Ukázka z knihy, str. 43
Konečně bylo ze starého bytu všechno odstěhované. Marně jsem si namlouvala, že tím otčímovy možnosti, jak mě lehce využít, skončily. Příležitost se naskytla jinde. A docela snadno.
Říjnové odpoledne na zahradě bylo slunečné a kupodivu i teplé. Mamka zůstala v práci, otčím a já s bráškou jsme svačili u zahradního stolku před chatou. Aša s Darem se proháněli kolem nás a čekali na nějaké to sousto.
Otčím popíjel kafíčko a přikusoval k němu oblíbenou oplatku, my s bráškou měli jen housku se sýrem, po sladkostech se jen zbytečně kazí zuby i žaludky.
Jarda polkl poslední sousto a vyběhl ven. Chystala jsem se ho následovat.
"Jdu za ním."
Otčím mi zastoupil cestu. "Máš snad ještě nějaké povinnosti, ne?"
"Vždyť jsem po sobě uklidila."
"To nemyslím," ušklíbl se a začal mě před sebou strkat do chaty. "Lehni si tady!" ukázal na lavici stojící pod oknem.
"To nejde, je tady Jarda," snažila jsem se rychle najít něco na svou obranu.
"Uvidím ho okýnkem, když půjde," měl pohotově připravenou odpověď.
"Mně se nechce."
"Tak honem, svlíkni se!" Z otčíma byla cítit rostoucí nervozita. Rychle mi stáhnul tepláky a zkušeným hmatem si rozepnul poklopec.
"To bude zase bolet!"
"Nebude," sáhl na stůl pro máslo.
Ale bolelo to, i když tentokrát to skončilo strašně rychle.
"Už můžu jít?" zeptala jsem se s úlevou.
"Jo, už je hotovo," samolibě se usmál a ukázal mi dlaň, ve které se leskla bílá mazlavá tekutina.
Zvedl se mi žaludek. Jen tak tak jsem stačila vyběhnout před chatu a hned za prahem jsem začala prudce zvracet.
ČTĚTE TAKÉ: Rozhovor s autorkou knihy
