Zní to logicky. Když vedle sebe postavíte svobodnou a bezdětnou čtyřicátnici, která má závratnou kariéru, čas a peníze o sebe pečovat, bavit se, sportovat, vzdělávat se a hodně cestovat, a vedle ní stejně starou matku, jejíž osobní i společenský život a výše konta jsou nulové, pracovní postup zamrzlý a kromě funkce chůvy k dětem a hospodyně má v péči i svého muže, není celkem pochyb, která se cítí spokojenější.
Prstýnek jen pro pány
Ano, můžeme spekulovat o vnitřním naplnění matky a manželky, která nalezla radost a životní poslání v sebeobětování pro druhé, ale vědecké poznatky ukazují, že svobodné a bezdětné ženy jsou nejšťastnější skupinou obyvatel. A velmi pravděpodobně budou žít déle než jejich vdané a děti vychovávající vrstevnice.
Což neplatí pro muže, kterým to v manželství naopak svědčí – bodejť by ne, když je o ně postaráno. Navíc prý pak obecně méně riskují, dostávají víc zaplaceno a žijí o něco déle než jejich svobodní kolegové.
S tímto zjištěním na základě dlouhodobých výzkumů přišel prominentní expert na psychologii chování z londýnské univerzity Paul Dolan. Ukázalo se, že tradiční hodnoty, které byly brány jako znaky úspěchu – totiž manželství a děti, nepřinášejí bezpodmínečně spokojenost. Ne ženám.
Nezadané ženy jsou šťastnější než single muži, bojí se ale samoty |
„Lidé si manželství nemohou vynachválit, ale jen do té doby, pokud odpovídají na otázku, jak moc se cítí šťastní v přítomnosti partnera,“ upozorňuje Paul Dolan. „Pokud u toho partner není, svěří se někdy, že se ve vztahu cítí příšerně. Máme nasbírané množství dat pro toto tvrzení, ale stručně řečeno: Pokud jste muž, měl byste se oženit, pokud jste žena, neobtěžujte se,“ vysvětluje autor knihy Happy Ever After (Šťastní až navěky), která srovnává stav spokojenosti svobodných, sezdaných, nesezdaných, rozvedených párů, párů v odluce i ovdovělých a podle které lidé nežijící v manželství vykazují markantně menší projevy strádání.
A co víc. Ačkoli mít děti je bezpochyby pro mnohé radost (zvlášť když je matka stále pod vlivem hormonů) a často smyslem života, podle experta Paula Dolana děti obecnou pohodu narušují. Dolan věří, že mnoho rodičů bude tajně souhlasit s myšlenkou, že i když svoje potomky milují, někdy mají chuť poslat je na míle daleko.
Rodina základ života
Mladé a nezávislé dívky a ženy by tudíž měly zbystřit. Ačkoli v historii byla snaha dobře se vdát jasným a někdy i jediným ideálem, což názorně ilustrují například romány Jane Austen a mnohé další, dnes už by si na to, jestli se chtějí „dostat pod čepec“, měly dát sakra pozor.
7 typů singles: od mamánků po samožery |
O tom, jak frustrující bývá péče o vztah a děti se otevřeně příliš nemluví. Mít rodinu jako z reklamy na prací prášek je pořád atraktivní. „Ve většině moderních zemí je život v páru osvědčený model vedoucí ke stabilitě rodin a potažmo i společnosti. I to je jeden z důvodů, proč většina států včetně Česka legislativně zvýhodňuje manželství. Ze zemí dovolujících mnohoženství máme například signály, že velký počet nezadaných mladých mužů, na které nezbyly ženy, přímo souvisí s vyšší kriminalitou a nerovností ve společnosti,“ říká socioložka a psychoterapeutka Markéta Šetinová.
Manželství nebo život v páru (teď už i stejného pohlaví) je zkrátka stále společenským cílem, navíc obaleným romantickým nádechem. „Přestože být bezdětná a svobodná má pro ženskou existenci výhody, mnohé takové ženy mohou cítit stigma, že nenaplňují očekávání společnosti, a jsou pak z toho nešťastné,“ naráží na úskalí expert Paul Dolan.
Tlak společnosti, nejbližšího okolí, filmů, seriálů i písniček pociťovala i analytička Českého rozhlasu Irena Burešová, která v pořadu Prolomit vlny upřímně popsala svou individuální cestu ke šťastnému životu.
„Málokoho napadne, že být single může být otázka volby. Pro mnoho lidí je těžko představitelné, že jsem šťastná a spokojená, a představa, že by to mělo být jinak, mě děsí,“ říká žena, která se podivuje nad skutečností, že od určitého věku má mít jedinec jen dvě možnosti – být v páru, nebo partnera usilovně hledat.
„Když jste pak nějakou dobu pořád sami, začnou se na vás lidi dívat trochu podezřívavě, jako že s vámi asi není něco v pořádku, když si nemůžete nikoho najít. Jako by se člověk stával plnohodnotným až v páru, a ne jako individualita,“ podotýká.
Když je lidem celoživotně vštěpováno okolím, že rodina je to, čeho je potřeba v životě dosáhnout, snaží se přirozeně zapadnout a svou případnou odlišnost potlačovat. Pro analytičku pak byla naprosto osvobozující myšlenka, že nemusí být ani v páru, ani o to usilovat, ani své rozhodnutí před všemi obhajovat.
Být single už v dnešní době není tak kontroverzní jako dřív, ačkoli vesnické a maloměstské prostředí tomuto trendu rozhodně nepřeje tolik jako anonymita velkoměsta. Dříve se mladí lidé brali často i z ekonomických důvodů, dnes jim finanční nezávislost dovoluje si takovou formu života nejen zvolit, ale i užívat. Stávají se i oblíbenou cílovou skupinou mnoha firem, protože rádi investují do zábavy a zážitků.
„Myslím ale, že ještě větší vliv na nárůst počtu singles má proměna společenských norem. Vztah je dnes vnímán jako volba, a na rozdíl od minulosti není například svatba vstupem do dospělosti. Nad životem bez partnera se okolí příliš nepozastaví, naopak někdy i pozitivně kvituje, že mladý člověk upřednostňuje studium a kariéru a netvoří závazky příliš brzy,“ míní socioložka a psychoterapeutka Markéta Šetinová.
Ústupek místo kompromisu
Solitérní život je v mnohém záviděníhodný pro jeho svobodu, možnost rozhodovat se sám za sebe, nemuset se zpovídat a přizpůsobovat druhému. To ovšem jen do chvíle, kdy je vlastní volbou jedince. Se svým stavem je totiž statisticky spokojeno zhruba 44 procent singles. Často jsou to lidé, kteří dávají přednost jiným oblastem života. Třeba práci. A dlouhá pracovní doba, cestování, složité úkoly a stres nejsou příliš slučitelné s partnerským životem.
Singles očima statistiků a psychologů> Je jim většinou mezi 25–40 lety, mezi třicítkou a čtyřicítkou je srovnatelné množství mužů i žen. > Mezi singles jsou nejčastěji lidé s vysokoškolským vzděláním. > Počet lidí v České republice, kteří žijí sami, se za posledních deset let zvýšil. V současnosti skoro třetinu českých domácností obývá jeden člověk. > Mnohdy žijí dlouho s rodiči, protože je pro ně vlastní bydlení nákladné. Konkrétně je to v ČR 31 % žen a téměř 50 % mužů do 30 let. > Někteří žijí sami dobrovolně (nezdařené předchozí vztahy, touha po svobodě, neochota se vázat a ještě zakládat rodinu atd.), jiní pouze čekají na toho pravého, pravou. > Často střídají partnery, přičemž muži jsou více promiskuitní než ženy. > Muži pochází většinou z rodin, kde v minulosti měli nebo mají stále silný vztah s matkou, obecně jsou dlouho fixováni na rodiče či sourozence, kteří jim částečně „suplují“ partnera či partnerku. > Vyskytují se mezi nimi jedináčkové nebo prvorození synové z neúplné rodiny bez otce. > Někteří žijí sami na základě negativních zkušeností z dětství – např. nezdařené manželství rodičů s četnými hádkami, fyzickými útoky. |
Ale existuje řada zcela nedobrovolných sólo žijících lidí, počínaje matkami samoživitelkami přes lidi, kteří jsou zničeni předchozím vztahem a nejsou na nový připraveni, případně je objekt jejich zájmu zadaný, nejsou si jisti svou sexuální orientací nebo zatím jednoduše nepotkali toho pravého. V tomto případě totiž víc než kdekoli jinde platí, že člověk většinou chce to, co nemá, a místo toho, aby si v danou chvíli užíval bez závazků, touží po nich, aby pak následně zjistil, že ho svazují a často ničí.
„Když jsem byla sama, pořád jsem chtěla najít toho pravého, sdílet s ním život, založit rodinu. Po deseti letech manželství a dvou dětech se ale cítím vyřízená, vyčerpaná a zoufale nesvobodná. Nemám žádný osobní život, jen neustále uspokojuju potřeby dětí a manžela, což se bere jako samozřejmost,“ zpovídá se Vendula.
„Kromě toho se s mužem musím o každé hlouposti domlouvat, aby se cítil jako hlava rodiny, a to je víc než úmorné. Naše ‚kompromisy‘ jsou založené na tom, že já pro klid v rodině ustoupím. Kdybychom se rozvedli a on měl děti jednou za čtrnáct dní na víkend, já bych si snad polepšila. Poprvé za dlouhou dobu bych měla čas chvíli pro sebe,“ uvažuje.
Že by byla jen jednou z mála, která se špatně vdala a nesprávně nastavila pravidla soužití? Nebo do takových stereotypů postupně upadá mnoho žen, které se z daného kolotoče nemohou vymanit a nakonec fyzicky i duševně chátrají? To by odpovídalo výše zmíněným výsledkům výzkumů Paula Dolana.
Nevýhody má samozřejmě i život sólo a naprostá většina takto žijících lidí je pociťuje. Jako první se nabízí absence někoho blízkého a častá samota. S přibývajícím věkem navíc ubývá i podobně smýšlejících kamarádů a někteří nezadaní si stěžují i na určitou „diskriminaci“ okolí, kdy je spárovaní přátelé nezvou na společné akce.
Kdo je single, může si za to sám, tvrdí psycholog |
„Z výzkumů vychází, že naprostá většina singles do budoucna chce vztah, že své single období vidí jen jako přechodný stav. Často trvá ale déle, než si lidé původně plánují. Single život máme tendenci glorifikovat, ale velká část těchto lidí je nezadaná nedobrovolně, po partnerském vztahu touží, jen se jim nedaří partnera najít. Typicky to bývají mladí muži mezi 20 a 30 lety a ženy nad 35 let, které by chtěly založit rodinu,“ vysvětluje Šetinová.
S věkem rostou nároky
Čím déle však člověk žije sám, tím hůř se mu vztah navazuje. „Zamilovat se ve třiceti nebo čtyřiceti je jiné než v sedmnácti, kdy vám stačí, že je s dotyčným sranda. Ve čtyřiceti už koukáte na to, jestli je ten člověk inteligentní, vnímavý, umí se postarat, jestli si rozumíte, musí zkrátka zaklapnout mnohem víc věcí,“ říká režisérka oceňovaného dokumentu Generace Singles Jana Počtová.
Upozorňuje, že když člověk dlouho nemá práci, je schopen vzít i takovou, která je pod jeho úroveň, ale ve vztazích to nefunguje. Tam platí paradox, který potvrzují i průzkumy psychologů: čím déle je člověk sám, tím přehnanější má nároky na to, jaký by měl jeho partner být.
„Máte více prostoru vysnít si, jak by měl vypadat další vztah. Člověk už nějakou dobu dokázal žít sám, takže ví, že to zvládne a partnera k životu za každou cenu nepotřebuje. Podle mé soukromé teorie je také s přibývajícími zkušenostmi horší udržet si určitou naivitu, která je pro začátek důležitá. Problémem je, že do vztahů vstupujeme ve vyšším věku, kdy už má každý alespoň nějaké zkušenosti, a většinou spíše negativní, když předchozí vztahy pravděpodobně nedopadly dobře. Lidé se pak stávají podezíravějšími a partnerovi mnohdy ani nedají šanci, protože vědí, že desetkrát to skončilo takhle, a proč by to pojedenácté mělo být jinak,“ uvedla Počtová v rozhovoru pro Ona Dnes.
Náročnost přechodu od solitérního života k partnerskému potvrzuje i socioložka Markéta Šetinová: „Je to častým tématem mých terapeutických konzultací. Partnerství je dovednost, a pokud ji nějaký čas netrénujete, může chvíli trvat se životu ve dvou zase naučit. Ať už jde o otevřenost ke kompromisu, intimitu a zranitelnost, nebo prostě jen o prioritizaci partnerského života nad kariérou.“
Zlato pro oba
Odhlédnuto od britských průzkumů, jejichž dopady by měly sice asi příjemný vliv na ženské zdraví a dlouhověkost, ale nebezpečné důsledky pro porodnost, to vypadá, že očekávaná pozitiva partnerského vztahu stále převažují nad negativy. Navíc ze všemožných dalších výzkumů pořád vychází to samé: naprostá většina dnešních mladých lidí preferuje život ve dvou. Možná by se jen muži mohli trochu snažit, aby se jejich drahé polovičky cítily ve vztahu více opečovávané. A ženy by zase měly dát víc najevo svou ženskost. Zažívat zlaté nebo diamantové výročí svatby ve spokojeném soužití je totiž výhrou pro oba z páru.
Jak byste byli nejspokojenější?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 úterý 30. července 2019. Anketa je uzavřena.
