Tamaře Kotvalové sebevědomí nechybí. Vždycky tomu tak však nebývalo. Její maminka byla velice přísná dáma, svou dceru víc kárala, než chválila.
„Nemyslela to zle, netušila, co to se mnou dělá. Prý mi chtěla pomoct, abych na sobě pořád pracovala. Vzhledem k tomu, že ve mně tu ctižádost vybudovala, měla možná pravdu. Ale jistě by to šlo i jinak,“ zamýšlí se podnikatelka, která se v osmnácti odstěhovala, aby svým úspěšným rodičům dokázala, že i ona umí být dobrá. Zakotvila ve Vysokých Tatrách, kde se i vdala, ale manželství se rozpadlo kvůli manželově závislosti. Vrátila se do Prahy se dvěma malými dětmi, absolutně bez prostředků.
Prodávala na ulici
V novinách našla inzerát, že německá firma hledá prodavačky reklamního zboží, s heslem „dobré platové podmínky“. Tak se vydala na pohovor a cestou z něj si rovnou pronajala byt.
„Netušila jsem, jestli na něj vůbec budu mít. Ale touha dokázat rodičům, že se o sebe a děti zvládnu postarat, byla obrovská.“ A tak se jednoho dne postavila ke stolku na ulici a s mikrofonem u pusy začala prodávat pozlacené sady šperků.
„Prodávala jsem od osmi od rána do osmi do večera. Děti hlídala maminka. Ale bylo jasné, že to takhle nemohu dělat donekonečna. Pak zasáhla neskutečná náhoda. Do Prahy přijel majitel firmy, pro kterou jsem pracovala, a shodou okolností zahlédl davy lidí kolem mého prodejního stolku. Na druhý den už jsem měla v ruce klíčky od auta a na krku celý region Čech a Moravy. Měla jsem otvírat nové prodejní pobočky v obchodních domech. A už to nebyly kazety s pozlacenými náhrdelníky, ale kvalitní kosmetika. Tak jsem se ze dne na den stala školitelkou, ale bylo to snad ještě horší.“
Těžké časy v Rusku
Na každé město měla tři čtyři dny, během kterých musela přesvědčit ředitele obchodního domu, aby tam dovolil prodávat. Potom sehnat prodavače, postavit expozici, zaškolit. Němci byli nekompromisní, buď to zvládneš, nebo jdeš. Všechno se učila za pochodu, v pondělí vyrazila a v pátek se vracela. Děti hlídala maminka, stejně jako předtím.
Tamara Kotvalová (55)
|
„Ale moc se mi po nich stýskalo, nechtěla jsem to takhle dělat.“ Jenže majitel otvíral trh v Rusku a Tamaru tam vyslal.
„Řekla jsem si, že sice budu muset děti ještě na čas nechat s babičkou, ale byla to šance, jak nás za rok finančně zajistit na dlouho dopředu. Otevřela jsem kolem čtyřiceti míst, ale byly to těžké časy. V Rusku po rozpadu Sovětského svazu neexistoval žádný řád, všechno bylo možné, ale nic nefungovalo. Byla to dobrodružná, ale také nebezpečná doba. Jezdila jsem školit do Petrohradu, Kyjeva, dostala jsem se i na Sibiř, kde jsem strávila půl roku. Bylo to velmi vyčerpávající a stresující. Ale měla jsem sen, že si otevřu vlastní firmu, že jsem bez ohledu na okolnosti pracovala a střádala každou korunu, abych to mohla udělat co nejdřív. Pak jsem se vrátila, přišlo klidnější období, pracovala jsem v Česku a mohla se konečně věnovat dětem,“ vzpomíná.
