Rodina Kateřiny Slavíkové: zleva Kristýnka, Gabriela, Samuel, maminka Kateřina, Dominik a Šimon. | foto: Archiv Kateřiny Slavíkové

Kdo získá auto? Aby měly děti klid, opustila jsem muže i domov

Druhý čtvrtek máme pro vás další z celkem devíti příběhů pěstounských rodin. Přihlásily se na výzvu Nadace Terezy Maxové dětem, která jedné z nich věnuje vůz citigo. Na vašem třeba i jediném kliknutí pak bude záležet, kdo nakonec vysněné auto získá.

Pomůže každé kliknutí

OnaDnes.cz ve spolupráci s Nadací Terezy Maxové dětem a generálním partnerem ŠKODA AUTO připravila speciální projekt TERIBEAR jede domů, jehož cílem je podpořit vybranou pěstounskou rodinu. Každý čtvrtek přineseme jeden z celkem devíti příběhů pěstounských rodin. Jedna z nich dostane auto a vy svými hlasy rozhodnete, která to bude. Rodina, která získá v závěrečném hlasování (od 22. 11. - 2. 12) nejvíc vašich hlasů, získá vůz značky ŠKODA Citigo a auto převezme na vánočním Jarmarku OnaDnes.cz 7. 12. 2013.

Pokud byste chtěli Kateřině Slavíkové pomoct rovnou libovolnou částkou, můžete prostřednictvím veřejné sbírky Nadace Terezy Maxové dětem na číslo 2102710424/2700, variabilní symbol 02.

Jak poslat nadaci DMS se dozvíte zde.

Ráda bych vám představila svoji rodinu. Jmenuji se Kateřina Slavíková a sama pečuji o čtyři děti. Nejstarší syn Šimon je v péči manžela a jezdí k nám jednou za čtrnáct dní na víkend.

S manželem, kterého jsem si vzala v osmnácti letech, jsme postupně přijali k našemu biologickému synovi tři děti do pěstounské péče. Po závažných zdravotních problémech, kdy jsem pětkrát přišla o dítě, se nám zázračně narodil náš nejmladší syn Samuel.

Manžel mě fyzicky napadl

Zhruba před třemi lety jsme s manželem prodělali dost závažnou manželskou krizi, kdy došlo k opakovanému fyzickému napadení, které musela řešit policie. Opakovaně jsme byli v manželské poradně, ale vše nakonec vyústilo v to, že jsem se musela odstěhovat z vlastního domu do podnájemního bytu. Tam jsem bydlela s dětmi skoro rok, čekala jsem, že se situace v rodině zklidní. Protože ani roční odluka nepomohla a naopak se situace vyhrotila, rozhodla jsem se definitivně od manžela odejít.

Na jaře letošního roku jsem zakoupila starší rodinný domek na jižní Moravě, který byl původně řešen jako 2+1 a postupně ho svépomocí přestavuji pro potřeby šestičlenné rodiny. Manžel zůstal v našem původním domě, který jsem dostala od rodičů, a společně jsme ho opravili na 5+1. Na podzim letošního roku mě čeká rozvod. Vše jsem takto naivně a velkoryse řešila především kvůli dětem, aby vyrůstaly v klidu. Domnívám se, že existují větší a trvalejší hodnoty než ty materiální, které jsou dočasné a pomíjivé.

Děti mi dělají radost

Ráda bych vám představila své děti. Nejstarší syn Šimon studuje druhým rokem sportovní gymnázium v Brně s velice dobrými studijními a sportovními výsledky. Dvojčata Dominika a Gabrielu mám už od jejich necelých dvou let. Nyní chodí do deváté třídy s velice dobrým prospěchem. Dominika baví práce se dřevem a uvažuje o studiu v tomto oboru. Gábinka, která je handicapovaná zdravotním stavem, opakovaně prodělala operace nohou a má silné astma, krásně hraje na klavír a flétnu. Jejím snem je jít studovat na konzervatoř nebo na zubní laborantku.

Kristýnka, kterou máme od jejích šesti let, neměla příliš šťastné dětství. Do čtyř let vyrůstala v biologické rodině, kde byla týrána. Rok strávila v dětském domově a poté byla umístěna do pěstounské rodiny, která ji po několika měsících vrátila. V necelých šesti letech se dostala k nám do rodiny. Teď chodí do deváté třídy a učí se dobře. Ráda zpívá a tancuje. Uvažuje o studiu na střední pedagogické škole.

Nejmladším členem naší rodinky je Samuel, který je pro nás všechny sluníčkem. Chodí do druhé třídy a baví ho především sport. Já jsem dříve pracovala jako dětská sestra a porodní asistentka, v současně době jsem doma s dětmi jako pěstounka.

Dělejme malé věci s velkou láskou

Jak jsem se zmínila, veškeré mé finanční rezervy padly na zakoupení a postupnou rekonstrukci malého staršího rodinného domku. Auto žádné nemáme, přitom děti často potřebují vozit k odborným lékařům vzdáleným až 40 km a také do různých zájmových kroužků. Byla bych vděčná nejlépe za spolehlivější novější automobil, protože technické závady sama řešit jednoduše nedokážu. Vzhledem k případným opravám a ceně náhradních dílů bych si raději přála auto české výroby.

Věřím, že jste dočetli až sem, chtěla bych vám za to poděkovat. A pokud se snad někdo z vás poznal v mém příběhu, přeji mu odvahu a moudrost zvažovat mezi hodnotami pomíjivými a trvalými. Nestěžujme si na okolnosti, které ovlivnit nemůžeme, ale pokusme se změnit situace a okolnosti, které změnit můžeme.

"Není potřeba dělat velké věci, stačí denně dělat malé věci s velkou láskou". A to bych chtěla popřát nám všem.