Soňa Norisová
|
Pocházíte z Malacek, což je město, kde se mísí různé kulturní vlivy. Promítly se nějak do vašeho dětství?
Jsme sice blízko hranic, ale zrovna tohle jsem nevnímala. Byla jsem se sestrou typ dítěte, které rodiče zaměstnali kroužky, aby nemělo čas na blbosti. Byla jsem raubíř. Takový kluk v sukni. Nebo spíš klučičí holka.
Klučičí holka?
No jo, máma mě hledala po stromech. Vyrůstala jsem na mayovkách a vždycky jsem chtěla být Vinnetou. Takže jsem vyráběla luky a střílela z nich. Taky jsem často stavěla bunkry. S partičkou kamarádů jsme měli svoji základnu a třeba zachraňovali ptáčky.
Zůstalo vám něco z té klučičí holky dodnes?
Asi ano. Nevím, jestli je to vlivem feminismu, nebo vymíráním opravdových džentlmenů, ale hodně věcí zvládám sama. Nikdy jsem nepotřebovala chlapskou sílu, mám té vlastní dost. Když byl malý v kočárku, popadla jsem ho, někam nesla a pokaždé byla překvapená, když mi nějaký muž začal pomáhat. Dovolila jsem mu to jen proto, aby on měl dobrý pocit. Já jeho pomocnou ruku nepotřebovala.
Nezaráží vás ta výměna rolí?
Je to každopádně zvláštní, že se ženy naučily takto fungovat a nedávají chlapům moc prostor. A chlapi, když vidí, že jsou ženy soběstačné, ani se do nějaké angažovanosti moc nehrnou. Je to takový začarovaný kruh. Přitom ale ženy mají rády, když jsou chlapi džentlmeni.
Mluvíte o sobě?
Ano. Také. Teď nemám na mysli jen nošení těžkých tašek nebo kočárků, ale je dobré, když si muž ženy váží jako té křehčí bytosti a snaží se o její pohodlí. To se mi zdá normální a líbí se mi to. Jen to musí mít chlap zakódované ve své přirozenosti, jinak je to bezcenná póza.
Možná jsme začali tak, že to teď leckoho překvapí, ale vy si podle všeho svou ženskost velmi dobře uvědomujete.
Ano, jsem si jí vědoma. Myslím si, že je ve mně navzdory osobní síle velmi ženského. Třeba se nerada hádám, a tím pádem těžko zvládám vztahové konflikty. Jenomže jako klasická ženská stále přilévám do ohně a pak se rozpláču. Kdysi jsem se za to styděla. Teď jsem si řekla, že ač to chlapi nemají rádi, je to ženské a já to v sobě nebudu dusit jen proto, aby byl chlap byl v pohodě.
Váš muž ví, po čem vaše zdánlivě rozpolcená duše touží?
Můj muž je ze staré školy a určitě mě dostal právě tím svým džentlmenstvím, které má v sobě naprosto přirozeně. Má samozřejmě i špatné vlastnosti, které mi vadí, ale to mám já taky. Vztah je o tom, aby se partneři naučili dělat kompromisy.
Předpokládám, že bez nich byste nemohla mít rodinné zázemí takové, abyste zvládla moře práce doma na Slovensku i v Česku.
Určitě. Jen díky fungujícímu zázemí si dovolím pracovně komplikované výjezdy. Oba mí chlapi už to umí přežít doma sami. Přesto pokaždé, než vezmu nějaký projekt, proběhne mezi námi třemi debata o tom, jestli to zvládneme. Kdyby to nemělo klapnout, tak i přesto, že mě má práce naplňuje, jsem schopná se nabídky vzdát. Nechci být v žádném případě egoistická a jít si jen za svým.
Musel se někdy váš muž vzdát čehokoliv svého?
Ne, nebylo to třeba. Naštěstí máme babičky a dost lidí, kteří nám umí pomoci. Navíc náš syn už není úplně malý a začíná být samostatný a zodpovědný.
Vaše kariéra vybublala ve značnou popularitu teprve nedávno. Jak vy pohlížíte na to, že vaše hvězda stoupá?
Moje kariéra byla dříve spíš divadelní a velmi mě to naplňovalo. Natáčení bylo méně a tím víc jsem se mohla věnovat divadlu. Za to, čemu říkáte popularita, může jen to, že jsem začala častěji natáčet. A projekty, ve kterých jsem účinkovala, byly shodou okolností víc vidět. U seriálů je člověk stále na obrazovce, tím pádem je známý. Ale pro mě to není podstatné. Těší mě samozřejmě, když má snímek úspěch, ale je to jen přidaná hodnota. Mě víc naplňuje a uspokojuje, když se věci tvoří.
Věříte si v tom, co děláte?
Musím. I když s tím někdy bojuju. Stále pochybuju. Začne natáčení seriálu a já přemýšlím, zda režisér nebude litovat, koho si vybral. Nikdy jsem nezapomněla na paní profesorku Božidaru Turzonovovou, která, když nás vybrali na vysokou školu, všem oznámila, že náš výběr je věc náhody a možná za to může jen jediný moment, a sice ten, kdy jsme se jim zalíbili. Vím, že si přála, abychom si svého přijetí vážili a nepovažovali se za mistry světa, ale nějak to ve mně rezonuje.
Když jste se rozhodovala o svém životě a vybírala jste si konzervatoř...
Nevybírala!
Ne? Tedy povídejte.
Chodila jsem na dramatický kroužek a jezdila na soutěže, ale nikdy mě nenapadlo, že bych šla na herectví. To byla idea mé paní učitelky. Ona si přála, abych to zkusila. Vzrušovala mě ta představa, ale zdála se mi absolutně nereálná. Nakonec mě přijali napoprvé, ale nestát se to, ubírala bych se v pohodě úplně jiným směrem.
Jakým?
Druhá volba byla zdravotní sestra. Zřejmě kvůli otci, který je lékař. Měla to být rehabilitační sestra, protože nesnáším pohled na krev a už vůbec ne na jehly. Dnes jsem ale ráda za to, kudy jsem se vydala. Mám ráda svou práci. To ale neznamená, že nejsou chvíle, kdy si říkám, že jsem mohla dělat něco jiného a vést normální život.
Kdy vás takové myšlenky přepadnou?
Když jsem unavená.
A únava přichází kdy?
Když je toho moc. Snažím se ale svůj čas už organizovat tak, abych se nedostávala do stresových situací. Umím odmítat. Když ale přijde hodně zajímavá nabídka, jsem ochotná kývnout i za cenu únavy. A někdy se do takových situací dostanu ne vlastní vinou. Posune se začátek projektu, zkříží se s dalším a už se z toho nedá vycouvat. Tehdy přicházejí ty momenty, kdy si říkám, k čemu je to, co dělám, dobré?
Co v takovou chvíli uděláte?
Pláč mi pomáhá. Někdy se o tom s někým pobavím. S blízkým člověkem, nebo třeba s kolegou, který má podobný problém a utěšíme se, že v tom nejsme sami. Dobiju se a jede se dál. Proto je pro mě tak důležité relaxovat, když mám volno. A hlavně vypnout mobil.
Skutečně dokážete vypnout mobil?
Ano, dokážu. Sice mě pak překvapí vyčítavé vzkazy ve schránce nebo esemesky, ale pro mě je nezbytné nebýt v jednom kuse k zastižení. Už jsem zažila syndrom vyhoření.
Co se s vámi dělo?
Moc jsem pracovala a neměla žádný čas na sebe. Pak to přišlo. Zaplavil mě pocit, že nic nedává smysl. Nebyla jsem schopná bavit se s lidmi o práci ani odpovídat na zprávy. Byl to šílený stav.
Vyděsil vás?
To je možná silné slovo. Víte, já jsem věděla, proč tomu tak je. Potřebovala jsem být sama se sebou.
Kromě té nevůle komunikovat, jste byla schopna běžných aktivit?
Nebyla to deprese, jestli tam míříte. Mám v sobě jakýsi čip. Když se blížím ke chmurám, umím si říct dost. Většinou mi pomůže manuální práce. Nepřemýšlím, jdu a třeba něco upeču. Nebo třídím věci. Takhle jsem spoustu věcí vyházela ze skříní.
Jak dlouho vás ta ztráta smyslu života běhu trápila?
Asi dva týdny. Nechodila jsem ztrápená a smutná. Jen jsem ten stav v sobě sledovala. Nevyčítala jsem si ho, nezlobila se proto na sebe. Naopak jsem se rozhodla, že si na sebe musím udělat chvilku, abych se dala do pořádku. A to mi pomohlo. Jediné, co jsem řešila, byla výčitka vůči lidem, kteří čekali na moje vyjádření. Ale odpustila jsem si i to. Řekla jsem si, že dotyční pochopí.
K takovým ozdravným závěrům docházíte sama?
Ano. Možná bych přivítala odborníka, který by mi to sebezpytování urychlil nebo ulehčil tím, že by položil správné otázky. Člověk si je často neumí sám klást a neví pak nic. Jen musím nějakého takového člověka najít. Snadné to není. Jde o velmi intimní věci a probíráte je s někým, koho vlastně neznáte.
Správné otázky jsou jedna věc, odpovědi druhá. Dokážete se svěřit?
Nemám s tím problém. Jsem velmi otevřený člověk, i když tak podle všeho na první pohled nevypadám. Zdám se lidem nepřístupná. Někteří se mě prý bojí, jak působím přísně. Já si toho ale vědoma nejsem. Je mi to až líto. Vždyť mám srdce na dlani.
Na mě přísně nepůsobíte. A zřejmě ani na mužské diváky. Víte, že se mužům líbíte?
Dostávám takové komplimenty. Dřív jsem měla pocit, že to někdo říká jen proto, aby něco získal. Dnes jsem se takové lichotky naučila přijmout a říct děkuji. Je to příjemné, ale zároveň se nezbavím studu. Jsem stydlivý člověk.
Tím spíš neodhadnu, zda dokážete své atraktivity po žensku využít?
Nevím. Nejsem si vědoma toho, že bych toho nějak využívala. Dáváte mi těžké otázky. Mé sympatie mají ženy, které jsou pěkné, ale nedeklarují svou krásu. Miluju přirozenost. Proto tak nerada cokoliv předstírám.
Nenutí vás k předstírání hlavní role v chystaném seriálu VIP vraždy, která je docela jiná, než byly dosavadní?
Herecké předstírání je něco jiného. Ale bez ohledu na to, v té roli je hodně ze mě. A za to, že je výrazně jiná, jsem ráda. Režiséři mají častokrát tendenci zaškatulkovávat herce a pak váš potenciál nikdo nezná.
Očima autorkyNevím, kdo o Soně Norisové soudí, že je to žena nepřístupná a přísně vyhlížející, ale já to nebudu. Na mě působila úplně jinak. Snad jen naše letmé setkání při mém příchodu na chodbě kavárny mohlo vyvolat dojem odstupu. Jenomže to měla Soňa na uchu mobil a cosi zjevně důležitého intenzivně řešila. Těžko by v takové chvíli odhodila aparát a jala se mě vřele vítat. Zvládnout logisticky pracovní povinnosti a chod stovky kilometrů vzdálené domácnosti si žádá soustředění. Ale jakmile hovor ukončila, usedla se mnou ke stolu dobře naladěná, spontánní a naprosto přirozená. Měla-li nějaké starosti o chod běžných věcí, pak jí ani v nejmenším nebránily věnovat se naplno pro změnu našemu povídání. |
Kam si zařadili vás?
Zatím jsem pro kameru vždycky byla ta seriózní a vážná, intelektuální typ. A to jsem přitom v divadle odehrála spíše bláznivé role. Hrdinka nového seriálu, o kterém je řeč, Klaudie, je velmi citlivá osoba a přitom výsostně ženská. Sexy ženská. Hodně mi v tom propojení pomohl kostým. Dal mi způsob chůze a způsob chůze mi zase dal nadsázku k té roli. Bavilo mě to.
Kde je větší kus z vás? V intelektuálkách, nebo v ženách podobných Klaudii?
Povím vám to jinak. Už jsem se smířila s tím, že na lidi působím seriózně. V sobě ale cítím rebela, pankáče, dítě i ujetou bláznivou holku. Někdy si říkám, jestli mě mé role nepřetvářejí k obrazu svému. Ale myslím, že ne. Vždycky jsem byla pařmen, zavírala večírky a vím dobře, co je divoká jízda. Občas mi to chybí. Jsem už ale zodpovědná a ve věku, kdy si to nemůžu dovolit. Mám přece druhý den práci.
Říkáte to lehce a s úsměvem. Zdá se, že přes všechny zádrhele se životem vláčet nenecháte. Dokážete si dnes říci o to, co skutečně chcete?
Tak to po pravdě neumím. Umím trvat na spoustě věcí, ale stále mě neopouští nutkání vyjít lidem vstříc. A to bývá někdy na škodu. Jsem z toho zbytečně nervózní. Nemám v sobě takovou asertivitu, abych dokázala zvládnout situace, kdy mi třeba lidé z produkce nebo kolegové z branže mění podmínky něčeho, co bylo domluvené a já bych si měla ubránit to své. Na to jsem měkká.
To je práce. Jak je to v životě?
To je přece taky život.
