Lhát se nemá. To učíme už malé děti, jenže někdy nastanou situace, kdy je lepší si realitu trochu upravit. Třeba moje nové boty z minulého týdne. Doporučila mi je fyzioterapeutka s tím, že se mi v nich bude dobře chodit a prospějí mému zdraví. To jsou hned dva plusové argumenty pro jejich koupi. Taky se mi líbily. Už dlouho jsem podobné sháněla.
Navíc, a to je vážně pravda, jsou černé a můžu je tedy vzít naprosto ke všemu, čili to byla výhodná koupě. A ještě něco navíc – normálně stojí skoro čtyři tisíce, teď je měli v akci za tři. No nekupte je. Jenže pochopí tyhle argumenty muž, když jde o tak „banální“ věc, jako jsou boty? Doma tedy pro klid raději říkám, že byly drahé, ale zároveň ještě tisícovku ze skutečné ceny uberu.
Pudy upravující účtenky
Poptáváním u svých kamarádek zjišťuju, že něco podobného je v generaci čtyřicátníků téměř standard. Zejména my ženy máme nějaké nevysvětlitelné puzení náklady na své libůstky i reálné potřeby trochu snižovat. I když to vůbec není potřeba, protože doma žijeme s muži, kteří nic takového nežádají. Ustáli by útratu mnohem vyšší cifry a mnozí by ještě dodali, že jsme k botám měly v rámci nakupování přidat i nové šaty.
Snad je to mentální pozůstatek z dob, kdy jsme byly především domácí hospodyňky a muž byl hlavním a mnohdy i jediným živitelem rodiny, takže měl výsadní právo řešit finance a rozhodovat o nich. Nebo prostě víme, že občas „ujedeme“ a budeme muset vařit škubánky, protože jsme si koupily o něco dražší kabelku, šaty, boty, dovolenou, nové povlečení...
Muži žádné podobné nutkání obvykle nemají. Tím nemyslím nákupy, i oni si pořizováním nových věcí dělají radost, nemají však potřebu ceny upravovat směrem dolů. Prostě zajdou do obchodu, něco si koupí, odjedou s kamarády na prodloužený víkend, objednají nový model kola, motorky, stanu, který využijí jednou za dva roky...
Pan Kasička na prvním rande
Když se dva zamilují, většinou peníze neřeší. Nepsaným pravidlem je, že první, kdo „pozve“, bude on, ale v rámci emancipace se pak obvykle tak nějak spravedlivě střídají či podílejí na útratách. Jestli někdo už v této romantické fázi počítá každou korunu, pozor na něj. Aby to nebyl pan/ paní „kasička“. Protože se lidé nemění, je téměř jisté, že takový bude i po zbytek života. Někomu to může vyhovovat, ale jestli jste typ, který žije stylem „koruna sem, koruna tam“, investiční bankéř vám sázku na takového partnera nedoporučí. Spory u vás budou na denním pořádku.
Potřebujete poradit s hospodařením? Zeptejte se odborníka |
Zkušenost s takovým mužem popisuje Denisa. „Když jsem nastoupila do první práce, pokukovala jsem po kolegovi Michalovi. Zábavný, pohledný, a tak jsem měla velkou radost, když se mě zeptal, jestli bych nešla do kina. Lístky koupil, proto jsem potom v kavárně platila já. Večer proběhl celkem v pohodě, už jsem si malovala vzdušné zámky, ale při odchodu mě dokonale uzemnil větou: ‚Jo, ještě mi dlužíš 80 korun, lístky stály 280, kafe 120, takže dohromady 400, děleno dvěma 200 na každého.‘ Z prvního rande bylo i poslední, nějak jsem si nedovedla představit, jaké by byly naše hovory při běžném soužití.“
O financích by se lidé měli bavit. Ne možná tak drsně, jako ve výše uvedeném případě, ale hned na začátku je třeba si vyjasnit, jak jsou pro ně peníze důležité a jak s nimi ve společném životě chtějí zacházet. Vědět, co se bude platit a z čí peněženky útrata půjde. Nebo bude lepší pořídit si společnou kasu?
Podobná témata se z počátku často „taktně“ přehlížejí, vždyť peníze přece nejsou to nejdůležitější, ale čím déle spolu partneři jsou, tím vášnivější pak debaty bývají. Okolo peněz se točí podstatná část našich životů, tak není divu, že diskuse nad skutečnými či budoucími útratami jsou hned za těmi o domácích pracích nejčastější příčinou partnerských hádek.
Dohromady nebo odděleně?
Zatímco generace našich rodičů a prarodičů jsou zvyklé na společný účet, ve většině rodin vítězí model dvou osobních účtů.
Hospodařte bez hádek |
„Společné hospodaření je vidět spíš u starších párů,“ potvrzuje David Šmejkal z Poradny při finanční tísni. V hospodaření s partnerem obvykle kopírujeme model, na který jsme zvyklí z rodiny. Potíž samozřejmě nastává, když se sejdou dva jedinci, kteří mají o útratách zcela odlišné představy, což je pravděpodobnější než pár stejně finančně „naladěný“.
Dát obecně univerzální radu platnou pro všechny však není možné, podstatné je, aby finanční model vyhovoval oběma partnerům. Může to být právě jeden účet, stejně tak jedna společná kasa, do které přispívají oba určitou částkou, ale každý má zároveň i své finance, o kterých si rozhoduje sám. Třetím typem hospodaření bývá oddělené, při kterém jsou zároveň partneři dohodnuti, kdo co platí v rámci výdajů rodiny. I když je na začátku tohoto systému myšlenka, že každý hradí výdaje na domácnost rovným dílem, ukrývá v sobě nebezpečí, že nakonec jeden z dvojice vydává více než druhý. Třeba nákupy potravin a potřeb pro domácnost dohromady s „drobnými“ výdaji dětí mohou ve výsledku stát víc než nájemné v bytě. Sporům předejdete tak, že si náklady zapisujete a pak si nad účty v klidu sednete.
Ať už je vaše dohoda jakákoliv, vždy je třeba pamatovat na to, že nastavením systému není jednou pro vždy hotovo. Co jste si dohodli v pětadvaceti, asi nebude platit o deset let později. Je nutné reagovat na životní změny. Jinak hospodaří svobodní partneři, jinak ti s třemi dětmi, když jeden přijde o práci, začíná podnikat... Jestli se zacyklíte v systému nastaveném na počátku, může se stát, že jeden z partnerů se cítí trvale šizen, nebo naopak žije ve stresu, že někde udělal něco proti dohodě a že se na to přijde.
Hrozba společných dluhů
Jedna věc je zamilovanost na počátku vztahu, druhá každodenní realita. Debaty o penězích nejsou projevem vypočítavosti a přízemnosti, ale pragmatičnosti. Ve sféře financí by si partneři měli především vyložit karty na stůl. Jakmile už na počátku jeden před druhým něco tají, je nejlepším řešením rozchod.
Zásadní věcí, na které je potřeba se předem dohodnout, jsou půjčky. Ty velké si manželé musí brát společně, takže hypotéku bez souhlasu druhého neuzavřete, malé úvěry bohužel nikdo neřeší a spousta drobných dluhů může být nakonec velký průšvih. Případů, kdy si jeden z partnerů začal půjčovat bez vědomí druhého, znají poradny spousty. Když se zamyslíte, nejspíš i vy ve svém okolí najdete někoho, kdo podobnou situaci řešil. Problém manželů je ten, že za dluhy, i když je udělal jeden z nich, jsou odpovědní oba.
Společně nebo každý za své? |
„Aby se taková situace nestala, je nejlepší zúžit společné jmění manželů smlouvou. U partnerů je třeba být ostražití tehdy, když jeden z nich vyžaduje podpis úvěrové smlouvy od toho druhého. Druhý partner se dostává do pozice spoludlužníka a musí splácet i po rozchodu,“ radí David Šmejkal z Poradny při finanční tísni.
Když to v rodině začne s financemi skřípat, je namístě, aby se komunikace mezi partnery zintenzivnila. Ne však ve stylu italské hádky s létajícími talíři, spíš v duchu konzervativních anglických bankéřů. To není příklad Kateřiny a Jakuba, kteří spolu žijí už čtvrtým rokem a vychovávají dvě děti Jakuba z předchozího manželství. Přestože oba mají nadprůměrné platy, na konci měsíce vždycky řeší, z čeho nakoupí jídlo a zaplatí stálé platby jako účty za elektřinu, plyn, hypotéku, odvoz odpadů.
„Partnerka utrácí obrovské částky za oblečení, boty a kosmetiku. Naše dvě šatny jsou plné, přesto stále nakupuje,“ vysvětluje Jakub, proč se hádají. Ovšem ani on se nedá označit za finančně gramotného. Kromě nezbytných výdajů na život splácí dluhy partnerky na kreditní kartě za oblečení, zároveň si loni vzal operační leasing na luxusní auto. K tomu pravidelně dvakrát do roka jezdí na dovolenou. Na otázky, proč místo dovolených v cizině nejdřív nesplatí dluhy a proč nemá menší, a tedy levnější auto, odpovídá, že si chce užívat života.
Krocení rozpočtu
V podobných případech je důležité přesně zjistit, kterými směry z domácího rozpočtu utíká nejvíc peněz, a následně tento „tok zkrotit“. Rada platná už z časů našich babiček je aktuální i dnes. O to víc, že mnoho plateb se odehrává virtuálně, čímž o penězích snáz ztrácíme přehled, než když z peněženky vyndáváme bankovky. Na zapisování výdajů a detailní revizi rozpočtu je potřeba být disciplinovaný. Podobně jako internetová diskutující pod jménem Meridian: „Dělám si seznam všech věcí, které jsme v daném měsíci koupili. Ale opravdu všech věcí. Získala jsem takhle přehled, kolik utratíme za blbosti. Vypočítala jsem si částku, kterou můžeme za den utratit, a tak nějak se tím snažím řídit.“
My méně disciplinovaní obvykle po prvních třech dnech nadšení pro dobrou věc odpadneme a účetní sešitek raději někde zapomeneme. Nepevnou vůli však může posílit využití technických aplikací. Třeba mnohé banky umožňují řadit výdaje přímo v internetovém bankovnictví do kategorií, jakýchsi elektronických obálek.
A samozřejmě existuje i spousta aplikací pro chytré telefony. Systémy mnohdy samy vyhodnocují, jestli jste právě zaplatili kartou za nákup v potravinách či v knihkupectví a zařadí výdaj do správného „šuplíčku“. Já sama na aplikace i klasické zapisování výdajů rezignovala, ale přehled o nákupech a utracených částkách mám. Jak píšu v úvodu textu, naposledy jsem si přece koupila černé boty. Vyšly mě na dva tisíce.
Výhody a rizika dvou základních modelů hospodaření
Máme společný účet
VÝHODY:
- Projev největší důvěry, která tak nějak partnery stmeluje. Stejně jako společné děti, společný pes, společná hypotéka i společné konto v bance nás nutí spolu mluvit.
- Oba se můžeme podívat, co se na kontě děje, oba máme přehled.
RIZIKA:
- Nikdo z nás nemá své peníze (pokud si nedáváte kapesné). Hrozí, že ten, kdo utratí méně, bude druhému jeho spotřebu vyčítat.
- Těžko se šetří na dárek či překvapení partnerovi.
- Zvláště ten, kdo víc vydělává, může mít pocit nesvobody – to platí zvlášť u mladé generace, kde jsou lidé zvyklí už od studentských let nakládat si se svými penězi sami.
- Sytém svádí k řešení „udělám doma stojku“ (odevzdám všechny peníze) a partner už se o vše postará. Tady pozor, slepá důvěra se nemusí vyplatit. Povědomí o společných financích by měli mít oba partneři. Jakmile je do procesu hlídání financí zapojen jen jeden, nedělá to dobrotu. Ten, kdo o rodinné kase nic neví a nemá přehled, se může cítit nejistě a tak trochu v rukou toho, kdo ji hlídá.
- Ačkoli na konto chodí výplata oběma, je účet vedený na jednoho z partnerů. Druhý bývá disponent. Problém může nastat v případě úmrtí majitele účtu – druhý v tu chvíli ztratí přístup k penězům. V některých bankách je možné uvést, že podpisové vzory disponujících osob mají být platné i po jeho smrti. Pak s jedním kontem žádný problém není.
Každý máme své konto a víme, co z něj platíme
VÝHODY:
- Máme své jisté a nikdo nám do toho nemluví, nekontroluje každý drobný výdaj. Máme klid.
- I tady je třeba domluvit se, co kdo platí – například, aby každému na konci měsíce zůstávalo stejně. Nebo aby každý platil stejně? Nebo aby každý platil v poměru podle výše svého příjmu? S řešením by měli být spokojeni oba.
- Argument, že oddělené hospodaření je drahé, protože se platí dva účty, už dávno neplatí, banky nabízejí účty bez poplatků.
RIZIKA:
- Zvlášť při nestejné výši příjmů může mít ten „chudší“ pocit, že na systém doplácí – zbude mu méně peněz na vlastní spotřebu, případně si musí druhému o peníze říci, když mu peníze nestačí.
- Peníze nejsou naše, ale moje a tvoje – když to ve vztahu začne skřípat, hned je důvod hlídat, kdo na společné soužití víc doplácí.
