. Teď vypadá jako modelka

Osmatřicetiletá Ludmila shodila 25 kilogramů

U nás v rodině měly všechny ženy velké zadky, směje se Ludmila Černá (38), jejíž hmotnost se po narození třetího dítěte...

Tomáš se mně nemůže přizpůsobit, musím já, říká Anna Satoranská

Anna Satoranská

Společně se svým otcem Pavlem Maurerem pořádá gastronomické výlety do světa, vydává průvodce po restauracích a pořádá...

Spíš než druhá míza to je touha po změně a milostném životě, říká sexuolog

Zlatko Pastor.

Přichází bez varování a rozvrací fungující rodiny. Ze zralých mužů dělá rozpustilé mladíky, kteří si chtějí život...

Twiggy slaví 70 let. Dívka s klučičím zjevem změnila ideál krásy

Britská modelka, herečka a zpěvačka Twiggy

Dívka s extrémně štíhlou postavou a výstižnou přezdívkou Twiggy (proutek) před více než padesáti lety převrátila svět...

Další z rubriky

Týdenní horoskop pro ženy všech znamení od 23. do 29. září

Horoskop (ilustrační fotografie)

Týden začíná a hvězdy vašemu znamení mohou pomoct k tomu, abyste následující dny nejen zvládla, ale také si je užila....

Lásku jsem našla díky internetové seznamce, říká hendikepovaná žena

Marna Michele

Marna Michele je kvůli svému postižení upoutána na invalidní vozík. Prožila si krušné dětství, kdy ji děti za její...

Příběh Miriam: Miluji bratra svého zemřelého muže

Ilustrační snímek

Manžela i jeho bratra jsem poznala ve stejný den. Dlouho jsme se scházeli všichni tři, až jsem se do jednoho z nich...

S Mikolášem to bylo jiné. Cítila jsem, že je to ten pravý, říká Růžičková

Andrea Růžičková s manželem Mikolášem Růžičkou.

Přišla rozzářená jako vždycky. Na minutu přesně. A témat k rozhovoru jsme měly víc než dost. Vzpomínalo se na seriál...

Advantage Consulting, s.r.o.
ELEKTRO PROJEKTANT

Advantage Consulting, s.r.o.
Ústecký kraj
nabízený plat: 40 000 - 50 000 Kč

Najdete na iDNES.cz