Vy jste nevěděla, že jste těhotná?
Ne. Celé září a říjen jsme trénovali, ale přišla jsem na to až po prvním přímém přenosu.
Nikomu jste to neřekla?
Řekla jsem to manželovi. Po druhém přenosu pak i tanečnímu partnerovi Petru Čadkovi a pár nejbližším přátelům. Rodinu jsme šetřili, aby každou sobotu netrpěla.
Vyděsil se Petr Čadek hodně?
Opatrně jsem mu sdělila, že asi budeme muset začít vymýšlet jinou choreografii. Samozřejmě že měl strach. Pak si zvykl.
Jak vypadá taneční choreografie pro těhotnou?
Je spousta pohybů, u kterých cítíte, že nejsou to pravé.
Třeba?
Třeba prudké záklony. Naše tréninky vypadaly tak, že jsme dopoledne trávili v bufetu. Pak jsem Petra pozorovala. Až odpoledne, kdy se v mém těle všechno usadilo, jsme začínali tančit. Bylo to v pohodě, ale divím se, že nám to takhle prošlo až do finále.
Když jste své těhotenství oznámila až úplně na konci soutěže, Marek Eben, porota i ostatní vypadali překvapení. Bylo to sehrané, nebo jste jim to opravdu neřekla dřív?
Ne. Opravdu to nevěděli do posledního dne.
Proč?
V tomto směru jsem pověrčivá, v začátcích by se o těhotenství nemělo mluvit. Taky by mi to přišlo jako hra na city diváků.
Nebála jste se protančit právě první tři měsíce, ty nejrizikovější?
Jasně že jsem se radila s lékaři. Kdybych cítila jakoukoli komplikaci, skončila bych. Ale dám na vnitřní hlas a ten mě nevaroval, že něco dělám špatně. Nějaké ranní nevolnosti byly, ale cítila jsem se dobře. V prvních třech měsících vede těhotenství někdo jiný. Můžete ležet, a nemusí to dopadnout. Stejně tak můžete hopsat a skončí to perfektně. Ale jsem ráda, že jsem to přežila. Teď už je čas odpočívat.
Neslyšela jste názory typu: Holka, ty tedy riskuješ?
Ne, nikdo mi neřekl, že jsem se úplně zbláznila. Ale on to taky skoro nikdo nevěděl. Kdyby mi to řekla lékařka, dala bych na ni.
A co vám řekla?
Mám výbornou gynekoložku. Už při prvním těhotenství mi říkala, že rodily i ženy v koncentračních táborech.
Vím, že nejsem sympatická
Když jsem se na StarDance dívala, vždycky jste mi připadala, že soutěž berete velice vážně. Bylo to tak?
Po zprávě, že jsem těhotná, jsem byla každou sobotu velmi soustředěná nejen na tanec, ale hlavně na to, aby se opravdu nic nestalo. Jenže když žena čeká dítě, mnoho jiných věcí jí začne připadat směšných. S tím jsem bojovala. Šlo o to, odtančit co nejlépe, ale zároveň mi běželo hlavou, jestli to vůbec má cenu a nemám raději sedět doma. Stále jsem řešila, jak si rozložit síly. Říkala jsem si: Co pro mě bude znamenat, když postoupíme? Budu vůbec ráda? Čeká mě další týden vynaložení velké energie, možná až risku.
Aha. Takže stoprocentně jistá, že děláte dobře, jste si nebyla.
Pochybnosti byly.
Co vám třeba říkala maminka?
Že ji u mě už nic nepřekvapuje. Už když jsem jí řekla, že jdu do StarDance, dostala záchvat smíchu.
Proč?
Říkala: No to je něco. Největší spruz jde do soutěže, kde lidé posílají esemesky podle toho, jak se jim člověk líbí. To mě pobavilo. Vím, že nejsem typ na první pohled sympatický.
To je přesně to, co jsem myslela slovy, že jste při soutěži vypadala vážně. Jen mi bylo hloupé říct, že až nesympaticky.
Ale to já vím. Když mi někdo řekne: buď milá, kousnu se a začnu být nepříjemná. Tak jsem se narodila, tak to je. Vzala jsem si i takového muže. Když s Podivínem někam přijdeme, kamarádi říkají: Hm, nesmrdí tady hovno? Nám je přitom fajn, bavíme se. Jen se tak tváříme.
Přináší to zajímavé situace?
Když jsme párkrát šli na vesnici na zábavu, dívali se tam na nás jako na nafoukané Pražáky. Někdy to končilo hádkou, Podivín byl vyhozen. Když někam jdeme, říkáme si, že se hlavně musíme usmívat.
Tak jsem asi konečně pochopila, proč svému muži říkáte Podivín. Když jste se potkali, působili jste nejdříve jeden na druhého jako nepřístupný protiva?
Ano. Mě tyto typy absolutně přitahují. Jak potkám zamračeného člověka, úplně ožiju. Chci mu přijít na kloub. Doteď to mám tak, že do svého muže nevidím. Nevím, co si myslí. Je to vzrušující.
Zvláštní vlastnost u herečky. Umělci se spíše stále usmívají a říkají si zlatíčko.
Ty jsi krásné zlatíčko a svítí z tebe dušička. Když to slyším, dělají se mi boule. StarDance pro mě bylo objevení nového světa opravdového showbyznysu. Poznala jsem lidi, kteří se chovají a pracují jinak, než když se točí film. Najednou jsem vystupovala za sebe, musela se usmívat, i když jsem myslela na jiné věci.
Copak na to jako herečka nejste zvyklá?
Je to jiné. Když hraju, schovávám se za postavu, kterou představuju. Ve StarDance jsem byla sama za sebe. Takže druhé místo považuju za velký úspěch. Lidé mi posílali hlasy za tanec, rozhodně ne za sympatie.
Balet je zajímavější než divadlo
Teď určitě ze všech stran slyšíte, že jste tančila skvěle.
Jo, teď přicházejí ti hrdinové, kteří říkají: My jsme vám fandili. Když jsem 23. prosince kupovala dárky, paní u kasy mi říkala: Kdyby to bylo opravdu na lidech, tak vyhrajete vy. Ale protože to bylo celé zkorumpované, tak to vyhrál ten Valenta... To mi přišlo fakt dobrý. Zkorumpovaná soutěž, ve které se dá vyhrát jenom pohár.
Pomohlo vám ve StarDance, že jste jako holka chodila do baletu?
Stoprocentně to bylo plus. I když společenské tance jsou něco jiného než klasický a scénický tanec, který jsem dělala.
Jak dlouho?
Od pěti do desíti klasický balet. Pak jsem chodila do souboru Jiřího Rebce, což byl moderní a scénický tanec.
Také se o vás v souvislosti se StarDance psalo, že jste dělala diskotékovou tanečnici u tyče. To je pravda?
Já jsem kdysi na sebe někde sama vytáhla, že jsem tančila v klubu Radost. Věděla jsem, že se toho nějaký chytrolín chytne. Někdo, kdo v klubu Radost nikdy nebyl, protože tam žádné tyče nejsou a nebyly.
Tak co jste tam vlastně prováděla?
Byla to normální brigáda, roztancovávání lidí. Chodila jsem tam od šestnácti, asi rok a půl.
Nehrála jste právě v té době v Národním divadle?
Ano, bylo to trošku komické. Odehrála jsem představení v Národním a běžela do Radosti, kde mě to samozřejmě bavilo stokrát víc.
Snila jste jako malá, že budete baletkou?
Maminka balet miluje, takže jsem k němu byla vedená. Je to nejkrásnější umění. Jít do divadla na balet mi doteď připadá daleko zábavnější než jít na činohru.
Herečku si z vás maminka také přála mít?
Máma mě i bratra podporovala ve všech našich nápadech a přáních, ale nevěřila, že bych se na konzervatoř mohla dostat. Měla jsem přihlášky i na jiné školy. Například jsem mohla být pozemní letuška. Žena, co sedí u pásu a odbavuje lidi na letištích. Když vyšla konzervatoř, bylo to překvapení.
Bylo i zklamání, když jste ji nedokončila?
No, já z toho rozhodně zklamaná nebyla. Máma viděla, že to není z lemplovství. Mě škola bavila. Jen jsem dostávala víc a víc práce. Natáčela jsem filmy, škola pak o mně ztrácela přehled. Nakonec se už nedalo ověřit, jestli fakt natáčím, nebo jsem za školou.
Neštvalo vás někdy, že jste konzervatoř nedokončila?
V téhle branži je to jedno. Dříve bych asi byla bez školy nejhůře placená herečka v divadle, na to byly tabulky. Ale u filmu to neplatí a nikdy neplatilo. A máma byla zvyklá, že si celá rodina vždy dělala, co chce. Bratr, otec, já. Nakonec i máma pochopila, že si může dělat, co chce. A odjela do Afriky.
Rozvodem rodičů jsem netrpěla
Kolik vám bylo, když se vaši rodiče rozešli?
Deset. Bráchovi třináct.
Jak se stalo, že se maminka ocitla až v Jihoafrické republice a táta na Ukrajině?
Otec odjel pět let po rozvodu. Na Ukrajině podnikal a usadil se tam. Máma se šest let po rozvodu znovu vdala a rok nato se s mužem odstěhovali do Afriky.
Jak často se vídáte?
Přijíždí třeba na měsíc, když mám natáčení, a pomáhá mi s Františkem.
A s tátou?
S otcem se potkám tak jednou za pět let, když se stane, že se jeho rodina chce vidět. Pak to zase na pět let dáme k ledu. Nemáme blízký vztah.
Trápil vás jejich rozvod?
Netrpěla jsem tím. Jsem ráda, že spolu nežili jen kvůli mně a bráchovi. Nevyrůstala jsem v dusnu a napětí. Asi to chvíli bylo zvláštní a ptali jsme se, kde táta je. Ale zvykli jsme si.
Když jste natáčela dvojroli v komedii Chyťte doktora, prý jste se do role podváděné manželky, která nadává milence svého muže, vžila tak, až vám rozčilením naskákaly nějaké skvrny.
Hektické fleky. To je pravda.
Čím to bylo? Nesouviselo to se zkušeností z dětství?
To ne. Když něco hraju, vsugeruju si to do mozku a pak tomu věřím. Tím mě herectví fascinuje. Kdybych hrála těhotnou, tak u mě vznikne určitě falešná březost, jak to mají feny. Komické bylo, že jsem hrála dvojroli. Nikdo nestál proti mně. Řvala jsem do prázdna. Pak jsme natočili tu druhou, která poslouchá a pláče do prázdna.
To musí být zvláštní.
Na zkouškách byla figurantka, Kristýna Nováková. Jsme stejně vysoké, takže jsem to zkoušela na ní, abych si zafixovala pohled. Ale všechny ostré se už dělaly bez ní, do prázdna, aby šlo použít trik s mojí dvojrolí.
Jméno vybereme, až dítě uvidíme
Jednou jste popsala svůj pocit, že když chvíli nic neděláte, máte dojem, že se svět zhroutí. Pořád máte tolik energie?
Teď bych kolikrát dala vše za to, abych měla klid. Od narození Františka si každé klidné chvilky vážím.
Scházíte se ještě se svými kamarády, kolegy, se kterými jste dříve vymetali bary, když teď většinou máte malé děti? Mám na mysli Aňu Geislerovou, Pavla Lišku, Jiřího Macháčka...
Jediná možnost, jak se setkat, je vymyslet zábavu pro děti. My se jim pak přizpůsobíme. Buďto se scházíme na hřišti nebo chodíme po návštěvách. Fajn jsou kavárny s dětskými koutky. Hůř to nesou ti, kteří děti nemají. Když jsme připravovali vánoční bazar, Peter Butko byl na umření. Když se potřeboval se mnou a Aňou sejít, musel k dětskému koutku. Nechápe, že jsme schopny mezi piškotama a kakaíčkama psát poznámky a pamatovat si, co máme zařídit. Bylo to pro něj náročný, když Aňa kojila a já mu řekla, že jsem těhotná.
Jak se Jiří Macháček a Pavel Liška osvědčují jako otcové?
Zrovna ti dva jsou příklady, které otcovství zvládají levou zadní. Děti jejich humor, nadhled a ironii milují. Oni se nijak prudce nezměnili. Zvládají to. Když ne, některá z nás pomůže. Třeba přebalit.
Sdělujete si s Aňou Geislerovou jako matky své dojmy?
Když jsem se dozvěděla, že čekám druhé dítě, sondovala jsem u ní, jak to zvládá.
Co říkala?
Že vlastně jen pendluje mezi doktory. Když je Bruno nemocný, stoprocentně to od něj chytí Stella. Uvědomila jsem si, že dvě děti nejsou legrace. Aňa říká, že mít dvě děti je šílený. Ale taky říká: když spíš a máš je obě u sebe v posteli, je to to nejkrásnější. Souhlasím. Když dítě spí, je fakt nejkrásnější.
Už máte vybrané jméno?
Ne, já ještě ani neměla čas přemýšlet, jestli si více přeju kluka, nebo holku. Ani pro Františka jsme jméno neměli předem vybrané. Nevěděli jsme ani, co čekáme. V porodnici chtěli předem napsat, jak se bude jmenovat. Řekli jsme, že ho vybereme, až dítě uvidíme. Podle toho, jak na nás bude působit.
Proč zvítězil František?
To jméno působí křehce. Zároveň je to Franta, Fanda. Tak se jmenují chlapíci, kteří si ze sebe umějí dělat legraci. Když jsem se na něj podívala, prostě jsem věděla, že je to František. Takže to asi uděláme zase tak.
PETR ČADEK TANEČNÍ PARTNER: "Vícekrát jsem se setkal s tím, že tanečnice první tři měsíce těhotenství závodí, nemyslím, že riskovala. Byl jsem sice překvapený, ale nezbylo, než se s tím vyrovnat. Táňa ví sama nejlíp, proč to tajila. Nechtěla působit rozruch."
ZDENĚK CHLOPČÍK POROTCE VE STARDANCE: "Neriskovala. Případy, kdy tanečnice ve sportovních tancích závodí až do čtvrtého měsíce, nejsou neobvyklé. Potvrdila to, co se o ní povídalo od začátku, tedy že je podobný talent jako Roman Vojtek v první řadě StarDance. Mimořádný talent, o kterém nikdo nevěděl."
|
Tatiana Vilhelmová v pěti bodech |
