Necháte se také někdy od obchodníků napálit, nebo jste díky práci ostřílená spotřebitelka?
Nejsem ostřílená, jsem zranitelná, stejně jako kdokoliv jiný. Dostal mě například alternativní dodavatel energií i banka se svojí až příliš chytrou kartou. Vždy jsem smlouvy podepsala a druhý den je zase zrušila. I když následovala pokuta, nelituji. Některé zkušenosti zkrátka něco stojí. A je dobré je prožít, alespoň vím, před čím ostatní varujeme.
Iveta Fialová
|
Lidé se na vás obracejí, protože mají pocit, že televize má velkou moc. Je tomu tak doopravdy?
Jak kdy. Jsou případy, kdy stačí, že se jen ohlásí redaktor, ani nemusí dojít k natáčení, problém je hned vyřešen. Jindy zafunguje právě až kamera. A pak jsou taky do nebe volající kauzy, které se opakují, přesto firmy dál odírají zákazníky. Aby jim to snadněji procházelo, jednoduše se přejmenují.
Problémy spotřebitelů se zabýváte už mnoho let - změnily se za ta léta?
Problémy se mění s tím, jak se mění doba. Například s nástupem alternativních dodavatelů energií přišly problémy s jejich agresivními dealery. Ti si vymýšlejí neuvěřitelné pohádky, aby spotřebitele přetáhli na svoji stranu. Dlouhodobě vládnou taky předváděcí akce, pak jsou tu vypečené stavební firmy a "mistři" všeho druhu, kteří pokazí, na co sáhnou, a nechají si za to zaplatit. A pak nebankovní půjčky a podvodné internetové obchody. Kdybychom o nich vysílali 24 hodin denně, stále by to jako varování nestačilo.
Nemáte z práce někdy depresi? Jak se vyrovnáváte se smutnými případy, když někomu nemůžete pomoct?
Nemůžu spát. Myslím na lidi, pro které jsme byli poslední nadějí. I když vím, že jsme udělali maximum, úlevné to není. Chápu, že to asi není profesionální přístup. Ideální by bylo hodit to za hlavu a jet dál. To se učím už 11 let.
Zažíváte i veselé historky?
Ono jich, vzhledem k povaze pořadu, moc není. Ale jednou jsem při natáčení tzv. spojováku mezi jednotlivými reportážemi spletla text. Místo toho, že auto narazilo zezadu, jsem řekla zepředu. Přišlo se na to pozdě, a tak jsem musela na poslední chvíli to slovo přemluvit. Několikrát za sebou jsem na mikrofon opakovala: "zezadu, zezadu, zezadu". K velkému pobavení mých kolegů (smích).
Vtipnější jsou ale někdy diváci, kteří nám píší. Například jedna velmi sebekritická paní nám napsala: "Před časem jste vysílali pořad o tom, jak se nechají důchodci oblbnout. Já jsem mezi nimi, jenomže mi mezitím nastalo stěhování, a tak se mezi blbce přihlašuji až nyní."
Poznávají vás často lidé na ulici? Žádají o pomoc nebo radu?
Taky se mi to už párkrát stalo, že mě někdo poznal v metru a mezi stanicemi na mě vyklopil svůj příběh. Znají mě i toaletářky ve stanici Muzeum. Mám u nich i protekci: jednou bylo plno a já jsem mohla na služební WC. Tímto jim ještě jednou děkuji. Někdy za mnou přímo domů přijde s problémy i některý ze sousedů, který doufá, že mu Černé ovce pomůžou. O to víc mě mrzí, když to někdy nejde. Nezvoní mi navíc zvonek, ale není to záměr, jen nedostatek času ho opravit, takže se sousedům tímto omlouvám!
Tíhla jste k televizi odmalička?
Byla jsem dítě, které se rádo předvádí. Chodila jsem do lidové školy umění a hrála amatérsky divadlo, kam mě přivedl táta, také zapálený ochotník. Většinou jsme hráli pohádky a na mě vyšla někdy princezna, jindy čarodějnice. Přičemž diváci se z 99 procent skládali z rodinných příslušníků, takže jsme pokaždé slavili úspěch. V osmnácti jsem chtěla divadlo studovat, ale nevzali mě na DAMU.
Mrzelo vás to?
Naštvala jsem se a pak otěhotněla. Následovaly vdavky, druhé dítě a nejrůznější zaměstnání - prodavačka, servírka, fakturantka nebo účetní. Nebylo to pořád ono, a když přišla možnost zkusit práci v kladenské regionální televizi, skočila jsem po ní. Následovala spolupráce s Novou, kde jsem nakonec na čtyři roky zakotvila ve zpravodajství. Z Novy jsem v roce 2000 přešla na ČT do pořadu Černá, bílá a skončila v Černých ovcích, kde jsem šťastná a spokojená. A dokud mě nevyhodí, budu tu i nadále. Víte, velký mediální svět mě nikdy moc neokouzloval, a doufám, že ani v budoucnu z něj nezmagořím, ale líbí se mi pracovat s informacemi a přenášet je dál. Je to vlastně taková "drbárna", akorát seriózní.
Jaký je váš osobní život?
Jsem dvakrát rozvedená, bydlím ve 150 let starém domku, který každoročně prosím, aby mi ještě nespadl, a mám dva psy z útulku.
To je odvaha pořídit si sama starý dům. Pomáhá vám s ním někdo?
Ono mi nic jiného nezbylo. Po rozpadu druhého manželství jsem se s dětmi odstěhovala do pronájmu v paneláku a po dvou letech jsem toho měla plné zuby. A tak jsem si vzala úvěr ze stavebního spoření na ten nejlevnější domek, jaký byl v Kladně k mání, přičemž splátky úvěru vyšly nastejno jako pronájem. Abychom v něm všichni mohli bydlet, museli jsme ho v rekordním čase nechat alespoň částečně opravit. A jak se říká, že v nouzi poznáš přítele, tak já to můžu potvrdit, poznala jsem toho svého současného. Pomohl mi moc, i když mě tehdy skoro neznal. Dodnes bydlí v Praze, taky se dvěma psy "útulkáři". Bohužel jeden z mých psů je nepřizpůsobivý, takže se nám nedaří je skamarádit. Neustále tedy pendluju mezi Prahou a Kladnem.
Kolik máte dětí?
Mám jednatřicetiletého Lukáše, zatím svobodného, bez závazků, a sedmadvacetiletou Markétu, která se báječně rozrodila.
Takže už jste babička? Jak se vám nová role líbí?
Vnukovi Kubíčkovi budou dva a na cestě je další potěšení. Nedávno jsem zjistila, že místo abych byla trpělivá babička, tak na něco už nemám nervy. Když Kubíček při hrozbě oblékání udělá most a volá néééé, maminka mu vše trpělivě vysvětlí a on si dá říct. Já ho naopak popadnu a za jeho velkého protestu násilím obléknu. Snad mi to někdy odpustí.
